3 VSPH 116/2016-A-9
KSLB 86 INS 29929/2015 3 VSPH 116/2016-A-9

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužnice Martiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Gorkého 700/1, 460 01 Liberec, zahájeném na návrh věřitele Ziyada anonymizovano , anonymizovano , adresa trvalého pobytu na území České republiky: Liberec 1, Gorkého 700, doručovací adresa: P.O.Box 8/068, 289 22 Lysá nad Labem, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 86 INS 29929/2015-A-4 ze dne 4. prosince 2015,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 86 INS 29929/2015-A-4 ze dne 4. prosince 2015 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci (dále jen insolvenční soud ) usnesením č.j. KSLB 86 INS 29929/2015-A-4 ze dne 4. prosince 2015 odmítl insolvenční návrh věřitele Ziyada anonymizovano (dále jen navrhovatel ) (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že se navrhovatel podáním ze dne 1.12.2015 domáhal rozhodnutí o úpadku dlužnice Martiny anonymizovano (dále jen dlužnice ). Pokračoval, že navrhovatel je manželem dlužnice, jejich společné jmění bylo zrušeno a vypořádáno počátkem roku 2010. Specifikoval svou pohledávku ve výši 2.350.000,-Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20.3.2013 s datem splatnosti ke dni 31.12.2014, ohledně listin k tomuto tvrzení odkázal na spis vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. 86 Nc 643/2015. Dále navrhovatel označil pohledávku ve výši 5.700.000,-Kč věřitele Saida anonymizovano , anonymizovano , která je vymáhána v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkem pod sp. zn. 108 EX 06740/2013. Jako dalšího věřitele dlužnice označil společnost TransFinance s pohledávkou ve výši 8.500.000,-Kč. Protože navrhovatel pohledávku za dlužnicí dokládá odkazem na listiny, jež si má soud vyžádat, v návrhu absentují údaje o dalších věřitelích dlužníka, jež nejsou dostatečně identifikováni a chybí údaje o splatnosti těchto závazků, insolvenční soud, odkazuje na § 103 a § 128 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon-IZ ), dospěl k závěru, že tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu navrhovatele jsou pro posouzení úpadku dlužnice-z hlediska naplnění podmínek dle § 3 odst. 1 a 2 IZ-nedostatečná, a proto tento návrh postupem dle § 128 odst. 1 IZ odmítl, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 7/2008 z 26.2.2009, neboť povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně nich odkáže na listiny, které by měl sám aktivně vyhledat. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 7 IZ ve spojení s § 146 odst. 3 o.s.ř.

Toto rozhodnutí napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a v řízení bylo pokračováno. Insolvenčnímu soudu vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazních návrhů a nesprávné hodnocení věci. Namítá, že dostatečně označil exekuční řízení. Dodatečně označil věřitele Saida anonymizovano datem narození a trvalým bydlištěm a věřitele společnost Transfinance, a.s. právní formou, identifikačním číslem a sídlem. Považuje za zarážející, že si insolvenční soud tyto informace nevyhledal z označeného exekučního spisu a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K poslední uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Úpadek předlužením podle § 3 odst. 3 IZ přichází v úvahu jen u dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Součástí vylíčení takových rozhodujících skutečností tedy musí být nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel dle § 103 odst. 2 IZ musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) a nabídnout též potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek) nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

Navrhovatel se, co do naplnění podmínek stanovených v § 3 odst. 1 IZ v insolvenčním návrhu omezil jen na popis své vlastní pohledávky za dlužnicí ve výši 2.350.000,-Kč z titulu bezúročné smlouvy o půjčce ze dne 20.3.2013 se splatností ke dni 31.12.2014. Co do existence dalších věřitelů a jejich pohledávek za dlužnicí navrhovatel označil jménem a datem narození věřitele Saida anonymizovano a jeho pohledávku specifikoval toliko její výší, označil soudního exekutora pověřeného vedením exekučního řízení s uvedením jeho spisové značky, v němž je pohledávka vymáhána, aniž by uvedl exekuční titul, resp. skutečnost, z níž by bylo lze dovodit, kdy se pohledávka tohoto věřitele stala splatnou, přestože její vymáhání v exekuci splatnost předpokládá. Navrhovatel však tohoto věřitele dostatečně nespecifikoval jeho bydlištěm a ani u dalšího označeného věřitele neuvedl jeho identifikační číslo, sídlo, ani splatnost jeho pohledávky. Je tedy namístě závěr soudu prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sen. zn. 29 NSČR 7/2008), že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Navrhovatel ani ke své pohledávce nepřipojil jakýkoliv listinný důkaz jako přílohu a odkázal soud prvního stupně, aby si přílohy obstaral sám.

Na základě tvrzení obsažených v navrhovatelově insolvenčním návrhu tedy zjevně nelze přijmout závěr, že vedle něj má dlužnice i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ), popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace svědčící o tom, že jsou u dlužníka naplněny znaky úpadku, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a výkonu rozhodnutí vedeného před orgány k tomu povolanými. Účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku (či hrozícího úpadku) dlužníka soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem (či hrozícím úpadkem) a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemohou mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Protože navrhovatelův insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči němu právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem v řízení před odvolacím soudem nevznikly. Proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. února 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková