3 VSPH 1119/2016-B-184
KSCB 27 INS 1855/2009 3 VSPH 1119/2016-B-184

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a Mgr. Věry Modlitbové v insolvenční věci dlužníka: Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem v Třeboni, Svobody 80, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Tyršův dům, Újezd 450/40, o odvolání zástupce věřitelů: Česká spořitelna, a.s., IČO: 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 1855/2009-B-172 ze dne 27. dubna 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 1855/2009-B-172 ze dne 27. dubna 2016 se r u š í a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (insolvenční soud) v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Petra Touška (dlužník) zamítl návrh zástupce věřitelů České spořitelny, a.s. (zástupce V), aby byl z funkce odvolán insolvenční správce JUDr. Ing. Miroslav Kořenář (Správce).

V odůvodnění svého usnesení insolvenční soud uvedl, že usnesením ze dne 5.6.2009 (č.d. A-18) zjistil hrozící úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil insolvenčního správce v osobě Dytrych & Švihla, v.o.s. (původní správce). Pravomocným usnesením ze dne 15.10.2009 (č.d. B-30) insolvenční soud odvolal z funkce původního správce a ustanovil do funkce Správce. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 24.2.2016 podal zástupce V návrh na odvolání Správce z jeho funkce (Návrh), jenž odůvodňuje podjatostí Správce ve vztahu k dlužníkovi, respektive jeho zástupci advokátu Mgr. Tomáši Pelikánovi (zástupce D). Zástupce V popisuje podrobnosti jednání zástupce D, jemuž Správce udělil plnou moc ke svému zastupování vedle advokáta Mgr. Martina Kolaříka (zástupce S), při výkonu práv osoby s dispozičním oprávněním ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka (podstata) a dovozuje pochybnosti o nepodjatosti Správce vzhledem k objektivní možnosti vztahu k zástupci D, potažmo k dlužníkovi. Cituje § 9, § 14 odst. 1, § 24 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ), a § 14 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) shledal insolvenční soud Návrh nedůvodným odkazuje na své stanovisko k otázce podjatosti Správce vyjádřené například v přípisu ze dne 17.4.2015 (č.d. B-152). Vyjádřil přesvědčení, že Správce se při výkonu akcionářských práv (na valné hromadě akciové společnosti) může nechat zastoupit, nevyužije-li možnost zúčastnit se valné hromady sám. Nic nebrání isir.justi ce.cz tomu, aby se nechal zastoupit i zástupcem D, neboť insolvenční soud neshledává v takovém postupu Správce žádný rozpor mezi zájmy dlužníka a společným zájmem věřitelů. Vzhledem k tomu, že mimo zástupce D zastupoval na valné hromadě společnosti CB-MERCURY CENTER, a.s., IČO: 27112098 (Společnost), konané dne 30.9.2014 (Valná hromada) Správce i zástupce S, není dán důvod k závěru o podjatosti Správce, jehož zájmy jsou shodné se zájmy dlužníka (dosažení co možná nejvyššího uspokojení věřitelů). Závěry zástupce V označil insolvenční soud jako spekulativní, nepodložené žádnými významnými skutečnostmi. Stejným pohledem vnímá insolvenční soud shodu výzvy zástupce D k zaplacení pohledávky ve výši 137.050.000,-Kč adresované zástupci V a Milanu Kožíškovi s výzvou vypracovanou Správcem podotýkaje, že dlužník a Správce v mnoha případech spolupracují při řešení otázek vyvolaných insolvenčním řízením, zejména při vymáhání pohledávek dlužníka ve vazbě na hodnocení úspěšnosti takového vymáhání.

Toto usnesení napadl v zákonem stanovené lhůtě zástupce V odvoláním (č.d. B-174) a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že Správce odvolá z jeho funkce, eventuálně zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenčnímu soudu vytýká především termín rozhodnutí o Návrhu (2 měsíce od jeho podání) a absenci slyšení Správce. Postup insolvenčního soudu, jenž nesprávně zjistil skutkový stav a pominul při jeho hodnocení standardní judikaturu týkající se podjatosti insolvenčního správce, a napadené rozhodnutí shledává vadnými. Opakuje podrobnosti, v nichž spatřuje důvody k pochybnostem o nepodjatosti Správce, popisuje jeho postup v souladu s postupy dlužníka (zástupce D) jednak při výkonu akcionářských práv na Valné hromadě, jednak při vymáhání údajné škody (přesahující 137.000.000,-Kč) vůči zástupci V. Odkazuje na usnesení Vrchního soudu vydané ve věci dlužníka (č.d. B-66) a Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, cituje závěry, dle nichž je třeba zjistit, zda je možno předložit záruky, aby byla vyloučena jakákoli pochybnost o podjatosti, přičemž pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být prokázána .

Správce ve vyjádření k odvolání (č.d. B-181) navrhuje, aby toto bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobu, případně aby bylo napadené usnesení jako věcně správné potvrzeno. Vytýkaje zástupci V postup v rozporu se společným zájmem věřitelů při prosazování vlastního zájmu v pozici zajištěného věřitele zpochybňuje (spekulativní a na subjektivních pocitech založenou) argumentaci o kolizi zájmů dlužníka a Správce a o jeho nemožnosti využívat informace od zástupce D, stejně jako o udílení pokynů Správci dlužníkem. Poukazuje na pokročilost insolvenčního řízení a dovozuje významný zásah do jeho průběhu v případě změny v osobě insolvenčního správce.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 24 odst. 1 IZ insolvenční správce je z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.; to neplatí v případě uvedeném v § 34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.

Podle § 31 odst. 1 IZ z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

Podle § 34 IZ je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce (odst. 1). Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy (odst. 2).

Nejvyšší soud již v R 114/2014 uzavřel, že § 24 a § 31 IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou (jejich hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem), jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jako východiska přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21.5.1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti, jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

Z důvodové zprávy k IZ je zřejmé, že důvody podjatosti insolvenčního správce se mohou týkat i účastníků řízení (tedy nejen dlužníka, nýbrž i jeho věřitelů) a že v souvislosti s úpravou (ne)podjatosti insolvenčního správce (§ 24 IZ) zavádí IZ i novou instituci tzv. odděleného insolvenčního správce, ustanovovaného v případech, kdy správce je v insolvenčním řízení vyloučen pouze z některých (a nepočetných) úkonů. Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 IZ), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat s podmínkami určenými ustanovením § 14 odst. 1 o.s.ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 IZ), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být prokázána .

§ 24 IZ nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v ustanovení § 34 IZ, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další podmínky , a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. A naopak, nejsou-li zde důvody pro takové pochybnosti, je poměr insolvenčního správce jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů důvodem vyloučení insolvenčního správce (jen) z některých úkonů (v rámci insolvenčního řízení).

Důvodem pro pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce může být zejména skutečnost, že správce je vůči dlužníkovi osobou blízkou, věřitelem dlužníka, dlužníkem dlužníka či ručitelem dlužníka, případně též současným či bývalým společníkem, statutárním orgánem či zaměstnancem dlužníka. Obdobně může vypadat poměr mezi insolvenčním správcem a věřitelem dlužníka. Dalším důvodem může být způsob podnikání insolvenčního správce, jež dopadá na poměry účastníků insolvenčního řízení. K důvodům, pro něž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení pro pochybnost o své nepodjatosti, se vyjádřil Vrchní soud v Praze např. v usnesení sp. zn. MSPH 94 INS 913/2008, 2 VSPH 219/2008-B ze dne 7.11.2008 tak, že dovodil, že odpovídají důvodům, pro něž jsou z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni soudci ve smyslu § 14 odst. 1 o.s.ř. Pokud jde o poměr k věci , rozumí se jím především přímý právní zájem na projednávané věci i to, že soudce (insolvenční správce) má předem o věci poznatky, které by měl získat až za řízení a které mohou ovlivnit jeho nestrannost; pokud jde o poměr k účastníkům a jejich zástupcům , může být založen buď příbuzenským či jemu obdobným vztahem, vztahem přátelským či zjevně nepřátelským, popřípadě vztahem vzájemné závislosti.

Podjatost Správce namítá zástupce V uvedením konkrétních skutečností, z nichž by bylo lze (pokud by se jevily reálnými) dovodit závěr o tom, že jsou tu důvody pochybovat o jeho nepodjatosti. Zástupce V má na zřeteli zjevně vztah Správce jednak k zástupci D, jehož učinil svým zástupcem pro účely Valné hromady, jednak k věci (informace o tvrzené pohledávce uplatňované vůči zástupci V jako dlužníkovu dlužníku získal právě od zástupce D), jednak k zástupci V, jenž považuje poměr Správce vůči své osobě za negativní. Zástupce V je přitom jako věřitelský orgán legitimován k podání návrhu na odvolání Správce z funkce (§ 31 odst. 1 IZ), jakož i k odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí takového návrhu.

Z insolvenčního spisu plyne, že Správce byl ustanoven poté, co byl ze své funkce odvolán původní správce pro podjatost (č.d. B-30 a B-66). V usnesení ze dne 15.10.2009 (č.d. B-30) insolvenční soud vzal jako rozhodující pro posouzení podjatosti původního správce to, že neohlášený společník původního správce konal opakovaně ve prospěch dlužníka. Usnesením ze dne 6.11.2009 (č.d. B-46) insolvenční soud ustanovil oddělenou insolvenční správkyní JUDr. Inku Růnovou (oddělená správkyně) pro úkony související s vypořádáním zaniklého společného jmění dlužníka a jeho manželky. Na schůzi věřitelů konané dne 23.7.2009 byl přítomnými věřiteli odvolán z funkce prozatímní věřitelský výbor a zvolen zástupce V; tuto volbu potvrdil insolvenční soud (č.d. B-14). Usnesením ze dne 8.4.2010 (č.d. B-73) insolvenční soud mimo jiné svolal na den 20.5.2010 schůzi věřitelů, jejímž předmětem měly být zprávy Správce a oddělené správkyně o jejich dosavadní činnosti, zpráva o hospodářské situaci dlužníka a rozhodnutí věřitelů o případném odvolání Správce z funkce a ustanovení nového insolvenčního správce. Na schůzi věřitelů konané dne 20.5.2010 (č.d. B-78) přítomní věřitelé odvolání Správce z jeho funkce nenavrhli, insolvenční soud uložil Správci povinnost ihned zahájit ve spolupráci se zástupcem V zpeněžování podstaty.

Z insolvenční spisu je dále patrno, že dne 23.6.2014 aktualizoval Správce soupis podstaty (soupis), do nějž pod položku poř. č. 6 zapsal 10 kusů akcií Společnosti znějících na jméno Milan Kožíšek v listinné podobě č. 000001-000010 každé o jmenovité hodnotě 100.000,-Kč (Akcie) výměnou za Původní akcie tvořené 10 kusy kmenových akcií Společnosti znějících na majitele v listinné podobě č. 000001-000010 každé o jmenovité hodnotě 100.000, Kč zapsané v soupisu od 19.8.2009 (č.d. B-116). Zprávou ze dne 18.8.2014 (č.d. B-117) sdělil Správce insolvenčnímu soudu, že se účastnil mimořádné valné hromady Společnosti konané dne 18.7.2014, přičemž dosud není ukončen spor o vyloučení Akcií vedený insolvenčním soudem pod sp. zn. 27 ICm 1496/2013. Podáním ze dne 10.10.2014, k němuž připojil zápis o průběhu (mimořádné) Valné hromady (Zápis), informuje Správce insolvenční soud o svém postupu při výkonu práv plynoucích z Akcií (č.d. B-121). Plnou mocí ze dne 30.9.2014, předloženou se Zápisem (č.d. B-121), Správce zmocnil zástupce S a zástupce D ke společnému zastoupení při jednání na Valné hromadě s tím, že pro případ zákonem vyloučeného společného zastupování mohou konat zástupce S a zástupce D samostatně; osobně se Valné hromady nezúčastnil. Dne 4.2.2015 udělil dlužník zástupci D plnou moc ke svému zastupování v insolvenčním řízení vedeném insolvenčním soudem pod sp. zn. KSCB 27 INS 1855/2009 (č.d. B-136). Podáním ze dne 10.2.2015 (č.d. B-137) doplněným podáními ze dnů 5.3.2015 (č.d. B-145) a 7.4.2015 (č.d. B-150) navrhuje věřitel Ciros s.r.o, IČO: 28820240 (věřitel č. 1), aby insolvenční soud odvolal Správce z funkce pro možnou podjatost, jíž spatřuje v konání prostřednictvím zástupce D. Aniž o návrhu věřitele č. 1 rozhodl, sdělil insolvenční soud přípisy (č.d. B-140 a B-152) jmenovanému, že neshledal žádné důvody pro odvolání ani zproštění Správce. V podání ze dne 19.3.2015 (č.d. B-146) uvádí dlužník, že on a Správce a jejich zástupci postupují v řízení o vyloučení Akcií z podstaty i v jiných věcech shodně, neboť jejich zájmy, jakož i zájmy věřitelů, jsou společné a spočívají ve snaze o dosažení co nejvyšší hodnoty Akcií. Podáním ze dne 26.1.2016 adresovaným Správci a insolvenčnímu soudu zástupce V vyjadřuje nespokojenost s činností Správce při výkonu práv plynoucích z Akcií a uděluje v pozici zajištěného věřitele Správci konkrétní pokyny směřující k řádné správě Akcií (č.d. B-157). Podáním ze dne 2.3.2016 (č.d. B-164) Správce mimo jiné navrhl, aby insolvenční soud svolal schůzi věřitelů, jejímž programem bude odvolání zástupce V z jeho funkce pro postup v rozporu se zájmy věřitelů, jež je spatřován v pochybení zástupce V při vydání potvrzení o uložení Akcií, respektive Původních akcií.

Ze spisu vedeného insolvenčním soudem pod zn. 27 ICm 1496/2013 plyne, že incidenčního sporu o vyloučení Akcií z podstaty zahájeném žalobou Milana Kožíška proti Správci jako žalovanému za účasti dlužníka coby vedlejšího účastníka na straně žalovaného se účastní zástupce S a zástupce D na základě plných mocí ze dnů 20.6.2013 (č.l. 43) a 16.3.2014 (č.l. 360) udělených jim Správcem a dlužníkem.

Ačkoli insolvenční soud při posuzování pochybností o nepodjatosti původního správce vzal jako významné konání jeho neohlášeného společníka ve prospěch dlužníka, v projednávané věci naopak konstatuje, že konání Správce a dlužníka je v zásadě souladné, motivované shodným zájmem o dosažení nevyšší míry uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů (totožným se společným zájmem věřitelů), tudíž nic nebrání tomu, aby Správce a dlužník konali prostřednictvím stejného zástupce. Takový závěr odvolací soud nesdílí. Insolvenční správce musí při výkonu své funkce, jíž je povinen plnit svědomitě s odbornou péčí ve snaze o co nejvyšší míru uspokojení věřitelů, dát přednost společnému zájmu věřitelů před zájmy vlastními i jiných osob (např. dlužníka); přitom je povinen poskytovat nezbytnou součinnost věřitelským orgánům (viz § 36 IZ). Závěr o tom, že zájmy dlužníka a věřitelů uplatňujících svá práva vůči dlužníkovi nejsou totožné, je podpořen ustanoveními IZ vymezujícími účel insolvenčního řízení, některé pojmy (např. společný zájem věřitelů) a zásady, na nichž insolvenční řízení spočívá (§ 1, 2 a 5 IZ). Byť by insolvenční správce podnikal některé kroky obdobně, jako by je činil dlužník (nebýt jeho úpadku), nelze jeho konání přiznat prvotní zřetel k zájmům dlužníka. Ten totiž zohledňuje především zachování co nejvyšší míry vlastní (ekonomické) soběstačnosti (i v době po uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem).

Jak shora uvedeno, k naplnění hypotézy vylučující insolvenčního správce z insolvenčního řízení (§ 24 IZ) postačí objektivní důvod vedoucí k pochybnosti o jeho nepodjatosti. Konkrétní okolnost, z níž lze neobjektivitu (zaujatost) insolvenčního správce dovodit, nemusí být prokázána . Odvolací soud je toho názoru, že z insolvenčního spisu a incidenčního sporu plyne takový vztah Správce a dlužníka (zástupce D), jenž vede k důvodným pochybnostem o nestrannosti Správce. Poté, co dlužník v pozici vedlejšího účastníka incidenčního sporu vyvolaného insolvenčním řízením na straně Správce udělil plnou moc zástupci D (16.3.2014), zmocnil jej ke svému zastupování i Správce (30.6.2014). Fakt, že Správce a dlužník jsou spojeni osobou téhož právního zástupce, je sám o sobě schopen vyvolat (objektivní) dojem o vzájemném vztahu jmenovaných. Tento vztah nadto podporuje dlužník, jenž konstatuje vzájemnou spolupráci Správce, dlužníka a jejich zástupců (č.d. B-146). Konání prostřednictvím jednoho právního zástupce přitom nelze považovat za plnění dlužníkovy povinnosti poskytovat Správci všestrannou součinnost při zjišťování podstaty (§ 210 IZ).

Odvolací soud uzavírá, že v konání Správce prostřednictvím zástupce D lze spatřovat důvody pro jeho vyloučení z insolvenčního řízení. Okolnosti týkající se eventuálního čerpání informací od zástupce D, případný negativní postoj Správce vůči zástupci V, stejně jako absence slyšení Správce k Návrhu zůstávají v tuto chvíli bez významu. Veškeré skutečnosti zakládající důvody k pochybnostem o nestrannosti Správce (konání prostřednictvím zástupce D) vyplývají z insolvenčního a incidenčního spisu, jejich účastníci (dlužník a věřitelé v insolvenčním řízení a Správce a dlužník v incidenčním sporu) pravdivost zjištěných okolností nevyvraceli, přičemž insolvenční soud o ně opřel právní názor. Případný nepřátelský postoj Správce vůči zástupci V (v pozici zajištěného věřitele) by bylo lze řešit jen pro určité úkony Správce dle § 34 IZ.

Postup insolvenčního soudu, jímž odmítl rozhodnout jednak o návrhu věřitele č. 1 na odvolání Správce, jednak o záležitostech týkajících se průběhu insolvenčního řízení (§ 11 IZ) je vadný. Tím, že z úřední povinnosti nezkoumal účastníky řízení tvrzené skutečnosti (vedoucí k případnému závěru o podjatosti či porušení povinností Správce a zástupce V-viz §§ 31, 32 a 63 IZ) fakticky rezignoval na výkon dohlédací činnosti.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil věc insolvenčnímu soud k dalšímu řízení, v němž, vázán shora uvedenými názory odvolacího soudu, opětovně rozhodne o návrhu zástupce V na odvolání Správce z funkce, jakož i o dalších návrzích týkajících se průběhu insolvenčního řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Praze dne 30. listopadu 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková