3 VSPH 1059/2010-A-13
KSPH 38 INS 12768/2010 3 VSPH 1059/2010-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Jany Švantnerové, nar. 11.8.1981, bytem ve Zlonicích, Pod Lipami 29, místem podnikání ve Zlonicích, Raisova 411, identifikační číslo 71998399, zast. Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 163, zahájeném k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 12768/2010-A-6 ze dne 2. listopadu 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 12768/2010-A-6 ze dne 2. listopadu 2010 se mění tak, že dlužnici se ukládá zaplatit do 7 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč; jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 38 INS 12768/2010-A-6 ze dne 2.11.2010 vyzval dlužnici Janu Švantnerovou (dále jen dlužnice), aby do 10 dnů od doručení usnesení zaplatila na uvedený účet soudu nebo hotově do jeho pokladny zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že v insolvenčním řízení dlužnice zahájeném dne 29.10.2010 vycházel při svém rozhodování o povinnosti dlužnice k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení z § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále též jen IZ) a z ustálené judikatury Vrchního soudu v Praze. Ta v souvislosti s účelem institutu zálohy (jímž je především poskytnout pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty záruku budoucích nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce) a v souvislosti s výchozí koncepcí zákona vyplývající z § 1 IZ zdůrazňuje, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Jedinou-byť nesystémovou-výjimkou z této koncepce je zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku § 144 IZ, kdy k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nedojde. V daném případě nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužnice není obchodní společností zrušenou rozhodnutím soudu, a tedy kumulativní podmínky § 144 odst. 1 IZ zjevně nesplňuje. Bude-li u takového dlužníka zjištěno, že nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona.

Z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh je podle soudu prvního stupně zjevné, že vzhledem k podnikání dlužnice její úpadek nebude možné řešit jiným způsobem než konkursem, resp. nepatrným konkursem. Ze seznamu majetku a závazků vyplývá, že dlužnice nemá žádný majetek ani neeviduje žádné pohledávky vůči třetím osobám. Mezi náklady insolvenčního řízení přitom náleží mimo jiné vždy i hotové výdaje insolvenčního správce a jeho odměna, která v konkursu činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Protože dlužnice nedisponuje potřebnými finančními prostředky, nelze tyto náklady uhradit jinak, než z uložené zálohy, jejíž určená výše je těmto okolnostem zcela odpovídající.

Toto usnesení Krajského soudu v Praze napadla dlužnice včasným odvoláním s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil anebo aby rozhodl, že dlužnice se od povinnosti k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení osvobozuje. Namítala, že k zaplacení zálohy nemá dostatek finančních prostředků, což uvedla již ve svém insolvenčním návrhu, nemá ani možnost půjčky. Dlužnice se domnívá, že pokud by za takové situace mělo vést nezaplacení zálohy k zastavení insolvenčního řízení, byl jí tím, v rozporu s Listinou základních práv a svobod, odňat přístup k soudnímu řízení a odňata možnost uplatňovat svá práva. Na majetek dlužnice je vedeno několik exekučních řízení a nemůže upřednostňovat pohledávku soudu oproti dřívějším pohledávkám svých věřitelů, neboť takový postup zákon zakazuje. Veškeré své zbývající finanční prostředky dává dlužnice na úhradu nákladů exekuce.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

V daném případě se dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 29.10.2010 domáhala zjištění svého úpadku, aniž by navrhla způsob jeho řešení. Uvedla, že je podnikatelkou s živnostenským oprávněním pro obor koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Nemá žádné zaměstnance a od srpna 2008 nevyvíjí žádnou činnost, takže nelze očekávat ani její příjmy z podnikatelské činnosti. Podle seznamu majetku a seznamu závazků obsažených v insolvenčním návrhu má dlužnice podnikatelské závazky vůči 17 věřitelům v celkové výši 997.540,-Kč, přičemž nevlastní žádný majetek, ani finanční majetek na bankovních účtech či v pokladně ani nemá žádné pohledávky. Z těchto skutečností je podle dlužnice zřejmé, že není schopna uspokojit v plném rozsahu pohledávky všech svých věřitelů a je předlužena; nachází se tedy ve stavu úpadku dle § 1 odst. 3 IZ.

Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že za dosavadního stavu věci je nutno očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem, popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ. Tomuto závěru dlužnice nijak neoponovala, jiný způsob řešení svého úpadku nenavrhovala. Správný je i závěr soudu, že nepřichází v úvahu zamítnutí insolvenčního návrhu dlužnice pro nedostatek majetku, neboť takové rozhodnutí je možné-při splnění dalších kumulativních podmínek stanovených v § 144 odst. 1 IZ-jen ohledně návrhu dlužníka, který je obchodní společností zrušenou rozhodnutím soudu.

V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-jestliže bylo dosaženo relevantního výtěžku dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-dosahuje nejméně 45 tis. Kč. V konkursu dosažený výtěžek (určený k uspokojení nákladů insolvenčního řízení a poté k rozvržení mezi věřitele) je generován jak ze zpeněžení majetku dlužníka (zpeněžení věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 IZ), tak z postižitelné části příjmů, jež dlužník v průběhu konkursu získá (§ 207 odst. 2 IZ).

Jelikož dlužnice v insolvenčním návrhu i v seznamu majetku, který opatřila prohlášením o jeho správnosti a úplnosti, tvrdí, že žádný majetek nevlastní a že také nemá a do budoucna neočekává žádné příjmy, zjevně nelze předpokládat žádný majetek náležející do majetkové podstaty, z nějž by mohly být náklady insolvenčního řízení zapraveny.

Soud prvního stupně tedy správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, nicméně s ohledem na okolnosti věci-očekávaný nepatrný konkurs-pokládal odvolací soud za postačující zálohu ve výši 40.000,-Kč. Vedle toho ovšem soud prvního stupně výrok svého rozhodnutí nesprávně formuloval jako výzvu k zaplacení zálohy, nikoli jako uložení platební povinnosti, jak náleží, a nesprávně určil i lhůtu ke splnění této povinnosti, když ji vázal k doručení usnesení, ačkoli-s ohledem na přípustnost odvolání-je nutno pojit její počátek s okamžikem, kdy usnesení nabude právní moci. Se zřetelem k tomu postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 29. dubna 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová