3 VSPH 1177/2012-A-14
KSPH 38 INS 19014/2012 3 VSPH 1177/2012-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka: Josef anonymizovano , anonymizovano , bytem 270 32 Oráčov 7, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 19014/2012-A-9 ze dne 8. srpna 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 19014/2012-A-9 ze dne 8. srpna 2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 38 INS 19014/2012-A-9 ze dne 8.8.2012 odmítl insolvenční návrh dlužníka Josefa anonymizovano (dále jen dlužník).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že na základě insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení bylo zahájeno dne 6.8.2012 insolvenční řízení dlužníka. Dlužník se domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, přičemž v kolonce č. 6 formuláře návrhu na oddlužení, co do popisu rozhodujících skutečností osvědčujících jeho úpadek (hrozící úpadek) pouze uvedl, že má celkem 6 závazků v celkové výši 254.458,-Kč, aniž by uvedl další rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek, a tato tvrzení nenabídl ani prostřednictvím zákonem požadovanými přílohami (seznamy závazků, pohledávek a majetku), jež nepředložil vůbec.

V dané věci soud shledal, že insolvenční návrh dlužníka postrádá základní náležitosti, zejména popis rozhodujících skutečností osvědčujících jeho úpadek, tedy konkrétní údaje o všech věřitelích dlužníka, o výši jeho jednotlivých závazků, o době prodlení s jejich placením, o výši měsíčního příjmu a jeho měsíčních výdajů a hodnotě nezajištěného majetku. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že insolvenční návrh dlužníka trpí vadami, pro které nelze pokračovat v řízení, a proto jej dle § 128 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ) bez dalšího odmítl.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a uvedl, že důvodem odmítnutí povolení oddlužení je nedostatek uvedení rozhodujících skutečností, ze kterých vyplývá úpadek dlužníka, a proto proti tomuto posouzení návrhu na povolení oddlužení podává odvolání, aniž by jej jakkoliv doplnil či zdůvodnil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Z § 97 odst. 1 a 3 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 IZ).

O úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ se může jednat jen v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že domáhá-li se dlužník insolvenčním návrhem zjištění svého úpadku nebo hrozícího úpadku (§ 97 odst. 3 IZ), je podle § 103 odst. 1 a 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu uvést i rozhodující skutečnosti, které jeho tvrzený úpadek nebo hrozící úpadek osvědčují. Současně dlužník podle § 104 odst. 1 IZ musí k insolvenčnímu návrhu připojit především seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (seznam majetku) a seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (seznam závazků), jež musejí být opatřeny náležitostmi stanovenými v § 104 odst. 2 až 4 IZ. Seznam závazků dlužníka přitom musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených (viz usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 38/2010-A ze dne 1.3.2012, uveřejněného pod č. 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 104 odst. 4 IZ musejí být všechny osoby uvedené v seznamech označeny způsobem uvedeným v § 103 odst. 1; tyto seznamy musí dlužník podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné.

Jestliže dlužník hodlá navrhnout řešení svého úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, musí tak učinit návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři (§ 391 odst. 3 IZ), a to současně s insolvenčním návrhem (§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ). K podání insolvenčního návrhu pak může využít kolonku č. 6 formuláře návrhu na povolení oddlužení, v níž pak musí ve smyslu § 103 odst. 2 IZ vylíčit rozhodující skutečnosti, které dlužníkův úpadek či hrozící úpadek, jehož se dovolává, osvědčují. Insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení jsou samostatná procesní podání se samostatným procesním režimem. Nedostatky insolvenčního návrhu (jímž se dlužník domáhá zjištění svého úpadku) proto nemohou být nahrazeny obsahem či přílohami návrhu, jímž se dlužník domáhá řešení svého úpadku oddlužením.

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen.zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen.zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen.zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012), jak na ni též odkázal soud prvního stupně. Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se tak rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. To znamená, že insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Dlužník, který označením bodu 6 (dříve bodu 21) ve formuláři návrhu na povolení oddlužení projeví navenek úmysl podat návrh na povolení oddlužení zároveň jako insolvenční návrh a který současně rezignuje na uvedení ( popis ) jakýchkoliv rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek , předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle § 128 odst. 1 IZ.

Jakkoli povinnost vylíčit skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka podle citovaného R 91/2009 nelze mít za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, je soudní praxe ustálena v závěru, že taková skutková tvrzení může dlužník-navrhovatel nabídnout i prostřednictvím připojeného řádného seznamu majetku a závazků. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu dle § 104 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se nepoužije.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník spojil insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři. V jeho kolonce č. 6 určené pro podání insolvenčního návrhu dlužník vyznačil, že navrhuje, aby soud rozhodl o jeho úpadku, co do popisu rozhodujících skutečností, jež jeho úpadek osvědčují, se však omezil jen na obecné konstatování, že má 6 závazků v celkové výši 254.458,-Kč, takže se domnívá, že jeho situace odpovídá insolvenčnímu zákonu, a žádá proto o oddlužení splátkovým kalendářem.

Z uvedeného je zřejmé, že dlužník v insolvenčním návrhu neuvedl konkrétní údaje ani o svých majetkových poměrech, včetně své příjmové situace, o splatnosti svých dluhů a neoznačil žádné své věřitele. Takové rozhodující skutečnosti nenabídl dlužník ani prostřednictvím seznamu závazků, který k návrhu nepřipojil.

Je tedy zřejmé, že dlužník v insolvenčním návrhu nevylíčil řádně skutečnosti, z nichž by vyplýval závěr, že má vůči vícerým (alespoň dvěma) konkrétním věřitelům pohledávky, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit. Neuvedl tedy rozhodné skutečnosti, jež by jeho tvrzený úpadek dle § 3 odst. 1 IZ osvědčovaly, přestože jde o obligatorní náležitosti insolvenčního návrhu.

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje užití § 43 o.s.ř., soud prvního stupně postupoval správně, když dlužníku neurčil lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a napadeným usnesením jej bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto i kdyby dlužník učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení nějaká doplnění návrhu, neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 8. listopadu 2013

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová