3 VSPH 1139/2011-B-34
KSUL 77 INS 5079/2011 3 VSPH 1139/2011-B-34

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové ve věci dlužníků-manželů: a) Václav anonymizovano , anonymizovano , b) Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , oba bytem v Roudnici nad Labem, Krokova 1056, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2011, č.j. KSUL 77 INS 5079/2011-B-16,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2011, č.j. KSUL 77 INS 5079/2011-B-16, se v bodech I., II. a III. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (insolvenční soud) neschválil oddlužení dlužníků (bod I. výroku), prohlásil na majetek dlužníků konkurs s tím, že bude projednán jako nepatrný (body II. a III. výroku), vyslovil, že účinky rozhodnutí nastávají zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), potvrdil volbu zástupce věřitelů (bod V. výroku), vyslovil, že v rozsahu, v němž nejsou dlužníci oprávněni nakládat s majetkovou podstatou, přechází toto právo rozhodnutím o konkursu na insolvenčního správce, kterému uložil podávat soudu a věřitelskému orgánu každé tři měsíce zprávu o průběhu insolvenčního řízení s tím, že lhůtu k podání první z nich stanovil do 20.10.2011 (bod VI. a VII. výroku), nařídil zvláštní přezkumné jednání (bod VIII. výroku) a insolvenčnímu správci nařídil předat oddělenému insolvenčnímu správci doklady nezbytné k přezkoumání pohledávky věřitele č. 2 (bod IX. výroku).

V odůvodnění usnesení uvedl, že usnesením č.j. KSUL 77 INS 5079/2011-A-12 z 19.5.2011 zjistil úpadek dlužníků, který povolil řešit oddlužením, že ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Ing. Gabrielu Jandovou a zároveň nařídil přezkumné jednání. Při povolení oddlužení vycházel ze zjištění, podle něhož dlužníci neměli záznam v rejstříku trestů, jejich celkové závazky byly ve výši 2.610.000,--Kč, průměrný čistý měsíční příjem dlužníka činil 16.325,--Kč s připočtením částky 9.200,--Kč měsíčně na základě darovací smlouvy, zatímco dlužnice byla v době podání insolvenčního návrhu nezaměstnaná bez příjmu a že žádný z nich neměl vyživovací povinnost k třetím osobám. Dovozoval tak, že s ohledem na výši zabavitelné části příjmu dlužníka pro přednostní pohledávky po odečtení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce navýšených o částku odpovídající zákonné DPH jsou dlužníci schopni za 5 let zaplatit více než 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, přičemž neshledal žádné důvody pro zamítnutí povolení oddlužení podle § 395 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ).

Vyšel ze zjištění, že do insolvenčního řízení se přihlásil také věřitel Glazura, spol. s r.o. (Věřitel 1) s pohledávkou ve výši 827.003,--Kč z právního důvodu náhrady škody vzniklé v souvislosti z trestným činem zpronevěry podle § 246 tr.zák., který spáchala dlužnice a kterou dlužnice v seznamu závazků, jenž opatřila svým prohlášením, že je správný a úplný, neuvedla. Zjistil, že společnost IT Credit, spol. s r.o. (Věřitel 2) ve svém podání doručeném soudu 23.5.2011 uvedla, že dlužnice byla rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, č.j. 4 T 93/2006-812 z 5.6.2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 7 To 57/2009-829 z 13.9.2010 (Rozsudek) pravomocně uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry a že svou činností způsobila škodu ve výši nejméně 927.000,--Kč a že údaje o odsouzení dlužnice a uložení trestu byly rejstříku zaslány 6.5.2011, zatímco dlužnicí předložený výpis z rejstříku trestů je ze 4.2.2011, a proto záznam o vině a trestu dlužnice neobsahuje. Po skončení prvního přezkumného jednání, jehož se zúčastnil toliko Věřitel 1 insolvenční soud zjistil, že příjmy dlužníka se v mezidobí nezměnily, že dlužnice je v pracovním poměru na dobu určitou do 30.6.2012 s předpokládaným příjmem 7.955,--Kč hrubého měsíčně a že insolvenční správce připustil, že by při současných příjmech dlužníků včetně příjmu z darovací smlouvy byli dlužníci schopni uspokojit 67 % pohledávek nezajištěných věřitelů, avšak zároveň konstatoval, že dosavadní zjištění také svědčí o nepoctivém přístupu dlužnice, který nelze řešit jinak než neschválením oddlužení, přestože v případě řešení jejich úpadku konkursem bude uspokojení nezajištěných věřitelů takřka nulové. Z Rozsudku insolvenční soud zjistil, že dlužnice byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1/3c tr. zák. a odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky se zkušební dobou 4 let, tj. do 13.9.2014, a z výpisu rejstříku trestů, že trest dlužnice dosud nebyl zahlazen.

Na základě svých zjištění, insolvenční soud cituje ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) InsZ, § 405 odst. 1 a 2 InsZ a s odkazem na závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřené v jeho rozhodnutí č.j. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A-16 ze 6.2.2009, učinil právní závěr, podle něhož osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může dojít oddlužení jen za předpokladu, že jí byl trest zahlazen a že svým chováním projevuje poctivý záměr následky způsobené trestným činem napravit. Dovozoval, že dlužnice se takto nechovala, neboť ve svém insolvenčním návrhu zatajila nejen skutečnost, že se dopustila majetkové trestné činnosti v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení, ale i závazky z její trestné činnosti pocházející. Pokud se dlužnice bránila tím, že si nevšimla kolonky č. 11 formuláře návrhu na povolení oddlužení (Formulář) a že závazek vzniklý z trestné činnosti nemůže být předmětem oddlužení, pak uvedl, že to svědčí o jejím lehkomyslném přístupu k plnění povinností v insolvenčním řízení ve smyslu § 395 odst. 2 písm. b) InsZ. Shrnul, že v projednávané věci vyšly najevo skutečnosti, jež by odůvodňovaly zamítnutí návrhu povolení oddlužení, a proto podle § 405 odst. 1 InsZ oddlužení dlužníků neschválil a podle § 405 odst. 2 InsZ prohlásil na jejich majetek konkurs, který lze řešit jako nepatrný, neboť byly naplněny pro takový postup předpoklady podle § 314 odst. 1 písm. a) InsZ; do ostatních výroků pak promítl další postup v insolvenčním řízení.

Toto rozhodnutí napadli dlužníci v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhli, aby je odvolací soud změnil tak, že schválí oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, přičemž zároveň uvedli, že k neuvedení všech závazků dlužnice v seznamu závazků a trestnou činnost neuvedli v návrhu na povolení oddlužení dlužnice úmyslně a za toto opomenutí vyjádřili omluvu. Dlužnice zdůraznila, že neuvedený závazek se týká výlučně jí a nikoliv dlužníka. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Podle § 405 InsZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 5 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2). Z uvedené právní úpravy plyne, že podmínky přípustnosti oddlužení podle níže citovaného § 395 InsZ zkoumá insolvenční soud jak ve stadiu rozhodování o povolení oddlužení, tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. Dospěje-li pak z podnětu přihlášených věřitelů, insolvenčního správce nebo z vlastní činnosti k poznatku, že je dána některá ze zákonných překážek, jež povolení oddlužení brání, oddlužení neschválí.

Podle § 395 InsZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr [odst. 1 písm. a) InsZ], insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení [odst. 2 písm. b)]. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu, podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy [odst. 3 písm. b)].

Ze spisu plyne, že každý z dlužníků podal původně insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení samostatně a že usnesením č.j. KSUL 77 INS 5079/2011-A-6 byla řízení vedená pod sp.zn. KSUL 77 INS 5080/2011 a KSUL 77 INS 5079/2011 spojena ke společnému řízení pod sp.zn. KSUL 77 INS 5079/2011, že usnesením č.j. KSUL 77 INS 5079/2011-A-12 z 19.5.2011 zjistil insolvenční soud úpadek obou dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením. Dále ze spisu vyplývá, že výše uvedeným pravomocným Rozsudkem byla dlužnice uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry s tím, že svou činností způsobila škodu ve výši nejméně 927.000,--Kč. Dlužnice tedy byla v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení pravomocně odsouzena za trestný čin majetkové povahy. Tato skutečnost podle § 395 odst. 3 písm. b) InsZ zakládá domněnku nepoctivého záměru podle § 395 odst. 1 písm. a) InsZ. Ani odvolací soud neshledal žádné okolnosti, které by uplatnění této zákonné domněnky bránily. Závěr o nepoctivém záměru dlužnice, který zakládá nepřípustnost oddlužení implikující zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, naopak podporuje skutečnost, že dlužnice údaje o svém předmětném pravomocném odsouzení za trestný čin majetkové povahy, jenž nebyl zahlazen, neuvedla v kolonce č. 11 formuláře návrhu na povolení oddlužení, jak bylo její povinností. Navíc v insolvenčním řízení zamlčela závazky z této své trestné činnosti (závazky z titulu odpovědnosti za škodu, kterou způsobila trestným činem zpronevěry), když příslušné pohledávky Věřitelů 1 a 2, které byly ve výši 827.003,--Kč, resp. 115.804,--Kč uplatněny přihláškami doručenými insolvenčnímu soudu 11.5.2011, resp. 20.6.2011 a které byly v insolvenčním řízení také zjištěny, neuvedla v seznamu svých závazků. Takové počínání dlužnice svědčí rovněž o jejím lehkomyslném přístupu k plnění povinností v insolvenčním řízení, které je podle § 395 odst. 2 písm. b) InsZ dalším důvodem nepřípustnosti oddlužení. Správný je tudíž závěr insolvenčního soudu, že tyto skutečnosti, jež po povolení oddlužení vyšly najevo, musejí vést podle § 405 InsZ k neschválení oddlužení dlužnice (odstavec 1) a k rozhodnutí o řešení jejího úpadku konkursem (odstavec 2).

Pokud jde o řešení úpadku dlužníka, je třeba předně zdůraznit, že u dlužníků-manželů, kteří podali současně insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, mají majetek a závazky náležející do jejich společného jmění manželů a proto byly jejich insolvenční věci spojeny ke společnému řízení, je v zásadě vyloučeno, aby v případě, že úpadek jednoho z nich může být řešen jedině konkursem (jak tomu je u dlužnice), byl úpadek druhého manžela-dlužníka řešen jinak, tedy navrženým oddlužením. V poměrech projednávané věci ovšem lze navíc i dlužníku samému přičíst nepoctivý záměr, nebo minimálně lehkomyslný přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, které vstup do oddlužení vylučují. Oddlužení se domáhali oba manželé společně, přičemž manžel dlužnice vyslovil podle § 392 odst. 3 InsZ souhlas s jejím oddlužením a její návrh na povolení oddlužení spolupodepsal, přestože ten neobsahoval údaj o pravomocném odsouzení dlužnice za trestný čin majetkové povahy a o závazcích vzešlých z její trestné činnosti, a dlužník-jak plyne i z jeho odvolání-o těchto skutečnostech věděl.

Na základě výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud postupoval správně, když oddlužení obou dlužníků podle § 405 odst. 1 InsZ neschválil a podle § 405 odst. 2 InsZ rozhodl o způsobu řešení jejich úpadku konkursem, a to jako konkursu nepatrném.

Protože odvolacími argumenty nebyla zpochybněna věcná správnost závěrů insolvenčního soudu, odvolací soud veden výše uvedenými závěry napadené usnesení v bodech I., II. a III. výroku podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 6. března 2012

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva