3 VSPH 1136/2015-P47-9
KSUL 71 INS 13033/2011 3 VSPH 1136/2015-P47-9

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníka: BETONSTAV TEPLICE, a.s., IČO: 25037714, se sídlem Minská 1373, 616 00 Brno-Žabovřesky, o odvolání věřitele č. 45 Mgr. Ing. Gabriely Jandové se sídlem Lazarská 5, 110 00 Praha 1, insolvenční správkyně společnosti HRBS, a.s., IČO: 25483871, se sídlem Kubelíkova 1224/42, 130 00 Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. srpna 2014, č.j. KSUL 71 INS 13033/2011-P47-3,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. srpna 2014, č.j. KSUL 71 INS 13033/2011-P47-3, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (insolvenční soud) vyslovil, že k přihlášce pohledávky P47 věřitele č. 45 Mgr. Ing. Gabriely Jandové, insolvenční správce společnosti HRBS, a.s., IČO: 25483871 (věřitel) se nepřihlíží (bod I. výroku), přihláška pohledávky věřitele ve výši 1.890.000,-Kč se odmítá (bod II. výroku) a vyslovil, že právní mocí napadeného usnesení účast věřitele v insolvenčním řízení končí (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení insolvenční soud uvedl, že dne 18.7.2012 zjistil dlužníkův úpadek, ustanovil insolvenčního správce a vyzval věřitele k podávání přihlášek pohledávek za dlužníkem. Konstatoval, že dne 16.8.2012 věřitel přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku za dlužníkem ve výši 5.197.500,-Kč, jež však byla na přezkumném jednání konaném dne 18.10.2012 v celé výši popřena. O tom byl věřitel společně s poučením o možnosti podat žalobu na určení popřené pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne 8.2.2013, jenž mu byl doručen dne 20.2.2013. Věřitel podal ve lhůtě žalobu na částku 1.890.000,-Kč, ohledně zbývající částky ve výši 3.307.500,-Kč žalobu nepodal a insolvenční soud usnesením č.j. KSUL 71 INS 13033/2011-P-47-2 tuto popřenou část pohledávky dle § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), odmítl. Protože část pohledávky ve výši 1.890.000,-Kč činí méně než 50 % přihlášené pohledávky, insolvenční soud, cituje ustanovení § 178 odst. 1 IZ, pohledávku ve výši 1.890.000,-Kč v souladu s § 185 IZ odmítl a vyslovil, že právní mocí rozhodnutí účast věřitele v insolvenčním řízení končí.

Toto rozhodnutí napadl věřitel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil, neboť do insolvenčního řízení přihlásil dva samostatné nároky, a to smluvní pokutu ve výši 1.890.000,-Kč a další smluvní pokutu (penále) ve výši 3.307.500,-Kč, přestože v přihlášce pohledávky byly tyto nároky uvedeny jako jedna pohledávka. Obě tyto výše uvedené pohledávky byly věřitelem vyfakturovány jako dva samostatné nároky fakturou č. 11030002 ze dne 15.8.2011 a vyplývají z porušení smlouvy o dílo č. 002/026/2010 uzavřené dne 29.3.2010. Na podporu svých tvrzení věřitel odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cmo 744/1996 ze dne 30.1.1997, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 71 INS 13494/2011, 1 VSPH 584/2012-P1-10 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5280/2009 ze dne 22.6.2010.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání věřitele není důvodné.

Podle § 178 odst. 1 IZ bude-li po přezkoumání postupem podle insolvenčního zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor.

Podle § 185 IZ jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle insolvenčního zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

Odvolací soud vyložil např. v usnesení sp. zn. KSUL 69 INS 2401/2010, 1 VSPH 892/2010-P14 ze dne 15.10.2010 nebo v usnesení sp. zn. KSLB 76 INS 12489/2010, 3 VSPH 905/2011-P4 ze dne 16.1.2012, že v insolvenčním řízení není předmětem přezkoumávání přihláška pohledávek jako celek, ale jednotlivé samostatné přihlášené pohledávky (vymezené důvodem a výší-§ 174 odst. 2 IZ), ohledně nichž se pak také samostatně aplikují § 188, § 198 odst. 1 nebo § 178 a § 185 IZ s rozlišením, vůči které konkrétní pohledávce s nimi spojovaný zákonný následek zcela nebo zčásti nastal. K tomu pak Vrchní soud v Praze (např. v usnesení sp. zn. KSPA 48 INS 1646/2008, 1 VSPH 275/2008-B ze dne 13.2.2009) vysvětlil, že jak jistina, tak i její příslušenství představují samostatné (samostatně uplatnitelné) nároky specifikované jejich vlastním důvodem a výší. Tomu odpovídají povinné náležitosti přihlášky vymezené co do údaje o výši pohledávky v § 21 odst. 1 písm. i) vyhlášky č. 311/2007 Sb., podle nějž vedle údaje o výši jistiny je nutno zvlášť uvést údaj o celkové výši přihlašovaného příslušenství (jehož uspokojení není vyloučeno dle § 170 IZ), včetně způsobu jeho výpočtu s rozlišením jednotlivých druhů příslušenství.

Z uvedeného je zřejmé, že každou pohledávku je třeba ve formuláři přihlášky jednotlivě vymezit jejím důvodem, výší a dalšími předepsanými údaji o pohledávce, a takto pak také insolvenční správce musí přihlášené pohledávky daného věřitele jednotlivě přezkoumat dle § 188 IZ a rozepsat v seznamu přihlášených pohledávek (§ 189 odst. 1 IZ). Takovéto rozlišení jednotlivých samostatných přihlášených pohledávek musí být respektováno i v dalším procesu jejich přezkoumání. Proto dojde-li k popření pohledávky, musí být zřejmé, které jednotlivé pohledávky se popření týká, tj. zda je popírána jediná pohledávka či více přihlášených pohledávek (a v jakém rozsahu a co je důvodem jednotlivých popření). Popsané rozlišení jednotlivých přihlášených pohledávek je pak rozhodující i při posouzení důvodů pro uplatnění sankční úpravy § 178 IZ (tedy pro závěr, zda byla konkrétní věřitelova pohledávka zjištěna v rozsahu menším než 50 % její přihlášené výše).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že věřitel přihlásil do insolvenčního řízení jedinou pohledávku (evidovanou pod č. P47 věřitele č. 45) ve výši 5.197.500,-Kč. Co do důvodu jejího vzniku uvedl, že se jedná o neuhrazený závazek z titulu smluvní sankce ze smlouvy o dílo č. 002/026/2010 vyúčtovaný fakturou č. 11030002 ze dne 15.8.2011. Na přezkumném jednání konaném dne 18.10.2012 byla tato pohledávka věřitele co do pravosti a výše popřena, a to z důvodu, že nárok na úhradu smluvní sankce věřiteli nevznikl. O tomto popření byl věřitel informován vyrozuměním ze dne 8.2.2013 s poučením o možnosti podat žalobu proti správci na určení pravosti popřené pohledávky ve stanovené lhůtě u insolvenčního soudu. Toto vyrozumění mu bylo doručeno dne 20.2.2013. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 7.3.2013 se věřitel domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 1.890.000,-Kč, ohledně zbývající částky pohledávky ve výši 3.307.500,-Kč žaloba podána nebyla.

Věřiteli lze dát za pravdu, že v insolvenčním řízení platí, že uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty má (vedle nároku na zaplacení případné jistiny, kterou však věřitel nepřihlásil) samostatný skutkový základ. Věřitel proto správně odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o podstatu skutkového základu smluvní pokuty. V tomto konkrétním případě a z listin předložených věřitelem však vyplývá, že nárok věřitele je tvořen toliko smluvní pokutou z titulu porušení povinnosti vyplývající z jediné smlouvy o dílo a vyúčtované na základě jediné faktury. Výše uvedená rozhodnutí nelze proto na tento případ aplikovat, neboť v nich vedle sebe stojí nárok na zaplacení jistiny, jakož i nárok na úhradu smluvní pokuty, kdy oba tyto nároky mají současně samostatné skutkové základy. Z obsahu smlouvy o dílo v projednávané věci se navíc nepodává, že by v ní byla sjednána i smluvní pokuta-penále ve výši 0,5 % ceny za neodstraněné vady, jež je vyčíslena v přiložené faktuře ve výši 3.307.500,-Kč. Smluvní pokutu vyčíslenou v přihlášce P47 věřitele, je proto třeba posuzovat jako jeden nárok, vyplývající z jediné smlouvy o dílo a vyčíslené jedinou fakturou, jež v uplatněné výši 1.890.000,-Kč v incidenčním řízení činí méně než 50 % přihlášené pohledávky.

Protože věřitel neprokázal samostatný skutkový základ jím tvrzených nároků, insolvenční soud pohledávku ve výši 1.890.000,-Kč, tj. v rozsahu nižším než je

50 % přihlášené částky ve smyslu § 178 IZ, správně odmítl a vyslovil, že se účast věřitele v insolvenčním řízení končí.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 18. ledna 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková