3 VSPH 1104/2011-A-24
MSPH 91 INS 6529/2011 3 VSPH 1104/2011-A-24

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Light Haus, s.r.o. se sídlem Drahobejlova 36, Praha 9, identifikační číslo 25730738, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 6529/2011-A-19 ze dne 24. srpna 2011

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 6529/2011-A-19 ze dne 24. srpna 2011 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 91 INS 6529/2011-A-19 ze dne 24.8.2011 zastavil insolvenční řízení dlužníka Light Haus, s.r.o. (dále jen dlužník).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 18.4.2011 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Usnesením č.j. MSPH 91 INS 6529/2011-A-10 ze dne 18.5.2011 soud dlužníku uložil, aby do 10 dnů od doručení usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Toto usnesení pak poté, co je k odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením sen.zn. 1 VSPH 691/2011-A-15 ze dne 27.6.2011 potvrdil, nabylo dne 11.7.2011 právní moci. Ve stanovené lhůtě, tedy do 21.7.2007, však záloha na náklady insolvenčního řízení nebyla zaplacena, přestože pro ten případ byl dlužník o možném následku spočívajícím v zastavení řízení poučen. Proto soud prvního stupně postupoval podle § 108 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční řízení zastavil.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal. Namítal, že z jeho insolvenčního návrhu je zřejmé, že požadovanou zálohu nemá z čeho uhradit. Jeho existence je pouze formální, nevyvíjí žádnou činnost a není nikoho, kdo by byl ochoten poskytnout mu finanční prostředky na placení jakýchkoli soudních či jiných poplatků. Členové statutárního orgánu dlužníka činí výlučně úkony, které jsou nutné k plnění zákonných povinností vyplývajících z jejich funkce. Pokud by to nebylo možné, nezbude jim, než z funkce odstoupit. Pak ovšem nebude mít nikoho, kdo by mohl podat návrh na výmaz společnosti. Dlužník je přesvědčen o tom, že vzhledem ke skutkovému stavu věci jsou dány všechny zákonné podmínky pro zamítnutí jeho insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dle § 144 IZ, které je podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku. Proto požaduje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, nebo aby je změnit tak, že insolvenční řízení se nezastavuje, s tím, že bude vydáno rozhodnutí o zamítnutí jeho insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno. Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

V daném případě Vrchní soud v Praze usnesením č.j. MSPH 91 INS 6529/2011, 1 VSPH 691/2011-A-15 ze dne 27.6.2011 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně č.j. MSPH 91 INS 6529/2011-A-10 ze dne 18.5.2011 o tom, že dlužník je povinen zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet nebo v hotovosti do pokladny Městského soudu v Praze. Usnesení odvolacího soudu bylo dlužníku doručeno (do jeho datové schránky) dne 11.7.2011 a tímto dnem obě usnesení nabyla právní moci. V určené desetidenní lhůtě však dlužník stanovenou zálohu na náklady insolvenčního řízení neuhradil. Dlužník tedy nesplnil povinnost, jež mu byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena, přestože o možném následku nezaplacení zálohy dle § 103 odst. 3 IZ byl soudem poučen.

Jestliže není ve stanovené lhůtě splněna povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je na úvaze soudu, zda před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastaví, anebo přikročí k jejímu vymáhání. Vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Je-li však insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ zjištění jeho úpadku, který má být řešen konkursem, jehož se dlužník domáhá, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání dlužníku uložené zálohy v průběhu řízení. Trvá totiž účinek spojený ze zahájením insolvenčního řízení, jenž spočívá v zákazu provedení výkonu rozhodnutí či exekuce postihující majetek dlužníka, či jiný majetek náležející do majetkové podstaty (§ 109 odst. 1 písm. c/ IZ). Za trvání konkursu dlužníka je podle § 267 IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví-to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení.

K argumentaci dlužníka nutno uvést, že účelem insolvenčního řízení (jak Vrchní soud v Praze vyložil v usnesení č.j. KSHK 41 INS 423/2009, 1 VSPH 105/2009-A-12 ze dne 12.6.2009 a v řadě jiných rozhodnutí) není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou-byť nesystémovou-výjimkou z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností zrušených rozhodnutím soudu-za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e)-připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. V daném případě však podmínky pro takové rozhodnutí dány nejsou, neboť dlužník není likvidovanou obchodní společností zrušenou rozhodnutím soudu; úprava § 144 IZ na něj tudíž nedopadá.

Nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Ukáže-li se, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka. Takovému postupu nic nebrání, neboť provedení likvidace a výmaz dlužníka z obchodního rejstříku nejsou nijak podmíněny provedením insolvenčního řízení, popř. rozhodnutím o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dle § 144 IZ či o zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d) IZ.

Za popsané procesní situace soud prvního stupně postupoval správně, když řízení o insolvenčním návrhu dlužníka zastavil. Protože k rozhodné změně stavu věci (majetkových poměrů dlužníka, z nichž insolvenční soud při svém rozhodnutí vycházel) nedošlo ani v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 23. února 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová