3 VSPH 1135/2013-A-20
KSUL 81 INS 5370/2013 3 VSPH 1135/2013-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka: Vladimír anonymizovano , anonymizovano , bytem Ústí nad Labem, Kmochova 3148/17, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 5370/2013-A-12 ze dne 19. června 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 5370/2013-A-12 ze dne 19. června 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen soud) usnesením č.j. KSUL 81 INS 5370/2013-A-12 ze dne 19.6.2013 nevyhověl žádosti dlužníka Vladimíra Kotrby (dále jen dlužník) o ustanovení zástupce.

Soud uvedl, že usnesením č.j. KSUL 81 INS 5370/2013-A-6 ze dne 4.3.2013 vyzval dlužníka, aby doplnil svůj insolvenční návrh o zákonné přílohy dle § 104 insolvenčního zákona (IZ), tj. seznam majetku, závazků a zaměstnanců, a listin, které dokládají jeho úpadek, a přílohy k návrhu na povolení oddlužení. Toto usnesení bylo dlužníkovi doručeno dne 7.3.2013, avšak dlužník požadované listiny nedoplnil, soud postupem podle § 128 odst. 2 věty třetí IZ jeho insolvenční návrh odmítl.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání bez uvedení jakýchkoliv důvodů, a proto jej vyzval k doplnění odvolání. V něm dlužník uvedl, že nerozumí tomu, co se požaduje, je nemocný a starý, a proto žádá, aby mu byl přidělen advokát, jenž by doplnil odvolání, protože to sám nedokáže.

Soud cituje § 30 a § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) vysvětlil, že při rozhodování o ustanovení zástupce přihlíží nejen k majetkovým a sociálním poměrům žadatele, ale i k povaze uplatněného nároku, to znamená i ke skutečnosti, zda ve věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Soud uzavřel, že podanou žádost posoudil a shledal ji nedůvodnou, neboť dlužník je sice nepochybně osobou, u které jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (proto se také ocitl v insolvenčním řízení), ovšem v daném případě se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pro které soud žádosti dlužníka nemůže vyhovět. Podání odvolání proti usnesení insolvenčního soudu, kterým byl insolvenční návrh odmítnut proto, že dlužník rezignoval na výzvu soudu k doplnění insolvenčního návrhu o zákonem požadované přílohy, je dle názoru soudu zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, neboť je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Proto žádosti dlužníka nevyhověl. Doplnil, že dlužníku nic nebrání v tom, aby po právní moci usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu, podal opakovaně nový insolvenční návrh tak, že bude řádně a pečlivě vyplněn se všemi předepsanými náležitostmi a budou k němu přiloženy všechny přílohy, které zákon vyžaduje, přičemž může využít rovněž pomoci bezplatných občanských poraden.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Uvedené ustanovení stanoví pro osvobození od soudních poplatků dva předpoklady, a to poměry účastníka, v případě fyzické osoby majetkové a sociální, a bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, o něž jde zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele, aniž by bylo třeba provádět dokazování, je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno, byť by jeho poměry přiznání osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly.

Podle § 30 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odst. 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odst. 2).

Z uvedeného vyplývá, že soud v případě ustanovení zástupce účastníkovi k jeho žádosti plní povinnost zajistit mu stejné možnosti k uplatnění jeho práv, čímž současně naplňuje čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, stejně jako uplatnění principu rovnosti účastníků podle § 18 o.s.ř. Zákon při vyhovění požadavku na ustanovení zástupce stanoví dvě podmínky, které musejí být splněny současně. Vedle poměrů účastníka odůvodňujících přiznání osvobození od soudních poplatků za podmínek stanovených v § 138 odst. 1 o.s.ř. zde musí být dána i potřeba hájit zájmy účastníka.

Odvolací soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že usnesením ze dne 23.4.2013 (událost A-7) byl dlužníkův insolvenční návrh odmítnut podle § 128 IZ, proti němuž se dlužník odvolal a uvedl toliko, že se odvolává. Na výzvu soudu z 6.5.2013 (událost A-9) dlužník reagoval, jak popsáno shora soudem.

Odvolací soud usnesením z 8.10.2014 odvoláním napadené usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu dlužníka z 23.4.2013 potvrdil jako věcně správné, neboť dospěl k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro které nebylo lze v řízení pokračovat a ani nebylo namístě, aby soud dlužníka vyzýval k předložení požadovaných seznamů. Protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje užití § 43 o.s.ř., odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně za správný, když insolvenční návrh odmítl, neboť vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto i kdyby dlužník učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, neměla by tato skutečnost z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení zástupce podle § 30 o.s.ř. není namístě, neboť by ustanoveným zástupcem doplnění odvolání nemohlo na závěrech soudu prvního stupně a odvolacího soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu nic změnit a z tohoto pohledu je třeba požadavek dlužníka považovat za zřejmě bezúspěšné uplatnění práva.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 9. října 2014

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová