3 VSPH 1078/2010-B-1164
MSPH 96 INS 714/2009 3 VSPH 1078/2010-B-1164

Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka: Pražské stavební bytové družstvo se sídlem Praha 5-Jinonice, Na Hutmance 300/7, IČ: 00033243, zast. JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Mělník, Jiráskova 236, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-621, ze dne 8. října 2010,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-621, ze dne 8. října 2010, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-621, ze dne 8. října 2010, vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce vyplatil zajištěnému věřiteli CHRISOBAY HOLDINGS LIMITED, reg. č. HE 2434480, se sídlem Kyperská republika (dále jen Věřitel), částku 9.782.523,15 Kč z výtěžku získaného zpeněžením nemovitostí zapsaných v majetkové podstatě dlužníka (dále jen výtěžek), a to budovy č.p. 323 na pozemku parc. č. 1166, budovy č.p. 324 na pozemku parc. č. 1167, budovy č.p. 327 na pozemku parc. č. 1169, budovy č.p. 328 na pozemku parc. č. 1170 a těchto samotných pozemků a pozemků parc. č. 1168/6 a 1171/3, nacházejících se v obci Jablonec nad Nisou, kat. území Mšeno nad Nisou, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou (dále též zástava).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenční správce dlužníka JUDr. Tomáš Pelikán požádal o vydání shora uvedeného výtěžku zpeněžení zástavy, neboť Věřitel má v předmětném insolvenčním řízení zjištěny dvě pohledávky ve výši 26.300.900,25 Kč a 547.116,38 Kč, které byly v jeho prospěch zajištěny zástavou, jež byla 17.2.2010 zpeněžena ve veřejné dobrovolné dražbě za cenu 10.550.000,--Kč. V žádosti insolvenční správce provedl vyúčtování dražby, když od dosažené ceny zpeněžení (10.550.000,--Kč) odečetl odměnu dražebníka 379.800,--Kč, náklady na zabezpečení dražby 114.000,--Kč, náklady spojené se správou zástavy 23.984,--Kč (daň z nemovitostí za roky 2009 a 2010 a režijní náklady spojené se správou domu) a odměnu správce včetně 20% DPH ve výši 240.553,84 Kč, takže uvedený rozdíl představuje výtěžek.

Dále soud konstatoval, že dlužník s vydáním výtěžku nesouhlasil jednak z důvodu podaného dovolání proti rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek, o němž nebylo dosud rozhodnuto, jednak z důvodu, že zajištěný věřitel může být uspokojen ve smyslu § 167 odst. 2 a § 298 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), toliko do výše hodnoty zástavy oceněné znalcem, jež představuje částku 6 mil. Kč, a proto nemůže být Věřitel nad tuto částku uspokojen, resp. může být uspokojen jako kterýkoliv jiný nezajištěný věřitel. Soud prvního stupně vyšel z toho, že Věřitel má v konkursu vedeném na dlužníkův majetek zjištěny shora uvedené pohledávky s právem na jejich oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, neboť uvedené pohledávky byly žalovaným na přezkumném jednání 18.6.2009 uznány, dlužníkem popřeny. K námitkám ohledně ocenění zástavy uvedl, že znalecký posudek o její ceně byl vypracován dražebníkem NAXOS, a.s. a vyslovil, že insolvenční správce není povinen zadávat znalci vypracování znaleckého posudku s tím, že takové ocenění dlužníkova majetku má význam pro postavení věřitele v insolvenčním řízení, nikoliv pro míru jeho uspokojení, neboť zajištěný věřitel má právo být uspokojen z předmětu zástavy v hodnotě jeho zpeněžení. Soud dále zdůraznil, že žádost o vydání výtěžku mu byla doručena již 15.6.2010 a následně zveřejněna v insolvenčním rejstříku, přičemž ke dni vydání napadeného usnesení nebyly vzneseny žádné námitky k uvedenému vyúčtování insolvenčního správce ze strany členů věřitelského výboru, ani zajištěného věřitele.

Cituje § 298 IZ soud uzavřel, že insolvenčním správcem předložený výtěžek byl stanoven v souladu se zákonem, neboť výše nákladů spojených se zpeněžením nepřesahuje 5% hranici výtěžku zpeněžení, výše nákladů spojených se správou zástavy pak nepřesahuje 4% hranici výtěžku zpeněžení, a že odměna insolvenčního správce stanovená z výtěžku zpeněžení ve výši 240.553,84 Kč odpovídá 2% koeficientu výpočtu, a proto podle § 298 odst. 2 IZ souhlasil, aby insolvenční správce výtěžek vydal Věřiteli s tím, že ve zbývající části neuspokojené pohledávky bude Věřitel uspokojen s ostatními věřiteli při konečném rozvrhu podle § 299 odst. 1 IZ.

Proti tomuto usnesení se dlužník odvolal a navrhl napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Namítl, že i přes vadné poučení soudu o nepřípustnosti odvolání proti tomuto usnesení, je jeho odvolání přípustné, neboť se nejedná o usnesení vydané při výkonu dohlédací činnosti insolvenčního soudu podle § 11 IZ. Zopakoval v průběhu řízení prezentovanou argumentaci o vydání výtěžku jen co do částky ocenění zástavy znalcem (6 mil. Kč) a namítl, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné v části týkající se nákladů zpeněžení a nákladů správy, neboť k nim nebyly insolvenčním správcem předloženy vůbec žádné listinné důkazy, ani nebyly zveřejněny v insolvenčním rejstříku, takže jejich skutečnou výši nelze zjistit. Uzavřel, že v dražební vyhlášce nebyl označen Věřitel, nýbrž za zajištěného věřitele byla označena EC Group, a.s., jež však v tomto insolvenčním řízení žádnou pohledávku nepřihlásila, a není tedy žádný relevantní důvod pro vyplacení výtěžku Věřiteli. Doplnil, že pohledávku Věřitele při přezkumném jednání popřel, na tomto popření nadále trvá a její uznání insolvenčním správcem považuje za neoprávněné a poškozující zájmy dlužníka.

Insolvenční správce ani Věřitel se k odvolání dlužníka nevyjádřili.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je částečně důvodné.

Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti odvolání proti napadenému usnesení. Vrchní soud v Praze konstantně judikuje (viz např. usnesení z 31.1.2011 sp. zn. KSHK 40 INS 3163/2009, 2 VSPH 55/2011-B), že proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud podle § 298 odst. 2 IZ udělil insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, je odvolání přípustné. V citovaném usnesení odvolací soud vysvětlil, že rozhodnutí dle § 298 odst. 2 IZ nenáleží svou povahou mezi rozhodnutí insolvenčního soudu činěná při výkonu dohlédací činnosti dle § 11 IZ, ani mezi rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, proti nimž není odvolání přípustné dle § 91 IZ či § 202 odst. 1 písm. a) OSŘ, ale jde o rozhodnutí, jímž insolvenční soud podle zjištěného skutkového stavu věci rozhoduje o tom, zda jsou splněny podmínky k vyplacení výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a v jaké výši. Protože ze žádného ustanovení IZ ani OSŘ neplyne, že toto rozhodnutí nelze odvoláním napadnout, nutno dovodit, že nejen zajištěný věřitel, jenž je jím přímo dotčen, ale též kterýkoliv z nezajištěných věřitelů, jakož i dlužník nebo jiné osoby uplatňující právo (§ 15 IZ), jsou oprávněni podat proti němu odvolání, neboť toto rozhodnutí má bezprostřední dopad na uspokojení všech ostatních (nezajištěných) pohledávek (§ 165 a násl. IZ) před rozvrhem (§ 305 IZ) anebo při rozvrhu (§ 306 IZ) a týká se tedy všech účastníků insolvenčního řízení (§ 14 a násl. IZ). Pokud tedy v projednávané věci soud prvního stupně vyslovil, že proti napadenému usnesení není odvolání přípustné (podle § 91 IZ), jedná se o nesprávné poučení. Uvedený nedostatek poučení má za následek, že odvolání lze podat do tří měsíců od doručení rozhodnutí (§ 204 odst. 2 OSŘ); v dané věci však dlužník odvolání podal ve lhůtě patnácti dnů, a proto nebylo běh lhůty podle § 204 odst. 2 OSŘ třeba posuzovat, dlužník pak je legitimován k podání odvolání a jeho námitky proti nesprávnému poučení o opravném prostředku jsou namístě.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že usnesením (č.j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256) ze dne 17. dubna 2009 byl zjištěn úpadek dlužníka a zároveň bylo rozhodnuto o jeho řešení konkursem; k odvolání dlužníka pak bylo toto usnesení Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím usnesením z 11. června 2009 (č.j. 2 VSPH 249/2009-B-169) potvrzeno. Podáním z 27.7.2009 podal dlužník dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, o němž nebylo dosud Nejvyšším soudem rozhodnuto.

Podle § 200 IZ (účinného do 31.3.2011) platilo, že popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

Podle § 167 IZ zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění (odst. 1). Je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku nezajištěnou (odst. 2).

Podle § 298 IZ zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odst. 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odst. 2). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5% výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4% výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odst. 3). Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti (odst. 4). Pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3 (odst. 5).

Odvolací soud předně konstatuje, že výhrady dlužníka proti rozhodnutí insolvenčního soudu brojící proti tomu, že při přezkumném jednání popřel pohledávku zajištěného věřitele, postrádají relevanci. Dlužníkovo popření pohledávky v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem-jak je tomu i v dané věci-žádných účinků nemá (§ 200 IZ účinný do 31.3.2011). Účinek popření ze strany dlužníka se v tomto případě projeví až po skončení insolvenčního řízení, a to pouze tak, že v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek nebude exekučním titulem (srovnej § 312 odst. 4 IZ). To však nemůže ničeho změnit na právu zajištěného věřitele, aby byla v insolvenčním řízení uspokojena ze zajištění (a ve zbytku z ostatního majetku podstaty) jeho přihlášená pohledávka, která byla v insolvenčním řízení takto zjištěna.

Stejně tak nemá vliv na činnost insolvenčního správce a rozhodování insolvenčního soudu okolnost, že dlužník podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zjištění dlužníkova úpadku a jeho řešení konkursem. S podáním dovolání insolvenční zákon nepojí jakékoliv odkladné účinky, tedy neodkládá se právní moc a vykonatelnost napadeného odvolacího rozhodnutí (§ 140 a násl. a § 148 IZ, § 238a odst. 1 písm. a/ OSŘ), a podle § 243 OSŘ odložení vykonatelnosti takového rozhodnutí nepřichází v úvahu, když podle něj nemůže být nařízen výkon rozhodnutí podle části šesté OSŘ.

Odvolací soud nepovažuje za důvodné ani ty námitky dlužníka, jež se týkají výše uspokojení Věřitelovy zajištěné pohledávky dle § 298 odst. 2 IZ a jež dlužník staví na přesvědčení, že v tom směru má význam § 167 odst. 2 IZ. Vrchní soud v Praze v usnesení z 12.11.2010 (sp. zn. MSPH 60 INS 3731/2008, 1 VSPH 857/2010-B-301) vyslovil, že § 167 odst. 2 IZ nelze aplikovat při rozhodování podle § 298 odst. 2 IZ, jímž insolvenční soud udílí insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Z § 167 odst. 1 IZ ve vazbě na § 204, § 298 a § 305 odst. 1 a 2 nesporně vyplývá rozsah, v jakém se uspokojují nároky zajištěných věřitelů. V § 167 odst. 2 IZ však nejde o ustanovení, podle něhož by bylo lze uspokojovat zajištěného věřitele, resp. podle něhož by se rozhodovalo o vydání výtěžku zpeněžení zajišťovacích instrumentů; k takovému účelu toto ustanovení neslouží. Jeho hlavním smyslem je objektivizovat hodnotu zajištění nezávisle na jeho ocenění uvedenou v přihlášce (srov. § 179 IZ) do doby, než bude hodnota zajištění zjištěna jeho realizací (tj. zpeněžením zajištění). Určení hodnoty zajištění slouží především pro potřebu výkonu hlasovacího práva na schůzích věřitelů, zejména tam, kde se hlasuje podle jednotlivých skupin nezajištěných a zajištěných věřitelů (např. § 57, § 148 odst. 2, § 151 odst. 1, § 337, § 344 a násl. IZ); rozhodovat podle něj o vydání výtěžku zpeněžení zajištění však možné není. Z uvedeného plyne, že pro uspokojení Věřitele v režimu § 298 IZ je bez významu okolnost, jakou částkou byla v daném případě zástava, jež je předmětem zajištění Věřitelovy pohledávky, ohodnocena. Rozhodná je tu jen výše výtěžku, kterého bylo zpeněžením této zástavy dosaženo (zde 10.550.000,--Kč) a který celý musí být k uspokojení Věřitelovy pohledávky (po odečtení nákladů a odměny podle § 298 odst. 2 a 3 IZ) použit, když Věřitelova zjištěná zajištěná pohledávka ve výši 26 mil. Kč dosažený výtěžek přesahuje.

K otázce rozsahu uspokojení zajištěného věřitele z výtěžku dosaženého zpeněžením předmětu zajištění jeho pohledávky z hlediska odečitatelných nákladů stanovených v § 298 odst. 2 a 3 IZ se odvolací soud vyjádřil již v usnesení z 20.10.2009 (sp. zn. MSPH 79 INS 2373/2008, 2 VSPH 594/2009-B). V něm uvedl, že není správný názor, podle něhož by náklady na správu a zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla pohledávka zajištěna, měly jít k tíži zajištěného věřitele, neboť to by znamenalo, že § 298 IZ vylučuje, aby pohledávka zajištěného věřitele byla plně uspokojena i v případech, kdy po odečtení těchto nákladů a odměny správce, případně poloviny odměny a hotových výdajů znalce, postačuje zůstatek výtěžku zpeněžení na její plnou úhradu. Pouze v případě, kdy zůstatek výtěžku zpeněžení nedosáhne po provedeném odpočtu výše pohledávky zajištěného věřitele, je zajištěný věřitel povinen strpět, že jeho pohledávka bude uspokojena pouze zčásti. Pokud ovšem dosažený výtěžek plně postačí jak na úhradu zmíněných nákladů a odměny správce, tak na plné uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, bude zůstatek výtěžku jakožto součást majetkové podstaty k dispozici na úhradu dalších pohledávek v insolvenčním řízení.

Z těchto východisek vyplývá samozřejmý požadavek, že v odůvodnění rozhodnutí vyslovujícím souhlas s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli musí insolvenční soud-v souladu s § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.-také řádně ozřejmit, zda ve vztahu k předmětu zajištění vznikly nějaké náklady spojené s jeho správou a zpeněžením, tedy takové přímé a opodstatněné náklady spojené pouze s tímto majetkem, které dle § 298 odst. 2 a 3 IZ-ve zde uvedených maximálních limitech-lze od dosaženého výtěžku zpeněžení odečíst. Soud musí uvést, z jakých skutkových zjištění a právních úvah v tom směru vycházel. V závislosti na těchto závěrech pak soud činí závěr o vyúčtované částce připadající na odměnu insolvenčního správce dle § 1 odst. 2 vyhl. č. 313/2007 Sb., jež představuje další položku z dosaženého výtěžku odečítanou.

V odůvodnění napadeného usnesení však soud prvního stupně těmto požadavkům zjevně nedostál. Co do nákladů, jež je třeba od dosaženého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění odečíst, soud fakticky převzal jejich specifikaci provedenou insolvenčním správcem, která však je co do některých položek natolik obecná, že nelze posoudit, o jaké konkrétní výdaje se jedná. Soud sám žádná vlastní skutková a právní zjištění ohledně těchto výdajů neprezentoval, a tedy není vůbec zřejmé, zabýval-li se zkoumáním, zda skutečně jde o výdaje, jež byly vynaloženy, a to právě a jen v souvislosti se správou či zpeněžením předmětu zajištění a opodstatněně. Odůvodnění napadeného usnesení svědčí o tom, že pro svůj souhlas s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli považoval soud za rozhodné jen to, že výdaje vykázané insolvenčním správcem jako náklady spojené se správou a zpeněžením zástavy nepřesahují limity uvedené v § 298 odst. 3 IZ. Pro tyto nedostatky, jež činí napadené usnesení nepřezkoumatelným, nelze ověřit ani správnost závěrů soudu prvního stupně o výši odměny insolvenčního správce, a tedy ani o výsledné části výtěžku, jež má být ze zpeněžení předmětu zajištění Věřiteli vydána.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 17. června 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová