3 VSPH 1037/2012-A-17
KSUL 81 INS 13993/2012 3 VSPH 1037/2012-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka AUTOCENTRUM Ibl & Strnad, s.r.o. se sídlem Mírové náměstí 645, 417 42 Krupka, IČO 25013882, zast. Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem Vodičkova 33, 110 00 Praha 1, vedenému k návrhu věřitele Hellmutha Georga anonymizovano , anonymizovano , bytem Loheringstrasse 6, Lohmen, Německo, zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Kollárova 18, 415 01 Teplice, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 13993/2012-A-12 ze dne 4. července 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 13993/2012-A-12 ze dne 4. července 2012 se mění tak, že insolvenční návrh navrhovatele Hellmutha Georga anonymizovano se neodmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem v insolvenčním řízení dlužníka AUTOCENTRUM Ibl & Strnad, s.r.o. (dále jen dlužník) usnesením č.j. KSUL 81 INS 13993/2012-A-12 ze dne 4.7.2012 odmítl insolvenční návrh věřitele Hellmutha Georga anonymizovano (dále jen navrhovatel).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 10.6.2012 doručen návrh na zahájení insolvenčního řízení, a že takový návrh musí dle § 103 insolvenčního zákona (dále jen IZ) obsahovat vedle obecných náležitostí též vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Dále soud odkázal na definici stavu úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 a 2 IZ a stavu úpadku předlužením dle § 3 odst. 3 IZ s tím, že z popisu skutečností uvedených navrhovatelem úpadek dlužníka, jehož zjištění se domáhá, dovodit nelze. Navrhovatel totiž v návrhu dostatečně nespecifikoval závazky dlužníka vůči dalším věřitelům, když zejména u jednotlivých pohledávek neuvedl jejich splatnost. Proto nelze posoudit splnění podmínek úpadku dle § 3 IZ. Z obecného konstatování, že dlužník má více závazků u více věřitelů déle než 30 dnů po splatnosti a že tyto závazky není schopen plnit, když některé neplatí déle na 3 měsíce, nevyplývají konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly dlužníkovu úpadku. Navrhovatel fakticky jen citoval zákonné vymezení skutkové podstaty úpadku. Těchto nedostatků v insolvenčním návrhu je si ostatně navrhovatel zjevně vědom, když uvedl, že bohužel nedisponuje oprávněními, která by mu umožnila potřebné údaje zjistit.

K tomu soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 14/2011, podle kterého také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení

§ 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. K námitce, že takový požadavek je pro věřitele obtížně splnitelný, Nejvyšší soud ve vazbě na § 128 IZ odkázal na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu IZ, citovanou i v R 26/2011, podle níž zahájení insolvenčního řízení je tak závažným zásahem do postavení dlužníka, že je rozumné očekávat, že insolvenční navrhovatel bude při jeho podání postupovat s náležitou pečlivostí. Jde-li o osobu natolik nedbalou, že není způsobilá podat projednatelný insolvenční návrh, je plně opodstatněné na danou situaci neprodleně reagovat odmítnutím takového návrhu tak, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší. Úprava IZ vychází z toho, že věřitelé, kteří mají jen mlhavou či nekonkrétní představu o tom, že dlužník je v úpadku (a proto nejsou schopni uvést v insolvenčním návrhu konkrétní okolnosti, které osvědčují jeho úpadek co do pohledávek dalších věřitelů po lhůtě splatnosti), jsou těmi osobami, které insolvenční návrh podávat nemají.

Nato soud prvního stupně uzavřel, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je neurčitý či nesrozumitelný, pokud pro tyto vady nelze pokračovat v řízení, soud podle § 128 odst. 1 IZ odmítne.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhovatel nesouhlasil se závěrem soudu, že v insolvenčním návrhu nedostatečně specifikoval pohledávky dalších věřitelů, tedy že nedostál (důvodnému) požadavku, aby další pohledávky za dlužníkem vymezil co do jejich důvodu, splatnosti a osoby věřitele. Z úpravy § 3 odst. 1 a 2 IZ plyne, že dlužník je v úpadku, pokud má 2 věřitele s pohledávkami více než 3 měsíce po splatnosti (čímž je založena domněnka, že tyto pohledávky dlužník není schopen plnit). Kromě své pohledávky tak navrhující věřitel musí osvědčit existenci nejméně jednoho dalšího věřitele s pohledávkou splatnou déle než 3 měsíce. Navrhovatel v insolvenčním návrhu označil tři další věřitele dlužníka, a to Pavla Ibla, RWE Energie, a.s. a manžele Libora a Lenku Waldhauserovy, u nichž zcela dostál jak požadavku na řádné označení těchto věřitelů, tak i požadavku na dostatečnou specifikaci jejich pohledávky za dlužníkem důvodem a splatností. Uvedl, že dlužník má vůči těmto věřitelům dluh z vlastní směnky vystavené dne 11.1.2008 na směnečný peníz 970.000,-Kč splatný v Krupce dne 31.12.2011, což osvědčil kopií této směnky. Soud prvního stupně v napadeném usnesení nijak nevysvětlil, proč takovéto vymezení pohledávky manželů Waldhauserových pokládá za nedostatečné.

Protože popsaná navrhovatelova tvrzení o úpadku dlužníka byla zjevně dostatečná, neměla žádného významu okolnost, že nedostál požadavkům na řádnou specifikaci pohledávek za dlužníkem také ohledně dalších označených věřitelů Pavla

Ibla a RWE Energie, a.s. Navrhl soudu, aby dotazem u těchto osob údaje o jejich pohledávkách za dlužníkem vyžádal, a to soud usnesením ze dne 14.6.2012 (A-7) také učinil. Teprve po odpovědi dotázaných dalších věřitelů, kteří své splatné pohledávky za dlužníkem potvrdili, soud přistoupil k odmítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele, ač jeho údajné vytýkané vady mu musely být zřejmé hned při jeho podání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou -podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud prvního stupně-ve smyslu ustálených judikatorních závěrů, vyjádřených i v usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-správně vycházel z toho, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se tedy rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010, uveřejněné pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich důvodu, výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Nesprávně však soud prvního stupně dovodil, že předepsanou povinnost konkrétních tvrzení svědčících o dlužníkově úpadku navrhovatel nesplnil.

Ve svém insolvenčním návrhu ze dne 5.6.2012 navrhovatel popsal vznik svých neuhrazených pohledávek za dlužníkem z titulu poskytnutých půjček v celkové výši 2 mil. Kč s příslušenstvím, které dlužník písemně uznal dne 3.5.2007 a které se zavázal uhradit do 31.12.2007. Současně navrhovatel označil jako další věřitele dlužníka i manžele Libora a Lenku Waldhauserovy s tím, že mají za dlužníkem pohledávku z vlastní směnky vystavené dne 11.1.2008 na směnečný peníz 970.000,-Kč splatný v Krupce dne 31.12.2011. I pohledávku těchto dalších věřitelů tedy navrhovatel dostatečně specifikoval co do jejího důvodu, výše a splatnosti. Na základě takovýchto tvrzení navrhovatele pak zjevně lze přijmout závěr, že vedle navrhovatele má dlužník i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má splatný závazek (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ), a protože jde v obou případech o závazky splatné déle než 3 měsíce, je tím dle § 3 odst. 2 písm. b) IZ založena domněnka, že dlužník úhrady těchto závazků není schopen (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ).

Navrhovatel tedy v insolvenčním návrhu nabídl dostatečná skutková tvrzení pro závěr, že se dlužník nachází v úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 a 2 IZ, a protože tento návrh nepostrádá ani jiné předepsané obsahové náležitosti, nebylo žádného důvodu k tomu, aby soud prvního stupně tento návrh dle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 15. února 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová