3 VSPH 1117/2010-A-14
KSUL 46 INS 10430/2010 3 VSPH 1117/2010-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Lukáše anonymizovano , anonymizovano , bytem v Děčíně, Černá 84/1, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 10430/2010-A-9 ze dne 2. listopadu 2010,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 10430/2010-A-9 ze dne 2. listopadu 2010 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 46 INS 10430/2010-A-9 ze dne 2.11.2010 zastavil insolvenční řízení dlužníka Lukáše anonymizovano (dále jen dlužník) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že mu byl dne 13.9.2010 doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení. Dle § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) soud usnesením č.j. KSUL 46 INS 10430/2010-A-8 ze dne 5.10.2010 dlužníka vyzval, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Současně ho poučil, že nebude-li záloha zaplacena, soud může řízení zastavit. Usnesení bylo dlužníku doručeno (dle § 50 odst. 1 občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř.) dne 7.10.2010 a dne 23.10.2010 nabylo právní moci. Ve stanovené lhůtě končící dnem 26.10.2010, ani později, však dlužník požadovanou zálohu nezaplatil. Proto soud podle § 108 odst. 3 IZ insolvenční řízení zastavil a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení dle § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud jeho povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení zrušil. Dlužník namítl, že v napadeném usnesení soud nijak nespecifikoval důvody pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Na zaplacení zálohy nemá finanční prostředky. Žádný z jeho závazků přitom nepochází z podnikatelské činnosti a tyto činí celkem jen 43.121,-Kč, tedy nedosahují ani výše stanovené zálohy. Dlužníkova matka podepsala závazek, že než dlužník získá zaměstnání, bude hradit částku 1.800,-Kč, kterou bude zajištěna 100% úhrada závazků, včetně odměny insolvenčního správce. Dlužník poukázal na své doplnění návrhu doručené soudu k jeho výzvě dne 4.10.2010 a k odvolání dále připojil listinu označenou jako Ručitelské prohlášení datovanou dnem 12.10.2010. V ní podepsaná Yveta Hercogová, bytem jako dlužník, prohlašuje, že bude měsíčně přispívat částkou, kterou soud určí pro oddlužení jejího syna-dlužníka, a to do doby, než si sám najde práci a bude tak moci závazek hradit sám.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Ze spisu plyne, že soud prvního stupně usnesením č.j. KSUL 46 INS 10430/2010-A-8 ze dne 5.10.2010 dlužníku uložil, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil na účet soudu nebo do jeho pokladny zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Toto usnesení bylo dlužníku doručeno (podle § 50 odst. 1 o.s.ř.) dne 7.10.2010, a protože je dlužník v zákonné patnáctidenní lhůtě odvoláním nenapadl, nabylo dne 23.10.2010 právní moci. V určené třídenní lhůtě, ani později, však dlužník stanovenou zálohu na náklady insolvenčního řízení neuhradil, a tedy nesplnil povinnost, jež mu byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena, přestože o možném následku nezaplacení zálohy dle § 103 odst. 3 IZ byl soudem poučen.

Neopodstatněná je dlužníkova námitka, že soud prvního stupně důvody pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy a určení její výše nevysvětlil. Učinil tak-jak náleží-v odůvodnění svého usnesení ze dne 5.10.2010, jímž o dlužníkově povinnosti k zaplacení zálohy rozhodl. Zde vysvětlil, že tuto povinnost stanovil se zřetelem k naprosté nemajetnosti dlužníka a rozsahu nákladů insolvenčního řízení (včetně odměny a hotových výdajů insolvenčního správce), které je nutno při předpokládaném řešení dlužníkova úpadku konkursem očekávat. Soud-vycházeje i z vyžádaného doplňujícího podání, jež dlužník zmiňuje v odvolání-shledal, že dlužníkův návrh na povolení oddlužení nemůže být úspěšný a jeho úpadek proto (dle § 396 odst. 1 IZ) bude nutno řešit konkursem. Zjistil totiž, že dlužník v návrhu na oddlužení neuvedl žádné své stávající a očekávané příjmy, z nichž by mohl být požadovaný splátkový kalendář plněn, a že ve skutečnosti (jak dlužník potvrdil) ani žádné vlastní příjmy nemá (je bez zaměstnání); odkazuje jen na ručení své matky vyznačené v kolonce č. 19 formuláře návrhu, které navíc neobsahuje ani údaj o rozsahu tohoto ručení. Dlužníkův předpoklad (návrh) měsíční splátky ve výši 1.800,-Kč je tedy zcela nepodložený. Vedle toho soud dovodil, že dlužník návrhem na oddlužení sleduje nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), pokud má být předmětem oddlužení i jeho závazek z bezdůvodného obohacení. Ten -jak dlužník potvrdil-spočívá v duplicitním poskytnutí úvěrových prostředků ve výši 5.000,-Kč v červenci 2010, které dlužníku vyplatil věřitel www.money24.cz a.s. omylem (bez právního důvodu). Tyto nepoctivě získané prostředky dlužník přes věřitelovu výzvu danou mu obratem nevrátil s tím, že již v té době tyto (ani jiné) peníze neměl. Dlužník tvrdil, že v předchozích letech měl jako studující příjmy jen z příležitostných brigád, ani tyto příjmy (sledované při oddlužení za poslední 3 roky) však neuvedl a nedoložil. Popsané okolnosti vedly soud k závěru o nepoctivém jednání dlužníka, jež jeho oddlužení brání.

Těmto závěrům soudu prvního stupně, na nichž postavil svůj závěr o očekávaném řešení dlužníkova úpadku konkursem a o potřebě zajistit jeho náklady zálohou, dlužník ani v odvolání proti napadenému usnesení nijak neoponoval. Zmiňoval jen absenci finančních prostředků, nízkou výši svých dluhů a ručitelský závazek jeho matky, který byl vyjádřen v kolonce č. 19 návrhu na oddlužení a poté listinou připojenou k odvolání.

K této dlužníkově argumentaci nutno uvést, že předpokladem úspěšnosti návrhu na povolení oddlužení je vedle požadavku poctivého záměru (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ) vždy i odůvodněný předpoklad, že dlužník bude schopen v rámci oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře) nabídnout svým nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek alespoň ve třicetiprocentním rozsahu (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ). Tento předpoklad však v dlužníkově případě zjevně splněn není, když je zcela nemajetný a ani nemá žádné příjmy. Situaci dlužníka, který sám žádné příjmy nemá, anebo jeho příjmy nejsou z hlediska zákonného požadavku minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dostatečné, nemůže pro případ oddlužení splátkovým kalendářem vyřešit ručení za splnění oddlužení. Smyslem tohoto institutu předvídaného v § 392 odst. 3 IZ je (pouze) nabídnout pojistku dosažení minimální zákonné míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dlužníka v rámci schváleného způsobu oddlužení pro případ, že by se v průběhu oddlužení ukázala být dlužníkova vlastní ekonomická nabídka nedostatečnou. Ručení za splnění oddlužení tedy představuje nikoli primární, ale náhradní zdroj plnění pohledávek pojatých do oddlužení. Jestliže je tu třetí osoba, která hodlá užít svých finančních možností k tomu, aby dlužníku ke splnění oddlužení pomohla, může za popsané situace-namísto ručení-nabídnout jinou relevantní formu pomoci dlužníku, a to přistoupení k závazkům dlužníka (spoludlužnictví předvídané v § 392 odst. 3 větě první IZ), anebo nabídnout jako zdroj příjmů dlužníka určité pravidelné finanční plnění (peněžitý důchod), který se mu zaváže po dobu oddlužení poskytovat. Takový závazek je nutno vyjádřit právně odpovídajícím způsobem, tj. příslušnou smlouvou o poskytování plnění uzavřenou mezi dlužnicí a třetí osobou a opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy. (K uvedenému podrobněji viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 77 INS 4589/2010, 3 VSPH 408/2010-A ze dne 7.10.2010 a jeho usnesení sp.zn. KSPL 27 INS 5321/2010, 3 VSPH 720/2010-A ze dne 15.9.2010). V případě dlužníka však žádné smluvené plnění od třetí osoby doloženo nebylo a nabídnuté ručení-jak řečeno-nemůže v jeho situaci zvrátit závěr, že mu pro absenci jakékoli vlastní ekonomické nabídky (bez ohledu na to, zda mu lze přičíst i nepoctivý záměr) nemůže být vstup do oddlužení povolen.

Stav věci, z nějž soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel a který ani v odvolacím řízení žádné nedoznal rozhodné změny, je tedy takový, že je nutno předpokládat řešení dlužníkova úpadku konkursem, a že pro ten případ je nutno na zaplacení stanovené zálohy trvat.

Není-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je na úvaze soudu, zda před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastaví, anebo přikročí k jejímu vymáhání. Jelikož pro případ zjištění dlužníkova úpadku lze očekávat jeho řešení konkursem, zajištění úhrady nákladů insolvenčního řízení prostřednictvím vymáhání zálohy v jeho průběhu nepřichází v úvahu. Za trvání konkursu dlužníka je totiž podle § 267 IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno, či umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví-to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Za této situace soud prvního stupně postupoval správně, když řízení o insolvenčním návrhu dlužníka zastavil, a odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Pro úplnost považoval odvolací soud za potřebné dodat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nemá v insolvenčním řízení vedeném jen za účasti dlužníka žádné opodstatnění (použití § 146 o.s.ř. o náhradě nákladů mezi účastníky řízení je v takovém případě pojmově vyloučeno).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 4. května 2011

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová