3 VSPH 1136/2010-A-11
MSPH 78 INS 12537/2010 3 VSPH 1136/2010-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: ICEBERG A.S. v likvidaci se sídlem Praha 1, Hybernská 12, identifikační číslo 41196333, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, č.j. MSPH 78 INS 12537/2010-A-5,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, č.j. MSPH 78 INS 12537/2010-A-5, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) dlužníkovi podle § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ), uložil, aby ve lhůtě 4 týdnů ode dne jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,--Kč na označený účet insolvenčního soudu s uvedením variabilního symbolu nebo hotově do pokladny soudu s tím, že pokud nebude záloha ve lhůtě zaplacena, řízení podle § 108 odst. 3 IZ zastaví.

S odkazem na ustanovení § 108 IZ uvedl, že při stanovení výše zálohy vycházel z toho, že účelem institutu zálohy je pokrytí nákladů insolvenčního řízení, kdy prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Konstatoval, že povinnost zaplatit zálohu je navrhovateli ukládána ve fázi řízení, kdy soud nemá dostatek informací o skutečných majetkových poměrech dlužníka, o stavu jeho účetnictví a kdy není možné s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje z podstaty si vyžádá její zjišťování a správa. Dlužník sice v návrhu zmínil, že eviduje majetek sestávající toliko z cenných papírů, resp. akcií jedenácti společností v nominální hodnotě 9.965.077,--Kč, jejichž hodnota je fakticky nulová, neboť nejsou obchodovatelné na Burze cenných papírů ani v systému RMS; naopak má čtyři věřitele se splatnými pohledávkami ve výši 540 tis. Kč. Uzavřel, že v souvislosti s ověřením tržní ceny dlužníkových akcií a okolností, zda dlužník neučinil úkony zkracující jeho majetkovou podstatu, je ke krytí výdajů insolvenčního správce nezbytné, aby dlužník zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatil, když z dlužníkem uvedených tvrzení a listinných důkazů předložených s návrhem není schopen dostatečně posoudit majetkové poměry dlužníka. Soud ještě doplnil, že dlužník, jenž je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve smyslu § 98 odst. 1 a 2 IZ, si musí opatřit finanční prostředky na zaplacení zálohy v dostatečném časovém předstihu.

Toto usnesení napadl dlužník prostřednictvím svého likvidátora JUDr. Petra Horáka v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž navrhl, aby je odvolací soud zrušil. Likvidátor zopakoval argumentaci prezentovanou již v samotném insolvenčním návrhu s tím, že převod akcií je omezen nařízenou exekucí a že za jediné fakticky hodnotné akcie lze považovat akcie Burzy cenných papírů, a.s., jichž dlužník vlastní v počtu 40 ks o jmenovité hodnotě 1.000,--Kč za kus, z jejichž výtěžku by mohly být pokryty alespoň částečně náklady insolvenčního řízení, avšak převod veškerých dlužníkových akcií je omezen nařízenou exekucí. Uzavřel, že již z insolvenčního návrhu se podává, že dlužník nedisponuje žádnými finančními prostředky a uloženou povinnost k zaplacení zálohy splnit nemůže, a doplnil, že plní pouze zákonnou povinnost podat insolvenční návrh po zjištění dlužníkova úpadku.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení včetně předcházejícího řízení a došel k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,--Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenční soud navrhovatele poučit (odst. 3).

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Podle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu [písm.a)], jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců [písm.b)], likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka [písm.c)], ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení [písm.d)] a věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny [písm.e)].

Pro úvahu, zda uložit či neuložit povinnost k zaplacení zálohy k insolvenčním návrhům podaných likvidátory společností v likvidaci, je rozhodující, zda lze očekávat v té které věci, že budou kumulativně naplněny podmínky citovaného ustanovení IZ, neboť tam, kde by bylo lze očekávat jejich splnění, současně nebylo lze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 ObchZ, nemusí insolvenční soud složení zálohy požadovat (usnesení VS ze dne 21.11.2008, sp. zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008-A); nebude-li možný postup podle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy podle § 108 IZ je namístě.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Jinak řečeno, nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že likvidátor dlužníka nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka.

Odvolací soud z insolvenčního návrhu dlužníka zastoupeného jmenovaným likvidátorem zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2007, č.j. 78 Cm 143/2006-14 (dále jen Usnesení), byl dlužník soudem zrušen a byla nařízena jeho likvidace (bod I. výroku) a že likvidátorem společnosti byl jmenován JUDr. Petr Horák (bod II. výroku); usnesení nabylo právní moci k 20.3.2007. Z insolvenčního návrhu se dále podává, že do likvidace dlužníka přihlásili své pohledávky čtyři věřitelé, a to Městský soud v Praze částku 1.000,--Kč vyplývající ze shora citovaného Usnesení o nařízení likvidace dlužníka, dále Středisko cenných papírů nevykonatelnou pohledávku ve výši 1.320,--Kč za nezaplacené služby, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR částku 34.106,--Kč představující penále za neodvedené zdravotní pojištění a Burza cenných papírů, a.s., vykonatelnou pohledávku podle rozsudku Městského soudu v Praze z 21.1.2004 ve výši 503.613,--Kč. Likvidátor dále uvedl, že nemá žádné poznatky o dlužníkově účetnictví, jež by mu nebylo předáno, že dlužník nevlastní žádné movité věci, ani jakékoliv nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, ani finanční prostředky na bankovních účtech nebo v hotovosti a neeviduje ani jakékoliv pohledávky za třetími osobami, je však vlastníkem shora uvedených akcií, jak se podává z přiložených seznamů majetku, závazků a zaměstnanců (dlužník nemá žádné zaměstnance). V nich navrhovatel uvedl, že kromě označených věřitelů a závazků v celkové výši 540.039,--Kč vlastní dlužník akcie, jak uvedeno shora, přičemž ve čtyřech případech se jedná o společnosti v likvidaci (nominální hodnota akcií těchto společností činí 3.684.260,--Kč), a že dlužník vlastní akcie Burzy cenných papírů Praha, a.s. v počtu 40 ks o celkové nominální hodnotě 40.000,--Kč.

Odvolací soud konstatuje, že u dlužníka nejsou splněny předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka vymezené v § 144 IZ, nic takového ostatně ani sám likvidátor dlužníka v návrhu ani v odvolání netvrdil. Insolvenčnímu soudu nepředložil zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka (§ 144 odst. 1 písm. c/ IZ), nicméně již ona dosavadní likvidátorova tvrzení o zjištěném rozsahu a skladbě dlužníkova majetku (doplněná v odvolání) neumožňují závěr, že tento majetek-akcie, jejichž zpeněžení v insolvenčním řízení (konkursu) nařízené exekuce nijak nebrání (§ 109 odst. 1 písm. c/ a § 267 IZ)-zcela zjevně neumožní dosáhnout výtěžku postačujícího alespoň k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Je tak namístě úvaha insolvenčního soudu, že dlužníkův úpadek bude řešen konkursem a že je třeba zajistit finanční prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení po zjištění úpadku a insolvenčního správce spočívající v jeho odměně (která-pokud bude stanovena dle § 1 vyhl. č. 313/2007 Sb.-činí nejméně 45 tis. Kč), v hotových výdajích správce a dalších nákladech, jež bude třeba vynaložit za účelem zjištění rozsahu majetkové podstaty, její správy a zpeněžení, jak uvedl soud prvního stupně. Jelikož dlužník nevlastní žádný finanční majetek, složená záloha také umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně (zapravení výdajů tvořících náklady insolvenčního řízení) poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které získá později-zpeněžením majetkové podstaty-v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je tedy nemůže. Insolvenční soud tedy postupoval správně, když dlužníku povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil v uvedené výši, jež k zajištění úhrady budoucích nákladů insolvenčního řízení i jeho počátečních výdajů považuje odvolací soud za postačující.

Na základě uvedeného odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 11. května 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová