3 VSPH 1097/2012-A-15
KSPH 42 INS 16787/2012 3 VSPH 1097/2012-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Gabriely Šimkové anonymizovano , anonymizovano , bytem 277 08 Ledčice 87, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 42 INS 16787/2012-A-10 ze dne 26. července 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 42 INS 16787/2012-A-10 ze dne 26. července 2012 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 42 INS 16787/2012-A-10 ze dne 26.7.2012 uložil dlužnici Gabriele Šimkové anonymizovano (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se dlužnice insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 12.7.2012 domáhala zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu. Soud citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Dále uvedl, že dlužnice podala návrh na povolení oddlužení, ale na následný dotaz soudu požadovala řešení úpadku konkursem. Při očekávaném řešení úpadku dlužnice konkursem soud rozhodl o její povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v plné výši, tj. v částce 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala s požadavkem, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a uložil jí povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení jen ve výši 5.000,-Kč. Dlužnice namítala, že z jím podaného insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že není schopna částku 50.000,-Kč zaplatit, když jejím jediným příjmem je rodičovský příspěvek ve výši 7.600,-Kč, příspěvek na bydlení ve výši 5.710,-Kč a přídavky na dvě děti v celkové výši 1.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění neuvedl žádná skutková zjištění a právní závěry, které jsou ve smyslu výše uvedeného pro věc podstatné. Soud se vedle citace § 108 IZ a obecného vymezení účelu zálohy na náklady insolvenčního řízení omezil jen na závěr, že úpadek dlužnice bude řešen konkursem. Neuvedl však ničeho o rozsahu, skladbě a hodnotě majetku dlužnice či výhledu jeho zpeněžitelnosti, ani o tom, zda lze očekávat nějaké budoucí příjmy dlužnice, které by jako součást majetkové podstaty (§ 207 odst. 2 IZ) mohly být dalším zdrojem placení nákladů insolvenčního řízení, jejichž úhradu má právě záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit. Nespecifikoval ani očekávané náklady insolvenčního řízení, k jejichž krytí lze zálohu po navrhovateli požadovat. K tomu nutno dodat, že jakkoli soud uvedl, že dlužnice navrhla řešení svého úpadku konkursem poté, co předtím podala návrh na oddlužení, ve skutečnosti dlužnice podala insolvenční návrh, aniž by spolu s ním navrhla způsob řešení svého úpadku, tedy nespojila s ním ani návrh na povolení oddlužení. Přestože pozdější takový návrh dlužnice by byl opožděný (§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ), soud ji usnesením A-8 zcela neopodstatněně vyzval, aby podaný insolvenční návrh doplnila o návrh na povolení oddlužení podaný na předepsaném formuláři. Nato dlužnice odpověděla, že z jejího insolvenčního návrhu je zřejmé, že její situaci nelze řešit oddlužením, a proto navrhuje jeho řešení konkursem.

Lze tedy uzavřít, že v napadeném usnesení řádně soud nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí dokonce v maximální možné výši.

Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy nebyly dány procesní podmínky. Insolvenční návrh totiž není opatřen řádnými povinnými přílohami (seznamy) předepsanými § 104 IZ, a pro tuto vadu, k jejímuž odstranění zatím soud prvního stupně dlužnici nevedl, dosud její insolvenční návrh není způsobilý projednání. Zcela zjevně postrádá předepsané náležitosti dlužnicí předložený seznam závazků. Věřitelé dlužnice nejsou v tomto seznamu řádně označeni (dle § 103 odst. 1 ve spojení s § 104 odst. 4 IZ), když u žádného z nich není uvedeno jeho sídlo (bydliště) a u podnikatelských subjektů jejich IČO, přičemž absentují údaje o splatnosti jejich pohledávek, jež navíc zjevně nejsou uvedeny v plné výši, když u každé pohledávky (částky) dlužnice odkázala na její příslušenství, jež ovšem nijak blíže nespecifikovala a tedy ani nevyčíslila (v jeho výši ke dni zpracování seznamu). U předloženého seznamu majetku dlužnice pak lze důvodně pochybovat o jeho správnosti a úplnosti za situace, kdy v něm dlužnice vedle prohlášení, že nemá žádné pohledávky, ohledně majetku jiného druhu uvedla, že nevlastní nic . Dlužník je povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek, tedy i takový, který sám považuje za málo hodnotný nebo nezpeněžitelný (pokud nejde o věci nejnutnější denní osobní potřeby, jako je ošacení, hygienické potřeby apod.).

Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění nedostatků jeho návrhu. Teprve poté, co bude tímto postupem (na základě výzvy dle § 128 odst. 2 IZ) insolvenční návrh potřebným způsobem doplněn, bude zajištěn řádný podklad pro další průběh insolvenčního řízení. Teprve pak může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 11. března 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová