3 VSPH 1051/2016-A-35
KSPL 56 INS 2796/2016 3 VSPH 1051/2016-A-35

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužnice Václavy anonymizovano , anonymizovano , bytem V Bublavě 291, 358 01 Bublav, k návrhu navrhovatele: Česká Spořitelna, a.s., IČO 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 62, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 2796/2016-A-18 ze dne 23. března 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 2796/2016-A-18 ze dne 23. března 2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Navrhovatel se domáhá proti dlužnici zjištění jejího úpadku, jež by byl řešen konkursem. Uvádí, že je dlužničiným věřitelem z titulu Smlouvy zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 0208591129/1 ze 16.12.2009 (Smlouva Z1), jíž dlužnice zastavila v jeho prospěch pozemek parc. č. 320, jehož součástí je stavba č. p. 291, zapsaný pro kat. úz. Bublava u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Sokolov s věcně právními účinky k 16.12.2009 (zástava Z1)), k zajištění jeho pohledávek na základě úvěrové smlouvy 0208591129 (Smlouva U) a budoucích pohledávek až do výše 400.000,--Kč, které by vznikly do 31.1.2037. Dále také věřitelem dlužnice z titulu Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 0208591129/2 z 11.1.2010 (Smlouva Z2), na jejímž základě byly v jeho prospěch dlužnicí zastaveny pozemky parc. č. 1133/4 a 1170/10 zapsané pro kat. úz. Bublava u téhož katastrálního úřadu s věcně právními účinky k 11.1.2010 (zástava Z2), uzavřené k zajištění týchž pohledávek jako v prvním případě. Smlouvu U uzavřel 23.1.2007 se Petrem Pošvou a Pavlínou Pošvovou (klienti), jimž poskytl úvěr ve výši 400.000,--Kč. Poskytnutý úvěr byl zcela vyčerpán bezhotovostně 23.1.2007. Vzhledem k tomu, že klienti neplnili své povinnosti pod Smlouvy U (splátky nebyly placeny řádně a včas), stal se poskytnutý úvěr zesplatněn k 30.12.2011 na částku 368.734,45 Kč. Protože dlužná částka nebyla dobrovolně zaplacena klienty ani dlužnicí, domohl se proti nim rozhodnutím Okresního soudu v Sokolově, a to pod sp. zn. 120 EC 325/2012, který nabyl právní moci 7.8.2013 (žalobou proti klientům), a pod sp. zn. 8 C 6/2015, které nabylo právní moci 13.1.2016 (žalobou proti dlužnici). Ke své věcné legitimaci uzavřel, že jeho pohledávka za dlužnicí je déle, než 30 dnů po lhůtě splatnosti, není hrazena déle než 4 roky. Její výše nyní činí 591.116,68 Kč, zahrnující jistinu ve výši 359.613,62 Kč, úrok ve výši 93.813,44 Kč, úrok z prodlení 116.143,92 Kč, poplatku 2.075,70 Kč a náklady soudního řízení 19.470,--Kč. Tvrdil dále, že dlužnice má další věřitele, kteří své pohledávky exekučně vymáhají, a to ESSOX, spol. s r.o., IČO 26764652 isir.justi ce.cz s pohledávkou 31.346,67 Kč, splatnou 27.12.2012, Komerční banku, a.s., IČO 45317054 s pohledávkou ve výši 27.460,87 Kč, splatnou 13.1.2012, CP Inkaso, spol. s r.o. IČO 29027241 s pohledávkou ve výši 60.886,29 Kč, splatnou 31.7.2013 a AB 5 B.V. soukromou společnost spol. s r.o., IČO 34192873, s pohledávkou ve výši 31.822,36 Kč, splatnou 18.6.2013. Dovodil, že má dlužnice více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopna plnit, tj. v úpadku pro platební neschopnost a zároveň předlužení, neboť jejím jediným hodnotným majetkem jsou výše uvedené nemovitosti.

Usnesením č.j. KSPL 56 INS 2796/2016-A-7 z 9.2.2016, jež bylo doručeno dlužnici 24.2.2016, Krajský soud v Plzni (insolvenční soud) marně vyzýval dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení předložila seznamy uvedené v § 104 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), písemně se vyjádřila k insolvenčnímu návrhu, písemně se vyjádřila, zda-li souhlasí s jeho projednáním bez nařízení jednání, resp. zda se vzdává práva účasti na projednání věci a aby se vyjádřil, zda je podnikatelem, a v kladném případě aby uvedla, zda obrat za uplynulé účetní období přesahoval 2 mil. Kč. Zároveň dlužnici poučil o právu navrhnout oddlužení podle § 390 InsZ a o tom, že bude mít za to, že souhlasí s pojednáním věci bez nařízení jednání, nevyjádří-li se v určené lhůtě. Dlužnice na výzvu soudu odpověděla.

Napadeným usnesením insolvenční soud insolvenční návrh zamítl (bod I. výroku), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku), uložil navrhovateli, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,--Kč na označený účet a variabilní symbol nebo hotově v pokladně soudu (bod III. výroku) a vyslovil, že se navrhovatelovi vrací po právní moci rozhodnutí záloha na náklady insolvenčního řízení zaplacené ve výši 30.000,--Kč (bod IV. výroku). Aniž by učinil jakékoliv skutkové zjištění, jež by vyústilo ve skutkový závěr, insolvenční soud cituje § 3, § 97 odst. 5, § 103, § 105, § 136 a § 143 odst. 1 InsZ dospěl k závěru, že navrhovatel sice dostál své povinnosti vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, avšak za dlužnicí splatnou pohledávku ve výši 511.116,68 Kč, jak je osvědčeno přiloženými listinami, nemá, neboť mu svědčí jen právo na uspokojení své splatné pohledávky z výtěžku zpeněžení výše uvedených zástav; navrhovatelovými dlužníky jsou klienti. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod číslem 83/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož věřitel, který svou pohledávku vůči dlužníkovi může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí, nemůže uspět s insolvenčním návrhem, neboť insolvenční řízení primárně neslouží k prosazení individuálního nároku věřitele, nýbrž slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku některým ze zákonem upravených způsobů a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 113/2013, v němž uzavřel, že při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů, osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci, ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdy exekuční titul měli.

Vzhledem k povaze pohledávek navrhovatele a k tomu, že se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí, vyjádřil přesvědčení, že navrhovatel insolvenční řízení pro vymáhání své pohledávky využil nepřiměřeně, neboť k tomu mohl s očekávaným výsledkem nikoli méně příznivým, zvolit standardní postup, který by představoval méně závažný zásah do osobní a právní sféry dlužnice. Z uvedené situace by bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti insolvenčního řízení dovodit naplnění podmínek pro rozhodnutí o dlužničině úpadku, a proto postupem podle § 143 odst. 1 InsZ insolvenční návrh bez nařízení jednání zamítl.

Navrhovatelovi uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,--Kč podle § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (SoudP). Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 občanského soudního řáduj (o.s.ř.) při respektování toho, že úspěšné dlužnici žádné náklady řízení nevznikly. O vrácení zálohy ve výši 30.000,--Kč rozhodl při analogickém použití § 108 InsZ.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh nezamítá a vyjádřil nesouhlas se závěry insolvenčního soudu, podle nichž mu nesvědčí věcná legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Akcentoval, že klienti nesplatili svůj závazek ze Smlouvy U včas a řádně, a že mu vzniklo v souladu s § 1309 NObčZ právo na její uspokojení z výtěžku zpeněžení zástav, formou realizace zástav ve smyslu § 166 InsZ v insolvenčním řízení. Bez ohledu na uvedené však nelze opomenout, že pohledávky ze Smlouvy U byly zajištěny, a že na základě rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 8C 6/2015 je dlužnice zároveň dlužníkem obligačním, neboť jím byl nařízen soudní prodej zástav a pod č.j. 97 EX-2396/2011 a 014 EX-80906/2012-020 byly vydány exekuční příkazy k prodeji zástav (poté, co byli pověřeni exekutoři k provedení exekuce pod č.j. 27 EXE 2194/2011 ze 30.3.2011 a 29 EXE 1655/2012-13 z 19.3.2012). Shrnul, že plnění od dlužnice se nelze domoci bez obtíží v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekuci. K odvolání pak připojil výpis z katastru nemovitostí, jež byly zastaveny ve prospěch navrhovatele.

Dlužnice se k odvolání navrhovatele nevyjádřila.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele je opodstatněno, byť z jiných než namítaných důvodů.

Předně odvolací soud konstatuje, že insolvenční soud měl splněny procesní podmínky k rozhodnutí ve smyslu § 133 odst. 1 písm. a) InsZ bez nařízení jednání, neboť insolvenčnímu návrhu nikdo neodporoval. Dlužnice byla řádně poučena ve smyslu § 390 InsZ a také vyzvána, aby se vyjádřila, zda-li souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít insolvenční soud za to, že s tímto postupem souhlasí.

Podle § 105 InsZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se jinak do insolvenčního řízení nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

K doložení věcné legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu se vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 30/2009, publikovaném pod číslem 14/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrh se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou (na rozdíl od doložení věcné legitimace, jež se řídí zásadou projednací). Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i o tom, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce; to však neznamená, že insolvenční soud rezignuje na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by sporné řízení nahrazovalo a na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak muselo ve sporném řízení stát.

Podle § 7 InsZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Vrchní soud v Praze již dříve (viz např. usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-B) zaujal stanovisko, od kterého není důvodu se odchýlit ani v souzené věci, a sice, že rozhodnutí vydané k insolvenčnímu návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti jsou za prokázané a které nikoliv. Okolnost, že insolvenční soud rozhodoval bez nařízení jednání za podmínek § 133 odst. 1 písm. a) InsZ (nikoliv § 133 odst. 1 písm. b/ InsZ, neboť není zřejmé, z kterých listin závěry dovozuje) neznamená, že by soud byl zbaven povinnosti formulovat svá skutková zjištění učiněná z jednotlivých listin. Svůj výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci, a v odůvodnění ho uvést tak, aby jeho závěry o rozhodných skutkových zjištěních nebyly pro nesrozumitelnost nebo nedostatek skutkových důvodů nepřezkoumatelné. Jednotlivá skutková zjištění je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu, který stručně a výstižně vyjadřuje skutková zjištění a který je rozhodný pro právní posouzení věci, jímž je výklad o tom, z jakých ustanovení zákona soud vycházel a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc rozhodnuta. Jestliže rozhodnutí ve věci postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1561/2006 z 10.6.2008) a brání účastníkovi řízení, v jehož neprospěch rozhodnutí vyznělo, se mu kvalifikovaně bránit.

Insolvenční soud v napadeném usnesení se zjevně výše uvedenými postupy neřídil a učinil právní závěry, aniž by bylo lze přezkoumat, z kterých listin učinil svá skutková zjištění a jak je formuloval do skutkových závěrů. Již z tohoto důvodu je rozhodnutí insolvenčního soud nepřezkoumatelné. Dovodil, že navrhovatel nemá věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, že mu svědčí pouze právo na uspokojení ze zástavy ve smyslu § 165 ObčZ (resp. že nemá pohledávku z uhrazovací funkce zástavního práva), avšak na straně druhé odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, jež dopadá na případy, kdy navrhovatel pohledávku má (svědčí mu věcná legitimace), avšak nemůže s ní uspět v insolvenčním řízení, neboť ji lze vydobýt bez obtíží výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

V projednávané věci závěr o tom, že by mohl navrhovatel svou pohledávku vydobýt v rámci exekuce insolvenční soud nepodpořil žádným zjištěním, stejně tak, že jeho pohledávka by byla uspokojena ze zajištění jako první v pořadí. Přitom je zjevné, že navrhovatelem označení další věřitelé mají za dlužníkem pohledávky, jež vymáhají exekučně a z výpisu z listu vlastnictví 644 pro kat. území Bublava, obec Bublava, okres Sokolov plyne, že výše uvedené nemovitosti jsou zastaveny také ve prospěch společnosti AB 5 B.V., soukromé společnosti, spol. s r.o., IČO 34192873. Při svých závěrech se insolvenční soud nevypořádal s významem rozhodnutí Okresní soudu v Sokolově sp. zn. 8 C 6/2015, neboť navrhovatel z něho odvíjí svou pohledávku za dlužnicí zároveň z postavení obligačního dlužníka.

Odůvodnění napadeného usnesení je tak vnitřně rozporné a jeho závěry nemají oporu v jeho formulovaných zjištěních, a proto je prakticky nepřezkoumatelné.

Na rámec uvedeného odvolací soud upozorňuje na to, že nelze přičítat k tíži navrhovatele, že nepřistoupil k vymáhání své zajištěné pohledávky mimo insolvenční řízení za situace, kdy má dlužnice více věřitelů, z nichž každý marně exekučně vymáhá své pohledávky (jen Komerční banka, a.s. sdělila, že její pohledávka byla uhrazena) a bylo lze očekávat, že kterýkoliv z nich podá insolvenční návrh sám, což by vedlo k přerušení řízení o plnění ze zajištění.

Na základě výše uvedených skutečností proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž znovu posoudí věcnou legitimaci navrhovatele k podání insolvenčního návrhu a znovu o něm rozhodne při dbalém dodržování ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., jež přiměřeně na projednávanou věc nepochybně dopadá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 1. června 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková