3 VSPH 1065/2015-B-11
KSUL 43 INS 3031/2015 3 VSPH 1065/2015-B-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužnice: Pavlína anonymizovano , anonymizovano , bytem Štětí, Račice 109, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. května 2015, č.j. KSUL 43 INS 3031/2015-B-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. května 2015,

č.j. KSUL 43 INS 3031/2015-B-6 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl bodem I. výroku o neschválení oddlužení dlužnice, v bodě II. výroku rozhodl, že na majetek dlužnice se prohlašuje konkurs, bodem III. rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, bodem IV. výroku konstatoval, že účinky konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, bodem V. rozhodl, že působnost věřitelského výboru bude do okamžiku jeho zvolení vykonávat soud a v bodě VI. uložil insolvenčnímu správci podávat soudu a věřitelskému orgánu zprávy o stavu řízení.

Své rozhodnutí insolvenční soud odůvodnil tím, že usnesením č.j. KSUL 43 INS 3031/2015-A-7 byl zjištěn úpadek dlužnice a bylo rozhodnuto o jeho řešení oddlužením. Nařídil první přezkumné jednání, svolal první schůzi věřitelů a ustanovil insolvenčního správce. Při přezkumném jednání konaném dne 13.5.2015, na které se žádný z věřitelů nedostavil, byly zjištěny všechny přihlášené pohledávky ve výši celkem 552.895,09 Kč, z čehož pohledávka věřitele č. 6 ve výši 217.641,-Kč byla zjištěna jako zajištěná. Hodnota majetku dlužnice činí 660.000,-Kč a jeho nejvýznamnější položku představuje hodnota členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Litoměřice s právem nájmu k bytu č. 4 o velikosti 1+3 v 2. podlaží domu č.p. 109 v ulici Račice ve Štětí, kterou insolvenční správce ocenil částkou 550.000,-Kč.

Odkazuje na obsah zprávy insolvenčního správce a cituje ust. § 405 a § 395 odst. 1 z.č. 182/2006 Sb., dále jen InsZ, soud dospěl k závěru, že návrhem dlužnice na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, což je důvodem k jeho zamítnutí, a proto rozhodl tak, že oddlužení dlužnice neschvaluje. Vyšel přitom ze zjištění, že dlužnice dne 15.9.2014 obdržela 750.000,-Kč za prodej svého spoluvlastnického podílu na rodinném domě v Bechlíně č.p. 281. Částku ve výši 550.000,-Kč použila dne 7.10.2014 ke koupi podílu v bytovém družstvu, který v seznamu majetku neuvedla. V té době však již svým věřitelům dlužila 454.748,-Kč na základě jejich pohledávek přihlášených pod č. P1, P2, P4-P9, P11-P13, P15 a P18. Následně čerpala další půjčky, o nichž věděla, že je již nesplatí, resp. ani nezačne splácet, přičemž její závazky z nich činí 18.080,-Kč. Uzavřela smlouvy, z nichž jí vyplynuly závazky ve výši nejméně 83.738,-Kč a podala insolvenční návrh. Neuhradila ani daň z nabytí nemovitých věcí , kterou byla povinna uhradit ve výši 30.000,-Kč z titulu prodeje spoluvlastnického podílu na domě v Bechlíně.

Proti rozhodnutí o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu na její majetek se dlužnice včas odvolala a žádá, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Soudu prvního stupně oponuje tvrzením, že svým návrhem nepoctivý záměr nesledovala. Prodejem spoluvlastnického podílu a koupí družstevního podílu v bytovém družstvu chtěla především zajistit bytové potřeby své rodiny, tedy potřeby své a svých dvou synů. Neměla v úmyslu nesplácet své závazky. Podlehla reklamám nabízejícím půjčky, z nichž vykrývala splátky předchozích úvěrů, neuvědomila si, že se jedná o půjčky krátkodobé a nakonec se v dluhové spirále utopila. Následně se dozvěděla, že její situace je řešitelná oddlužením, a proto podala předmětný návrh. Družstevní podíl v seznamu majetku neuvedla, neboť se nepovažuje za majitelku bytu. To, že družstevní práva jsou majetkem, netušila. Mělo-li by dojít ke zpeněžení jejího podílu v bytovém družstvu, ocitla by se jako bezdomovec na ulici. Jejím záměrem nebylo někoho poškodit, chtěla jen jako obyčejný člověk svoji situaci vyřešit tak, aby mohla dál klidně žít. Vyjádřila přesvědčení, že plněním splátkového kalendáře je schopna uhradit 100 % svých závazků.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 405 odst. 1,2 InsZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 395 odst. 1, písm. a) InsZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr.

Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost uvážit a posoudit všechny pro věc významné okolnosti. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí pod č.j. KSPH 55 INS 316/2008, 29 NSČR 14/2009-B-65, publikovaném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ (které stanoví poctivý záměr jakožto podmínku přípustnosti oddlužení) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem nevymezeného okruhu okolností. Přitom závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závisí vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

Ve svém rozhodnutí č.j. KSOS 31 INS 12026/2010, 29 NSČR 32/2011-B-37 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být obtížné, avšak podstatné je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou správou svého majetku.

V projednávané věci, jak plyne z obsahu insolvenčního spisu, není pochyb o tom, že dlužnice, která podala svůj insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dne 9.2.2015, prodala svůj spoluvlastnický podíl na rodinném domě Bechlín č.p. 281, za který dne 15.9.2014 obdržela 750.000,-Kč. Dne 7.10.2014 za cenu 550.000,-Kč nabyla členská práva ve Stavebním bytovém družstvu Litoměřice, jejichž hodnotu v seznamu majetku neuvedla. Není sporu ani o tom, že v té době již měla závazky přesahující 400.000,-Kč a nadále čerpala další půjčky, které nesplatila.

I když na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) a § 405 odst. 1 InsZ lze usuzovat např. v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.5.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010), nemusí tomu tak být bezvýjimečně.

Z ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) InsZ plyne, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen majetek, který neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Závěr soudu prvního stupně, jenž by měl vždy vyústit v neschválení oddlužení pro neuvedení některého majetku v jeho seznamu, by činil tuto právní úpravu nelogickou.

Ani postupné zadlužování dlužníka nemusí, v závislosti na konkrétních okolnostech věci, nutně vést k automatickému závěru o nepoctivém záměru dlužníka. Jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 39 INS 1186/2010, 1 VSPH 185/2008-B ze dne 18. 3. 2010, při posuzování podmínek umožňujících povolení oddlužení, je třeba nejen zohlednit, z jakého důvodu si dlužník opakovaně půjčoval, ale i to, zda sama tato skutečnost nutně vždy bez dalšího musí vést k tomu, že oddlužení povoleno nebude. Pokud by se princip, že důsledkem opakovaných úvěrů dlužníků by mělo být nepovolení oddlužení, stal bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu vždy obecným vodítkem soudů při úvaze o povolení oddlužení, byla by řadě dlužníků upřena možnost domoci se oddlužení již v samém počátku insolvenčního řízení, a to i za situace, kdy by očekávané příjmy dlužníka mohly zajistit uspokojení věřitele ve výrazně vyšší než minimální hranici 30 % hodnoty pohledávky. K otázce, kdy postupné zadlužování dlužníka nelze akceptovat a je třeba dovodit nepoctivý záměr sledovaný návrhem na oddlužení, se vyslovil Vrchní soud v Praze např. v usnesení sp. zn. KSCB 27 INS 5016/2010, 3 VSPH 729/2010-A ze dne 2. 2. 2011 tak, že postupné zadlužování dlužnice vedoucí k jejímu úpadku by samo o sobě nebylo překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužnice zadlužovala dalšími půjčkami, jež přesáhly její platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy.

Je tedy třeba zkoumat i další okolnosti, které by mohly nepoctivý záměr dlužnice při podání návrhu na oddlužení potvrdit či naopak vyvrátit.

Z vyjádření dlužnice a z jejího odvolání se podává, že k prodeji jejího podílu na rodinném domě a k následnému nabytí členského podílu došlo nikoliv bezprostředně před podáním návrhu na povolení oddlužení, ale v době čtyř měsíců před ním. O možnosti řešit svůj úpadek oddlužením se dozvěděla až určitou dobu po prodeji podílu na rodinném domě. Své jednání dlužnice odůvodňuje potřebou vyřešit bytovou situaci svou a svých dvou synů, kteří s ní v bytě, ke kterému získala právo nájmu, bydlí. Zadlužovala-li se dále čerpáním půjček, které zcela nesplácela, činila tak dle svého vyjádření proto, aby mohla splácet půjčky předchozí, než zjistila, že se ocitla v dluhové pasti, ze které se sama nedostane.

S ohledem na základní účel insolvenčního řízení, jímž je dle § 1 písm. a) a § 5 písm. a) IZ co možná nejširší uspokojení věřitelů, je třeba brát v potaz také účelnost toho kterého způsobu řešení úpadku ve vztahu k věřitelům dlužníka, a to i při vědomí toho, že pokud by případně vlastní proces oddlužení po jeho schválení posléze neprobíhal zákonem předvídaným způsobem, je možno dle § 418 InsZ rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem.

Z pohledu těchto dalších úvah se však soud prvního stupně věcí nezabýval, přitom právě jemu posouzení všech těchto souvislostí náleží a odvolací soud je v odvolacím řízení činit nemůže. Za situace, kdy dlužnice navrhla řešit svůj úpadek oddlužením plněním splátkového kalendáře s tím, že věřitelé budou uspokojeni v rozsahu 100 %, není nepoctivost jejího záměru za daných okolností v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně objasněna. Soud prvního stupně nikterak nehodnotil důvody, které vedly dlužnici k postupu, který je jí vytýkán. Odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá dostatečné hodnocení věci z hlediska naplnění cílů insolvenčního řízení zvoleným způsobem řešení dlužničina úpadku oproti postupu, který navrhuje dlužnice sama, a jakékoli úvahy o stanovisku či zájmu věřitelů.

Závěr insolvenčního soudu o nepřípustnosti oddlužení v dané věci se tedy jeví jako předčasný a pro dlužnici navíc překvapivý za situace, kdy v průběhu jednání konaného dne 13.5.2015 se jí dostalo poučení o povinnostech dlužníka po schválení oddlužení ve smyslu § 412 odst. 1, písm. b) InsZ a o podmínkách rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení ve smyslu § 418 InsZ. Pokud dlužnice domáhající se oddlužení o řešení své situace formou konkursu vzhledem k okolnostem případu neměla důvod uvažovat, mohlo být rozhodnutí o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu pro ni překvapivé a za takového stavu věci se jeví jako porušení dlužničiných procesních práv nedat jí možnost nepříznivé důsledky napadeného rozhodnutí odvrátit.

Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemůže obstát, a proto jej podle § 7 InsZ a § 219a odst. 1 písm. a) z.č. 99/1963 Sb., dále jen o.s.ř., zrušil a věc mu vrátil k další mu řízení. I kdyby konání dlužnice (v závislosti také na posouzení intenzity a míry důsledků jejího jednání pro účely daného řízení) vykazovalo znaky nepoctivého přístupu, na soudu prvního stupně také bude, aby při zvážení všech pro věc podstatných skutečností posoudil i to, zda je namístě umožnit dlužnici, aby přesvědčila soud a své věřitele o tom, že její snaha dostát v maximální možné míře svým závazkům je míněna poctivě. Jestliže by se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že dlužnice nepřistupuje k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě, může kdykoliv později dojít ke změně způsobu řešení jejího úpadku a ten by pak byl definitivně řešen konkursem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 7. července 2015

JUDr. Michal K u b í n , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná