3 VSPH 1146/2012-A-26
KSPA 59 INS 14342/2012 3 VSPH 1146/2012-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: EMBE CAR, s.r.o. se sídlem Moravská Třebová, Lidická 11, IČO 62064711, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 12. července 2012, č.j. KSPA 59 INS 14342/2012-A-20,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 12. července 2012, č.j. KSPA 59 INS 14342/2012-A-20, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (insolvenční soud) uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč ve lhůtě 5 dnů od právní moci rozhodnutí bezhotovostně na označený účet.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud konstatoval, že dlužník podal insolvenční návrh 13.6.2012, v němž uvedl, že se dostal do problémů v souvislosti s leasingem tří vozidel a že na základě rozhodčího nálezu mu bylo uloženo zaplatit 1.850.000,-Kč s příslušenstvím. I když se snažil své závazky splácet, z důvodu zhoršeného zdravotního stavu jediného jednatele a společníka se dostal do platební neschopnosti, neboť neměl dostatek realizovaných zakázek, jimiž by pokryl náklady vzniklé z uzavřených smluv. V současné době má 29 věřitelů, vůči nimž má závazky v celkové výši 2.570.146,-Kč a 45.902,62 EUR. Dlužník nemá žádný movitý či nemovitý majetek, ani hotovost, pouze eviduje pravomocnou pohledávku za M.Baďurou ve výši 17.612,-Kč s přísl., již exekučně vymáhá; má dvě zaměstnankyně na mateřské dovolené.

Cituje ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ), vysvětlil smysl zálohy, jímž je překlenutí prvotního nedostatku finančních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení a umožnění výkonu činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku dlužníka a též poskytnutí záruky úhrad odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možné uhradit z majetkové podstaty, a účel insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem. Dodal, že by se zcela míjelo se smyslem insolvenčního řízení, kdyby náklady na činnost insolvenčního správce byly hrazeny státem, a proto insolvenční soud musí existenci materiálních podmínek pro jeho vedení zhodnotit a zajistit. Dospěl k závěru, že jako řešení dlužníkova majetku přichází v úvahu konkurs, neboť podmínky pro reorganizaci nesplňuje, a že k úhradě nákladů insolvenčního správce, mezi něž patří vždy odměna insolvenčního správce a jeho hotové výdaje, činí v případě prohlášení konkursu podle vyhl. č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Uzavřel, že výši zálohy určil s přihlédnutím k dlužníkem uvedeným majetkovým poměrům.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že není povinen zálohu zaplatit. Uvedl, že již v návrhu požadoval odstranění tvrdosti zákona k zaplacení zálohy, a zopakoval, že se do úpadkové situace dostal v důsledku onemocnění jediného jednatele a společníka. Věc nelze řešit jiným způsobem než konkursem, přičemž insolvenční soud má další možnost, jak zajistit zálohu, a to od věřitelů, neboť dva z nich již podali přihlášku do insolvenčního řízení a mají zájem na řešení jejich pohledávek. Další možnou variantou řešení je podle dlužníka hradit náklady insolvenčního řízení ze státního rozpočtu, neboť při své aktivní podnikatelské činnosti platil daně, a proto legitimně očekává, že se v důsledku ukončení jeho činnosti dílem z důvodu nemoci jednatele, dílem z důvodu ekonomické recese, stát postará o zajištění jeho úpadku. Uzavřel, že poslední variantou je možnost, že soud návrh na prohlášení konkursu zamítne pro nedostatek jeho majetku, avšak je si vědom toho, že by tak mohl učinit jen na základě návrhu likvidátora jmenovaného soudem, nebo se nabízí možnost pokračovat v insolvenčním řízení i bez povinnosti uhradit zálohu, zjistit úpadek a řešit jej konkursem nepatrného rozsahu, přezkoumat přihlášky věřitelů a následně konkurs zrušit a řízení zastavit pro nedostatek majetku.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle něhož insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finanční prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 2 věta druhá IZ).

Z insolvenčního spisu plyne, že dlužník kromě vykonatelné pohledávky v hodnotě 17.612,-Kč s přísl. jiný majetek nevlastní, jeho závazky činí celkem 2.570.146,-Kč a 45.902,62 EUR.

Odvolací soud považuje shodně jako soud prvního stupně za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností zrušených rozhodnutím soudu-za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e)-připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. V daném případě však nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník nebyl zrušen rozhodnutím soudu a jeho jménem nepodal insolvenční návrh soudem jmenovaný likvidátor.

Z uvedeného plyne, že nejde-li u dlužníka-obchodní společnosti o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka. Tyto závěry platí i pro případ, kdy se dlužník zahájivší insolvenční řízení již v procesu likvidace nachází. Její dokončení a výmaz dlužníka z obchodního rejstříku realizací insolvenčního řízení nijak podmíněny nejsou.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti (do 20.7.2009 tak byl povinen učinit i v případě předlužení).

V daném případě nebude možné řešit dlužníkův úpadek jiným způsobem než konkursem (popř. nepatrným konkursem podle § 314, 315 IZ), v němž náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která podle vyhlášky č. 313/2007 Sb.-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele podle § 1-dosahuje nejméně 45.000,-Kč, jinak se určí úvahou soudu podle § 5 téže vyhlášky. Dosavadní výsledky řízení však nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů, neboť nelze odhadnout úspěšnost vymáhání jeho jediné pohledávky za dlužníkem, když se nepodařilo ji vymoci dosud ani exekučně od roku 2008, kdy byla exekuce na majetek povinného nařízena, jak se podává z přiloženého seznamu dlužníkova majetku.

Proto odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích.

V Praze dne 17. října 2013

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová