3 VSPH 1160/2015-A-34
MSPH 76 INS 10030/2015 3 VSPH 1160/2015-A-34

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníka: RABOT DUTILLEUL ČR, s.r.o., IČO 25782495, se sídlem Praha 6, Vítězné náměstí 557/2, o návrhu věřitele Kolora stavební, s.r.o, IČO 24283151, se sídlem 468 02 Pulečný 171, zast. Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, na vydání předběžného opatření proti jednateli dlužníka: Jean-Francois anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 3, Orebitská 4, o odvolání věřitele Kolora stavební, s.r.o., proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 10030/2015-A-26 ze dne 25. května 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 10030/2015-A-26 ze dne 25. května 2015 se m ě n í tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření ze dne 21.5.2015 proti jednateli dlužníka Jean-Francois anonymizovano , anonymizovano , spočívající v povinnosti složit do úschovy soudu částku 1.200.000,-Kč na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat včas návrh na zjištění úpadku dlužníka neodmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) odmítl návrh na nařízení předběžného opatření, dle kterého měl uložit povinné osobě, bývalému jednateli dlužníka Jean-Francois anonymizovano , složit do úschovy soudu částku 1.200.000,-Kč na náhradu škody způsobenou porušením povinnosti podat včas návrh na zjištění úpadku dlužníka (bod I. výroku), rozhodl, že se navrhovateli Kolora stavební, s.r.o. (dále jen navrhovatel) vrací složená jistota ve výši 10.000,-Kč a soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč po právní moci usnesení (body II. a III. výroku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že se navrhovatel návrhem na nařízení předběžného opatření doručeným soudu dne 21.5.2015 domáhal dle § 100 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), nařízení předběžného opatření, jímž by soud uložil povinnost jednateli dlužníka, kterým byl v době vzniku škody Jean-Francois anonymizovano , složit do úschovy soudu částku 1.200.000,-Kč na náhradu škody způsobenou porušením § 98 IZ, neboť v době, tj. na počátku roku 2013, konkrétně 11.1.2013, kdy se dlužník již nacházel v úpadku, o čemž svědčí dlužníkem předložený seznam jeho závazků, vstoupil s navrhovatelem do smluvního vztahu, z něhož svou povinnost splnil pouze navrhovatel. Uvedl, že pro dlužníka provedl v průběhu roku 2013 a 2014 stavební díla označená Francouzská ambasáda-stavební úpravy Buqouyského paláce a Carrefour Žilina , přičemž cenu díla v podstatné výši dlužník nezaplatil, a proto přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení v celkové výši 4.049.025,23 Kč. Pokračoval, že pokud by jednatel dlužníka svou povinnost dle insolvenčního zákona včas a řádně splnil a podal insolvenční návrh před 11.1.2013, do smluvního vztahu s ním by nevstoupil a nevznikla by mu škoda. Zdůraznil, že považuje za opožděné přistoupení dlužníka ze dne 27.4.2015 k insolvenčnímu řízení zahájenému dne 16.4.2015 na základě věřitelského návrhu, a že je tedy dána odpovědnost této osoby za škodu způsobenou navrhovateli podle § 99 odst. 1 IZ. Na náhradu způsobené škody navrhovatel požadoval složit do úschovy částku 1.200.000,-Kč odpovídající jeho dílčí pohledávce č. 4 přihlášené do insolvenčního řízení ve výši Kč 2.788.636,77 Kč spolu s ostatními pohledávkami č.1,2,3.

Cituje § 7 IZ insolvenční soud dovodil, že postupem podle § 75b odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) byl navrhovatel povinen složit jistotu ve výši 50.000,-Kč, neboť se jedná o škodu vzniklou ze vztahů mezi podnikateli a plynoucí z podnikatelské činnosti. Pokud v daném případě navrhovatel složil toliko 10.000,-Kč, meritorně se předmětným návrhem na nařízení předběžného opatření nezabýval a v souladu s § 75b odst. 2 o.s.ř. jej odmítl.

Nad rámec insolvenční soud poznamenal, že dne 22.5.2015 rozhodl o zjištění úpadku dlužníka a současně prohlásil na jeho majetek konkurs. Konstatoval, že z povahy předběžného opatření podle § 100 IZ, jež sleduje zajištění výkonu soudního rozhodnutí posléze vydaného (§ 100 odst. 3 IZ), a z jeho zařazení v systematice insolvenčního zákona, lze jej vydat jen v rámci insolvenčního řízení, tj. zásadně jen v té jeho fázi od zahájení insolvenčního řízení (§ 97 IZ) do rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 IZ); v pozdějších fázích insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle § 100 odst. 2 IZ podal u příslušného (okresního, obvodního) soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření podle § 74 o.s.ř. nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle § 102 o.s.ř.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, neboť nebyly splněny podmínky pro odmítnutí jeho návrhu. Odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 55/2010-B-97 ze dne 1.2.2010, z něhož se podává závěr, že v souvislosti s podáním návrhu na předběžné opatření podle § 100 IZ je třeba složit jistotu ve výši 10.000,-Kč, jak učinil, a proto nebyl dán důvod pro jeho odmítnutí právě z důvodu nesložení jistoty. Pokud pak insolvenční soud nad rámec svých závěrů vyslovil názor, že předběžné opatření je možné nařídit jen do rozhodnutí o úpadku, toto omezení z § 100 IZ nevyplývá, byť vychází z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze. Rovněž neshledal přiléhavým závěr insolvenčního soudu, že by měl návrh na vydání obdobného předběžného opatření podat u obecného soudu žalovaného, neboť z novely insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 se podává, že spory o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla porušením povinnosti podat insolvenční návrh, spadají podle § 7a IZ do věcné příslušnosti krajských soudů a podle § 7b odst. 4 IZ je příslušný insolvenční soud, kterým je podle § 2 písm. b) IZ soud, před nímž probíhá insolvenční řízení, a proto lze předběžné opatření podle § 100 IZ nařídit i po vydání rozhodnutí o úpadku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 100 IZ je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit (odst. 1). Výši částky, která má byt složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem (odst. 2). V rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, se jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žaloby (odst. 3).

Z obsahu spisu plyne, že insolvenční soud rozhodnutím č.j. MSPH 76 INS 10030/2015-A-22 ze dne 25.5.2015 zjistil dlužníkův úpadek a prohlásil na jeho majetek konkurs a že návrh na vydání předběžného opatření byl podán k insolvenčnímu soudu 22.5.2015.

Odvolací soud ve shora navrhovatelem citovaném usnesení z 1.2.2010 vyslovil závěr, že náhrada škody nebo jiné újmy vzniklé věřiteli porušením povinnosti dlužníka podle § 98 IZ podat insolvenční návrh je občanskoprávním nárokem a případné předběžné opatření podle § 100 IZ je z hlediska procesního běžnou věcí, u níž je navrhovatel povinen podle § 75b odst. 1 o.s.ř. složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 10.000,-Kč k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením. Na těchto svých závěrech odvolací soud setrvává. Pokud tedy insolvenční soud postavil své rozhodnutí na procesním pochybení navrhovatele, spočívající v nezaplacení jistoty ve výši 50.000,-Kč, je takové rozhodnutí vadné a nebyl dán důvod pro odmítnutí jeho návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 75b odst. 2 o.s.ř.

Z uvedených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření neodmítá.

Nad rámec uvedeného odvolací soud souhlasí s námitkou navrhovatele, že v důsledku novely insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 jsou k projednání sporů o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla porušením povinností podat insolvenční návrh, věcně příslušené krajské soudy (v daném případě Městský soud v Praze) a místně příslušným je insolvenční soud (§ 7a a § 7b odst. 4 IZ), nikoliv okresní, resp. obvodní soud, jak dovodil soud prvního stupně. V žádném případě však žaloby o náhradu této škody nebo jiné újmy nepředstavují incidenční spor (§ 100 odst. 2 a § 159 odst. 1 IZ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).

V Praze dne 10. srpna 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková