3 VSPH 1117/2012-A-16
MSPH 95 INS 15447/2012 3 VSPH 1117/2012-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice: Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem V Jezírkách 1539/4, Praha 4, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 15447/2012-A-11 ze dne 10. července 2012,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 15447/2012-A-11 ze dne 10. července 2012 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 95 INS 15447/2012-A-11 ze dne 10.7.2012 uložil dlužnici Janě anonymizovano (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 22.6.2012 spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením.

Soud citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může soud po dlužníku jako insolvenčním navrhovateli požadovat nejen v případě, že se domáhá řešení svého úpadku konkursem, ale i pokud navrhuje jeho řešení oddlužením. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud navrhovateli ukládá zaplatit vždy, kdy to považuje vzhledem k povaze dané věci (jejím konkrétním okolnostem) za nezbytné, a to ve výši odpovídající účelu zálohy. Tato záloha má zajistit pro insolvenční správce finanční prostředky, které by mohl použít bezprostředně po svém ustanovení do funkce, pokud se v majetkové podstatě dostatek takových prostředků nenachází, a tím zajistit proveditelnost insolvenčního řízení, a zároveň má poskytnout záruku uspokojení alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení, jež si řádný výkon funkce insolvenčního správce vyžádá, tedy alespoň správcových hotových výdajů a jeho odměny.

Dále soud citoval § 389 odst. 1 a 2, § 393 odst. 3, § 395 odst. 1 písm. a) a b) a § 396 odst. 1 IZ s tím, že tato ustanovení vymezují podmínky přípustnosti řešení dlužníkova úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, a že tyto podmínky soud zkoumá

-se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, eventuálně s ohledem na okolnosti uváděné a doložené věřiteli-nejen ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, ale též v následující fázi řízení. Přitom z úřední povinnosti přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Je-li dána některá ze zákonných překážek, jež oddlužení brání, soud oddlužení zamítne a rozhodne současně o řešení dlužníkova úpadku konkursem. Před povolením oddlužení soud vždy posuzuje konkrétní majetkové a osobní poměry dlužníka. Proto musí tento návrh obsahovat podrobný popis závazkové minulosti dlužníka. Soud zamítne návrh na povolení oddlužení, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem mít důvodně za to, že jím je sledován nepoctivý záměr. Stejně postupuje i při zjištění, že o takovém dlužníkově návrhu bylo již dříve rozhodnuto nebo že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Požadavek dlužníkova poctivého záměru a předpoklad minimální 30 % míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů zahrnutých do oddlužení představují základní podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou pak při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností předpokladem jeho osvobození od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ. Tedy jen za předpokladu, že dlužník splňuje podmínku subjektivní přípustnosti oddlužení, poskytuje věřitelům ekonomicky dostatečnou nabídku uspokojení jejich pohledávek a nelze mu přičíst nepoctivý záměr, soud dle § 395 až 397 IZ-bez ohledu na stanovisko věřitelů-oddlužení povolí a následně schválí. Jako garant společného zájmu věřitelů nesmí připustit, aby oddlužení bylo povoleno či schváleno v důsledku nepoctivého jednání dlužníka. Ukáže-li se, že dlužník dosáhl oddlužení v důsledku nepoctivého, podvodného jednání, soud mu odejme přiznané osvobození podle § 414 a 415 IZ.

K tomu soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28.7.2011, v němž se vyslovil k otázce poctivosti dlužníkova záměru při oddlužení uvedené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, z nějž vyplývá, že vedle okolností nepoctivosti uvedených příkladem v § 395 odst. 3 IZ je závěr o tom, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (může jít např. o jednán směřující k poškozování věřitelů v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod.).

Soud prvního stupně za účelem zjištění okolností rozhodných pro posouzení nepoctivého záměru vyzval dlužnici, aby své podané návrhy doplnila mimo jiné o podrobný popis své závazkové minulosti, tj. aby uvedla dobu, po kterou není schopna splácet své závazky, aby specifikovala okolnosti a důvody vzniku jednotlivých závazků, aby konkretizovala, na úhradu kterých jednoznačně určených závazků, na zakoupení (pořízení) jakých konkrétních věcí či jiných majetkových hodnot nebo pro využití jakých konkrétních služeb použila finanční prostředky z půjček a úvěrů a v jaké výši, a aby okolnosti vzniku jednotlivých závazků doložila. Dále dlužnici uložil, aby uvedla a doložila údaje týkající se jejího manželství a specifikovala veškeré okolnosti týkající se vzniku společného jmění manželů (SJM) a společných závazků a nabytí společného majetku s poučením, že nebude-li návrh řádně doplněn, soud jej odmítne, a že též může být zamítnut návrh na oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, je-li jím sledován nepoctivý záměr.

Na tuto výzvu dlužnice reagovala podáním ze dne 4.7.2012, jímž ale výzvě soudu nevyhověla. Nekonkretizovala účel použití jednotlivých půjček a úvěrů poskytnutých věřiteli, tj. nespecifikovala, na co konkrétně a v jaké výši byly takto získané finanční prostředky použity. Nedoložila účel jednotlivých půjček a úvěrů a neuvedla dobu, po kterou není schopna jednotlivé závazky splácet. Konstatoval, že nedostatečným popisem závazkové minulosti má pochybnosti o poctivosti záměru dlužnice řešit svůj úpadek oddlužením. Dlužnice též tvrdila, že její závazky vznikly v souvislosti s úhradami za jiné osoby-lázeňské pobyty matky, závazky bez uvedení účelu použití-výběry v hotovosti s označením běžné výdaje, taktéž svědčí o nepoctivém úmyslu, resp. jsou dána předpoklady lehkovážného poměru dlužnice k finančním záležitostem a vzniku závazků za současné neschopnosti je hradit.

Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že dlužnicí nedostatečně popsaná závazková minulost a její majetková situace nutně ústí v závěr o nemožnosti řešení úpadku oddlužením, a proto jí uložil zaplatit zálohu podle § 108 odst. 1 a 2 IZ.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, anebo o záloze sám rozhodl. Uvedla, že na výzvu soudu k doplnění návrhu reagovala obecným doplněním povahy a účelu závazků, neboť byla v takovém psychickém rozpoložení, v němž celou situaci těžko zvládala a nebyla si schopna vzpomenout na účel a podstatu jednotlivých závazků. Za pomoci rodiny tedy sestavila přehled čerpání účelu jednotlivých úvěrů, v němž podrobně popsala důvody vzniku a použití finančních prostředků z úvěrů a půjček u všech 26 závazků uvedených v insolvenčním návrhu, resp. k němu přiložených seznamů. Značná část závazků vznikla v období před nabytím účinnosti insolvenčního zákona a nelze tedy ani spekulovat o tom, že by měla nečestný záměr obejít své věřitele a využít tohoto institutu. Pokud pak závazky vznikly za účinnosti insolvenčního zákona, nevěděla, jak správně má situaci řešit, žádný nepoctivý záměr tím nesledovala, vždy se snažila dostát svým původním závazkům, proto si brala stále nové, neboť původní chtěla uhradit, což se jí jevilo s ohledem na její příjem možné. Uzavřela, že po doplnění návrhu se domnívá, že se nedopustila žádného nečestného záměru oklamat své věřitele, nehledě na to, že oddlužením by bylo dosaženo podstatné míry uspokojení pohledávek věřitelů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení nedostál, když v jeho odůvodnění řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí dokonce v maximální možné výši.

Soud prvního stupně vycházel z předpokladu, že nebude možno vyhovět návrhu dlužnice na povolení oddlužení, a že proto její úpadek bude možno řešit jedině konkursem. Nespecifikoval však pro ten případ očekávané náklady insolvenčního řízení, k jejichž krytí lze zálohu po navrhovateli (dlužnici) požadovat. Současně při svých úvahách o zdrojích placení těchto nákladů (průběžných i výsledných) zcela pominul vykázané příjmy dlužnice, které při konkursu-v rozsahu vymezeném v § 207 odst. 2 IZ-náleží do majetkové podstaty a jako takové mohou být na náklady insolvenčního řízení použity. Jinak řečeno, soud neobjasnil, jakou výši nákladů pro případ konkursu předpokládá a v jakém rozsahu lze očekávat jejich uspokojení z finančního či jiného majetku náležejícího do majetkové podstaty.

Soud v napadeném usnesení věnoval jeho rozsáhlé odůvodnění v zásadě jen tomu, z jakých důvodů pokládá oddlužení dlužnice za nepřípustné. K tomu prezentoval své-správné-východisko, že řešení úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením lze umožnit jen dlužníku, který je k tomu subjektivně legitimován ve smyslu § 389 odst. 1 IZ, a který splňuje i věcné podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 IZ. Z nich mezi esenciální podmínky přípustnosti oddlužení náleží jak předpoklad minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tak i předpoklad poctivého záměru dlužníka podle § 395 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Zjištění o nesplnění některé z těchto podmínek vede k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 395 IZ), nebo po povolení oddlužení k jeho neschválení (§ 405 IZ) či ke zrušení schváleného oddlužení (§ 418 IZ), přičemž se všemi těmito rozhodnutími zákon nezvratně spojuje rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem. K subjektivní přípustnosti oddlužení a předpokladu poctivého záměru soud prvního stupně citoval judikaturu Vrchního soudu v Praze i publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, již ale své skutkové a právní závěry v dané věci nepřizpůsobil.

Pochybnosti o poctivosti záměru dlužnice pak soud stavěl na tom, že přes jeho výzvu dlužnice nedostatečně objasnila účel čerpání jednotlivých půjček a úvěrů a způsob, jakým s takto získanými prostředky naložila, a po jakou dobu není schopna jednotlivé závazky splácet. V tom směru však soud žádná konkrétní zjištění nenabídl. Neuvedl, jaké závazky vlastně dlužnice (v návrzích a seznamu závazků) vykázala, jak vymezila jejich důvod, jak popsala okolnosti, za nichž se ocitla v úpadku, a jak reagovala na zmíněnou výzvu, když konkrétní obsah vyžádaného vyjádření dlužnice ze dne 4.7.2012 nijak nereprodukoval.

Jakkoli při zkoumání podmínek oddlužení je zajisté-z hlediska poctivého jednání dlužníka-namístě šetřit, zda stávající úpadek dlužnice není výsledkem zadlužování, jemuž není možno popřát dobrodiní v podobě oddlužení, je z výše uvedeného zřejmé, že k tomu soud prvního stupně přezkoumatelné závěry nepředestřel. Při svých úvahách ani nepostupoval důsledně ve smyslu závěrů vyplývajících z jím citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28.7.2011, uveřejněného pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ustálené judikatury Vrchního soudu v Praze, z nichž plyne, že insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností, jež vyjdou v rámci daného insolvenčního řízení najevo. K jejich vylíčení samozřejmě musí dát soud dlužníku příležitost. K tomu Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí také zdůraznil, že při posuzování poctivosti dlužníkova záměru nelze pouštět ze zřetele podstatu a účel institutu oddlužení. Tento způsob řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka, v jehož rámci může při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů (§ 414 a násl. IZ), má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě -nepodnikateli, která by měla jinak perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku.

Z hlediska poctivosti záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení přitom soud dlužnici přičítal i okolnost, že předložený seznam jejích závazků není dostatečný, když dlužnice nevyhověla jeho návrhu na doplnění seznamu závazků a vady návrhu neodstranila, jak jí bylo ve výzvě uloženo. Takovýto poznatek ovšem svědčí o vadě insolvenčního návrhu (a návrhu na povolení oddlužení), a tudíž měl vést soud k tomu, aby jej postupem dle § 128 odst. 2 IZ (a § 393 odst. 1 IZ) odmítl, jak ve výzvě dlužnici poučil o tomto postupu pro případ nesplnění, že výzvě nevyhoví. Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění jeho nedostatků. Teprve poté, co bude tímto postupem insolvenční návrh potřebným způsobem doplněn a bude tak zajištěn řádný podklad pro další průběh insolvenčního řízení, může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.

K tomu odvolací soud doplňuje, že dlužnicí s insolvenčním návrhem předložené seznamy závazků obsahují náležitosti seznamů požadované v § 104 IZ, a že požadavek soudu prvního stupně, aby dlužnice specifikovala okolnosti a důvody vzniku jednotlivých závazků, aby konkretizovala, na úhradu kterých jednoznačně určených závazků, na zakoupení (pořízení) jakých konkrétních věcí či jiných majetkových hodnot nebo pro využití jakých konkrétních služeb použila finanční prostředky z půjček a úvěrů a v jaké výši, a aby okolnosti vzniku jednotlivých závazků doložila, byl ale nad rámec povinných údajů náležitostí seznamu závazků, pro jejichž identifikaci postačí odkaz na úvěr či půjčku, jako důvod vzniku závazku; pokud soud požadoval, aby dlužnice uvedla dobu, po kterou není schopna splácet své závazky, tu přiložené seznamy obsahují.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 15. října 2013

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová