3 VSPH 1054/2013-A-13
MSPH 60 INS 14529/2013 3 VSPH 1054/2013-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: RiegerStav, a.s., IČO 24811513, se sídlem v Praze 4, Nuselská 1419/53, zahájené k návrhu navrhovatele: BOELS Česká republika, spol. s r.o., IČO 27453332, se sídlem v Praze 9, Poděbradská 186/56, zast. Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 14529/2013-A-8 ze dne 28. května 2013

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 14529/2013-A-8 ze dne 28. května 2013 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (Soud) odmítl insolvenční návrh věřitele BOELS, Česká republika, spol. s r.o., IČO 27453332 se sídlem v Praze 9 Poděbradská 186/56 (Navrhovatel) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění napadeného usnesení Soud uvedl, že mu byl 22.5.2013 doručen insolvenční návrh Navrhovatele, který v něm uvedl, že má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 499.736,39 Kč a že dlužník svůj závazek odpovídající této pohledávce v plném rozsahu uznal (správně jen do výše 299.078,82,-Kč). Za dalšího dlužníkova věřitele označil společnost Metrostav, a.s., jež podle tvrzení Navrhovatele má pravděpodobně za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši nejméně 13.071.706,72 Kč, a dále finanční orgány, správu sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovnu a dlužníkovy zaměstnance, na jejichž splatné pohledávky za dlužníkem lze usuzovat z údajů obsažených v dlužníkově účetní závěrce za rok 2011. Cituje ustanovení § 3, § 103, § 104, § 128 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) dospěl k závěru, podle něhož Navrhovatel v návrhu neuvedl rozhodující skutečnosti, z nichž by závěr o dlužníkově úpadku vyplýval. Navrhovatel označil v insolvenčním návrhu dalšího věřitele (Metrostav, a.s.), avšak ze založených listin nelze osvědčit, že má za dlužníkem výše uvedenou pohledávku, neboť podle založených listin měla zaniknout částečně zápočtem a tvrzení o dalších dlužníkových věřitelích a jejich pohledávkách za dlužníkem jsou nekonkrétní. Navrhovatel tak sice v návrhu tvrdil, že má dlužník více věřitelů, avšak netvrdil nic o splatnosti pohledávky dalšího věřitele. Další dlužníkovy věřitele označil nekonkrétně a neuvedl nic konkrétního o jejich pohledávkách za dlužníkem, tj. jejich výši lhůtu splatnosti a právní důvod. K uvedenému upozornil na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008 (publikované pod číslem 91/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Konstatoval zároveň, že Navrhovatel neuvedl žádná tvrzení ke schopnosti resp. neschopnosti dlužníka své splatné závazky vůči svým věřitelům plnit. Dovodil tak, že insolvenční návrh trpí obsahovými vadami, bránícími v pokračování insolvenčního řízení, a proto postupoval podle § 128 odst. 1 InsZ a insolvenčního návrh odmítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. při respektování toho, že dlužníkovi náklady insolvenčního řízení nevznikly.

Toto usnesení napadl Navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se zjišťuje dlužníkův úpadek a na jeho majetek prohlásil konkurs, s odůvodněním, podle něhož v insolvenčním návrhu uvedl dostatečně podrobně rozhodující skutečnosti podle § 3 ve spojení s § 103 InsZ, neboť dlužník má více věřitelů se závazky splatnými po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit. Uvedl dále, že dlužníkovy závazky jsou vyšší než jeho majetek a že z rozvahy dlužníka za rok 2011 je zřejmé, že jen pohledávka věřitele Metrostav, a.s. je vyšší než dlužníkova aktiva a jsou tak naplněny i předpoklady dlužníkova úpadku ve formě předlužení. Závěrem zopakoval svá dosavadní tvrzení k dlužníkovu úpadku obsažena v insolvenčním návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 InsZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 InsZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označení zde uvedeným způsobem (odst. 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 InsZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odst. 2).

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 InsZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 InsZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ InsZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 InsZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 InsZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 InsZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne,

že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Insolvenční návrh tak musí obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označení další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel dle § 103 odst. 2 InsZ musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) a nabídnout též potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

V dané věci však navrhovatel procesní povinnost tvrzení nesplnil.

Navrhovatel v insolvenčním návrhu dostatečně vymezil svoje pohledávky za dlužníkem, když tvrdil, že vůči němu má pohledávku ve výši 499.736,39 Kč z právního důvodu nájemného z pronájmu movitých věcí, tj. pohledávku z dlužného nájemného ve výši 349.181,82 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 150.554,57 Kč, již dlužník uznal do výše 299.078.82,-Kč, jak plyne z uznání závazku dlužníkem z 27.11.2012, a že k úhradě celkové pohledávky dlužníka vyzval dopisem z 3.1.2013 ve lhůtě 15 dnů, takže se stala splatnou nejpozději 23.1.2013.

Řádně označil dalšího dlužníkova věřitele, Metrostav, a.s., o jehož pohledávce za dlužníkem tvrdí, že ji má pravděpodobně ve výši nejméně 13.072.706,72 Kč, a to z titulu smluvní pokuty ve výši 11.777.707,60 Kč za prodlení dlužníka se zhotovením díla, k jejímuž zaplacení byl dlužník vyzván 2.7.2012 a z titulu DPH ve výši 1.293.999,12 Kč, k jejímuž uhrazení tento věřitel dlužníka vyzval dopisem z 20.8.2012. Dále navrhovatel pouze odkázal na pohledávky blíže neurčených finančních orgánů, správy sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny a dlužníkových zaměstnanců jejichž pohledávky označil pouze celkovými částkami a odkázal na účetní závěrku dlužníka za rok 2011, kterou připojil, a že pohledávky těchto dalších věřitelů se staly splatnými nejpozději v polovině roku 2012. Dlužníkovu neschopnost plnit své závazky dovozoval, že má závazky déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Ohledně dlužníkových majetkových poměrů odkázal na účetní rozvahu, jež se vztahuje k 31.12.2011.

Na základě tvrzení obsažených v navrhovatelově insolvenčním návrhu nelze přijmout závěr, že ve dle něj má dlužník dalšího (nejméně jednoho) věřitele s pohledávkou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti ( 3 odst. 1 písm.a/ a b/ InsZ), neboť sice označil pohledávky společnosti Metrostav, a.s. za dlužníkem, avšak pouze jako pravděpodobné bez uvedení konkrétní lhůty splatnosti. Další věřitele pak řádně neoznačil a neuvedl výši, lhůtu splatnosti a právní titul jejich pohledávek, jež pouze dovozoval z účetní rozvahy dlužníka k 31.12.2011 za rok 2011 a tvrdil, že má dlužník nepochybně další věřitele se splatnými pohledávky, neboť podle účetní rozvahy za rok 2011 objem dlužníkových závazků převyšuje o cca 750.000,-Kč objem pohledávek. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka podle § 3 odst. 1 písm.c) InsZ, když ta se připíná teprve ke skutečnosti svědčícím o naplnění podmínek úpadku podle § 3 odst. 1 písm. a) a b) InsZ, jež však v dané věci splněny nebyly. Jelikož navrhovatel nenabídl řádná tvrzení o existenci dalších závazků dlužníka a neuvedl ničeho ani o jeho celkových majetkových poměrech (hodnotě dlužníkova majetku), jeho tvrzení nemohou být podkladem ani pro závěr o dlužníkově úpadku ve formě předlužení podle § 3 odst. 3 InsZ.

Pro úplnost odvolací soud považoval za potřebné znovu zdůraznit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 InsZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve pak má soud k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 InsZ či vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 InsZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději do 7 dnů od jeho podání, odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace svědčící o tom, že jsou u dlužníka naplněny znaky úpadku ve formě insolvence nebo předlužení (jde-li o dlužníka podnikatele), pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a výkonu rozhodnutí vedeného před orgány k tomu povolanými. Účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku (či hrozícího úpadku) dlužníka soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem (či hrozícím úpadkem) a k co nevyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ InsZ).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 InsZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemohou mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008-A ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto odvolací soud napadené usnesení včetně právní úpravě odpovídajícího bodu výroku o nákladech řízení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. se zřetelem k tomu, že v něm procesně úspěšnému dlužníku žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 29. ledna 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková