3 VSPH 1129/2014-B-23
KSPL 54 INS 1712/2013 3 VSPH 1129/2014-B-23

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužnice Dity anonymizovano , anonymizovano , bytem v Chotěšově, Příčná 160, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2014, č.j. KSPL 54 INS 1712/2013-B-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2014, č.j. KSPL 54 INS 1712/2013-B-11, se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. března 2014, č.j. KSPL 54 INS 1712/2013-B-11, schválil oddlužení dlužnice Dity anonymizovano (dále jen dlužnice) plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku), uložil jí, aby po dobu následujících pěti let od zaplacení první splátky nebo do úplného uspokojení všech pohledávek platila měsíčně, nejpozději k poslednímu dni kalendářního měsíce, prostřednictvím insolvenčního správce, ze všech svých příjmů uvedených v bodě IV. výroku, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, přičemž určil způsob rozvrhu takto určené částky, a rozhodl o tom, že první splátka bude zaplacena do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž nastanou účinky schválení oddlužení (bod II. výroku), přiznal insolvenčnímu správci měsíční zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů (bod III. výroku), tuzemským plátcům příjmů dlužnice uložil provádět bez ohledu na to, že toto usnesení není dosud v právní moci, stanovené srážky a vyplácet je správci; dále přikázal dlužnici, aby ze svých příjmů z podnikatelské činnosti a v případě, že má příjmy od zahraničního plátce, i z těchto příjmů hradila ode dne doručení tohoto usnesení měsíční zálohy nejméně ve výši 1/60 z 30 % všech zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, a aby ostatní příjmy, zejména pak dary, důchody a jiné obdobné opakující se požitky vyplácela ode dne doručení tohoto usnesení insolvenčnímu správci (bod IV. výroku), uložil insolvenčnímu správci povinnosti v souvislosti se schválením oddlužení plněním splátkového kalendáře (bod V. výroku), věřitelům uložil, aby do 10 dnů insolvenčnímu správci sdělili bankovní spojení pro zasílání plateb dle tohoto usnesení, jestliže tak dosud neučinili, a aby v případě, že byli ustanoveni jako členové věřitelských orgánů, v téže lhůtě sdělili soudu osoby oprávněné za ně jednat, jestliže tak dosud neučinili (bod VI. výroku), a označil insolvenčního správce IKT INSOLVENCE v.o.s. (bod VII. výroku).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že svým usnesením ze dne 11.6.2013, č.j. KSPL 54 INS 1712/2013-A-20, rozhodl o úpadku dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a současně ustanovil insolvenčního správce. Do insolvenčního řízení se včas přihlásili celkem 2 věřitelé s nepodmíněnými nezajištěnými pohledávkami v celkové výši 2.015.452,86 Kč, které při přezkumném jednání dlužnice v celém rozsahu uznala, insolvenční správce však popřel dílčí pohledávky č. 1 (co do výše 77.167,-Kč), č. 2 a č. 3 (co do pravosti a výše zcela) přihlášené přihláškou P1. Žádný z přihlášených věřitelů pohledávku jiného věřitele nepopřel. Soud prvního stupně dále rekapituloval příjmy dlužnice a konstatoval, že s ohledem na jejich výši lze za dobu 5 let předpokládat splacení nejméně 30 % přihlášených pohledávek nezajištěných věřitelů, a proto rozhodl, že oddlužení bude provedeno plněním splátkového kalendáře. Tak také oddlužení schválil, neboť žádný z věřitelů se na jejich schůzi nedostavil, ač byli o jednání řádně vyrozuměni vyhláškou, ani neshledal důvody, které by tomu podle § 405 insolvenčního zákona (dále jen IZ) bránily. Zároveň soud vydal související výroky dle § 11 odst. 2, § 36 odst. 2, § 406 odst. 3 písm. d) a § 411 odst. 2 IZ s tím, že o povinnosti dlužnice platit zálohu na odměnu insolvenční správkyně a náhradu jejích hotových výdajů v celkové výši 900,-Kč měsíčně s DPH rozhodl dle § 38 odst. 1, 3, 4 a 5 IZ a § 3 písm. b), c) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že se v pořadí z druhého nařízeného přezkumného jednání omlouvala ze zdravotních důvodů již týden před jeho konáním. Proto ji překvapilo, když ji v den předmětného jednání telefonicky kontaktoval insolvenční správce, kde je. Do telefonu mu sdělila, že je nemocná a že se předem řádně omluvila a že chce popřít všechny přihlášené pohledávky. Insolvenční správce ji následně z jednání omluvil a popřel část přihlášených pohledávek, nicméně pohledávka společnosti Akcenta zůstala nepopřena, ač se jedná o pohledávku lichevní, podvodnou a vzniklou na základě donucení jejím exmanželem. Tato pohledávka je přitom současně zajištěna na majetku exmanžela. Ten již druhým rokem neplatí žádné výživné na své nezletilé děti, a proto je dlužnice s dcerami vzhledem ke srážkám z jejího příjmu odkázaná na svou matku. Z toho důvodu by ráda vyvolala nové přezkumné jednání, neboť jí bylo popření pohledávek znemožněno.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 398 odst. 3 IZ je dlužník při oddlužení plněním splátkového kalendáře povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle § 391 odst. 2 IZ může dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno. Podle § 391 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle § 398 odst. 4 IZ dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkovu úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Věřitelé své stanovisko ke včas podané dlužníkově žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení splátkovým kalendářem, tj. zda doporučují této žádosti vyhovět či nikoli, zaujímají svým hlasováním na schůzi věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení (viz § 399 odst. 1, § 400 odst. 1, § 401 odst. 4 a § 402 odst. 4 IZ) s tím, že se tu obdobně uplatní pravidla stanovená pro hlasování a platnost usnesení schůze věřitelů o způsobu oddlužení uvedená v § 399 až § 402 IZ.

Podle § 406 odst. 1 IZ neshledá-li insolvenční soud důvody k vydání rozhodnutí podle § 405, oddlužení schválí. Schválením oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali. Obsah rozhodnutí, jímž soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře, stanoví § 406 odst. 3 IZ.

Z výše uvedené úpravy vyplývá, že hodlá-li dlužník využít možnosti, aby mu soud v případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře stanovil nižší měsíční splátky než ty, k nimž by byl jinak povinen podle § 398 odst. 3 IZ, je třeba, aby o to požádal již v návrhu na povolení oddlužení, s náležitostmi stanovenými v § 391 odst. 2 IZ. Pokud soud prvního stupně dlužníkově žádosti jiné výše měsíčních splátek po jejím projednání (zcela) nevyhověl, je dlužník podle § 406 odst. 4 poslední věty IZ oprávněn podat proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odvolání.

V daném případě dlužnice s insolvenčním návrhem spojila návrh na povolení oddlužení, které navrhla provést plněním splátkového kalendáře. V příslušné kolonce 15 (nyní 14) formuláře návrhu na povolení oddlužení uplatnila požadavek stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, a to tak, aby přihlášení nezajištění věřitelé obdrželi ve splátkovém kalendáři 50 % svých pohledávek. Uvedla, že při zákonné srážce by jí nezbylo dost finančních prostředků na úhradu nezbytných nákladů na obživu jí a jejích dvou nezletilých dětí, když dle její zkušenosti jí exmanžel výživné na nezletilé děti hradit nebude. Dále zopakovala důvody, pro které se dostala do úpadku.

Z obsahu spisu dále plyne, že usnesením ze dne 11.6.2013, č.j. KSPL 54 INS 1712/2013-A-20, soud prvního stupně zjistil úpadek dlužnice a povolil oddlužení. Současně nařídil na den 18.10.2013 konání přezkumného jednání a schůze věřitelů, do jejíhož programu zařadil (vedle hlasování o způsobu oddlužení) také hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužnice (v programu je chybně uvedeno, že se jedná o žádost dlužníků) o stanovení nižších splátek. Z tohoto jednání se však dlužnice (prostřednictvím své matky) předem omluvila z důvodu své pracovní neschopnosti. Proto insolvenční soud odročil přezkumné jednání a schůzi věřitelů na den 5.3.2014 v 9:00 hod. (viz č.dok. B-3 a B-4). Ani na toto přezkumné jednání se dlužnice nedostavila; prostřednictvím insolvenčního správce však soudu sdělila, že je v pracovní neschopnosti. Insolvenční soud přesto v přezkumném jednání pokračoval, a to bez přítomnosti dlužnice. Vzhledem k tomu, že se na jednání nedostavil žádný věřitel, svolaná schůze věřitelů se neuskutečnila a sám soud následně rozhodl napadeným usnesením o schválení oddlužení. V něm se však předmětnou žádostí dlužnice o stanovení nižších než zákonem určených splátek vůbec nezabýval, ač tak učinit měl. Na tom nic nemění ani okolnost, že se na avizovanou schůzi nedostavil žádný z věřitelů; tato okolnost zbavila soud toliko povinnosti žádost s věřiteli projednat, nikoli o ní rozhodnout.

Měl-li snad insolvenční soud zato, že v posuzované věci nebyly dány podmínky pro určení nižších splátek, a proto dlužnici uložil, aby po dobu pěti let z příjmů, které získá po schválení oddlužení, platila nezajištěným věřitelům zákonem určenou, a nikoli jí navrženou měsíční splátku, byl povinen důvody nevyhovění její žádosti vyložit v odůvodnění napadeného usnesení, což neučinil.

Soud prvního však dále pochybil, jestliže konal přezkumné jednání bez přítomnosti dlužnice. I když její omluva s potvrzením o pracovní neschopnosti nebyla v době zahájení přezkumného jednání soudu k dispozici, neboť tyto listiny byly soudu zaslány téhož dne až ve 20:04, byl o pracovní neschopnosti soud prvního stupně informován insolvenčním správcem na začátku jednání (srov. č. dok. B-7 a B-9). Z potvrzení o pracovní neschopnosti přitom plyne, že dlužnice se ve stanovený termín jednání na soud dostavit objektivně nemohla, neboť vycházky měla povolené až v odpoledních hodinách. Pokud tedy soud prvního stupně v jednání po sdělení omluvy pokračoval, upřel takto dlužnici právo na projednání věci v její přítomnosti. To tím spíše, že předmětem tohoto jednání byl přezkum přihlášených pohledávek, přičemž popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má v rámci oddlužení (s účinky od jeho schválení) tytéž účinky, jako popření pohledávky insolvenčním správcem (§ 410 odst. 2 IZ). Neumožnění popření jedné z přihlášených pohledávek věřitelů přitom mohlo mít vliv i na poměr rozvrhu plnění dlužnice při splátkovém kalendáři mezi věřitele uvedený v bodě II. výroku napadeného usnesení, než jaký by byl stanoven v případě, že by dlužnice pohledávku věřitele při předmětném jednání popřela.

Zcela v rozporu s obsahem spisu je konstatování insolvenčního soudu, že dlužnice na přezkumném jednání uznala všechny přihlášené pohledávky. Dlužnice se totiž přezkumného jednání vůbec neúčastnila.

Stejně tak soud prvního stupně dlužnici jednáním v její nepřítomnosti znemožnil jinak její povinnou účast (§ 399 odst. 2 IZ) na případné následující schůzi věřitelů k projednání způsobu oddlužení a její žádosti o nižší splátky (i když ta se nakonec neuskutečnila).

Jestliže měl soud za to, že se snad dlužnice přezkumnému jednání vyhýbá nebo že z důvodu jejích vleklých zdravotních problémů bylo lze předpokládat, že by se ani k dalšímu jednání nedostavila, měl jí ustanovit opatrovníka (§ 29 odst. 3 o.s.ř.).

Lze tedy shrnout, že se soud prvního stupně v napadeném usnesení žádostí dlužnice o určení nižších splátek nezabýval a ani o ní nerozhodoval. Tuto žádost přitom neprojednal ani tak, aby o ní vůbec rozhodnout mohl; neprojednal ji totiž s dlužnicí, které svůj postoj k požadavku nižších splátek (či dostatečnosti jejího odůvodnění) po skončení přezkumného jednání nijak neozřejmil a další vysvětlení k věci od ní nežádal. Navíc hrubým způsobem porušil práva účastníka řízení, jelikož dlužnici odepřel právo na projednání věci v její přítomnosti.

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud znovu nařídí přezkumné jednání a svolá schůzi věřitelů k hlasování o způsobu oddlužení a projednání žádosti dlužnice o stanovení nižších než zákonných splátek. Podle jejich výsledku pak při nezměněných podmínkách znovu rozhodne o schválení oddlužení dlužnice i o předmětné žádosti. Pro potřeby dalšího řízení, ohledně posuzování podmínek pro vyhovění žádosti o nižší splátky, odvolací soud poukazuje zejména na závěry vyjádřené v usneseních ze dne 18.1.2013, č.j. KSCB 25 INS 10428/2012, 3 VSPH 1588/2012-B-16, nebo ze dne 16.9.2013, č.j. KSPA 59 INS 29609/2012, 3 VSPH 923/2013-B-14.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 29. srpna 2014

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová