3 VSPH 1035/2012-B-57
KSPL 29 INS 9415/2011 3 VSPH 1035/2012-B-57

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a ze soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníků-manželů a) Františka anonymizovano , anonymizovano , a b) Helgy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem 340 21 Strážov 60, o odvolání věřitele PROMA real, a.s. se sídlem Uničovská 296/46, 787 01 Šumperk, IČO 27840034, zast. Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 3, 779 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 9415/2011-B-34 ze dne 27. dubna 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 9415/2011-B-34 ze dne 27. dubna 2012 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 29 INS 9415/2011-B-34 ze dne 27.4.2012 zamítl návrh, jímž se věřitel PROMA real, a.s. (dále jen odvolatel) domáhal zrušení schváleného oddlužení dlužníka Františka anonymizovano a dlužnice Helgy anonymizovano (dále též jen dlužníci).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením č.j. KSPL 29 INS 9415/2011-B-13 ze dne 3.11.2011 schválil soud oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře a že odvolatel soudu navrhl, aby schválené oddlužení dlužníků zrušil. Tvrdil, že dlužnice již 2,5 roku, a to i po dobu trvání schváleného oddlužení, bezdůvodně užívá nemovitost v jeho vlastnictví, aniž by platila nájemné či jiné obdobné plnění. Tím jí vůči odvolateli vzniká závazek ve výši obvyklého nájemného, které dle znaleckého posudku činí 5.000,-Kč měsíčně. Okresní soud v Klatovech usnesením č.j. 27 Nc 3098/2009-14 dne 4.2.2010 nařídil exekuci k vyklizení předmětné odvolatelovy nemovitosti, která je prováděna soudním exekutorem JUDr. Ing. Dalimilem Míkou. Dlužníci při jednání potvrdili, že nemovitost užívají, za měsíc únor nicméně zaslali odvolateli částku 1.300,-Kč a za březen 3.000,-Kč. Vzhledem ke stavu nemovitosti na ní provádějí potřebné opravy, neboť věřitel se o ni nestará, a tyto náklady tak nesou ze svého. K důkazu tohoto tvrzení předložili pokladní doklady o platbě stavebního materiálu (ethernal, sádrokarton, HASIT 950 apod.) s tím, že další náklady na opravy (obklady koupelny, rozvody vody apod.) hradila jejich dcera, která též v nemovitosti bydlí.

Insolvenční správce uvedl, že důvodem odvolatelova návrhu je patrně skutečnost, že nepřihlásil své pohledávky za období před zahájením insolvenčního řízení. Podle správce je sporná výše plnění, jež mají dlužníci za užívání nemovitosti odvolateli hradit, dosud o ní nebylo nijak rozhodnuto (není v té věci vedeno žádné řízení). Současně se domnívá, že dlužníky vynaložené prostředky na opravy jim mohou vůči odvolateli zakládat nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a že jejich vzájemné nároky se mohou střetnout, tj. může dojít zcela nebo zčásti k jejich vzájemnému započtení. Proto je třeba, aby o nároku odvolatele či dlužníků bylo rozhodnuto v soudním řízení. Zmiňované exekuční řízení podle insolvenčního správce nemá vliv na průběh oddlužení, neboť se netýká plnění peněžitých nároků věřitelů.

Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že se odvolatel domáhá zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (dále jen IZ). Tento důvod zrušení oddlužení je naplněn, jestliže dlužnici vznikl peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a to jejím zaviněným jednáním po schválení plánu oddlužení. Z prohlášení účastníků vzal soud za nesporné, že dlužníci užívají předmětnou nemovitost ve vlastnictví odvolatele bez nájemní smlouvy. Z toho důvodu jim zřejmě vzniká na úkor věřitele bezdůvodné obohacení, jeho výše je ovšem dosud sporná. To zvláště se zřetelem k tvrzení dlužníků, že do předmětné nemovitosti investují na místo odvolatele vlastní finanční prostředky. Soud se ztotožnil se stanoviskem insolvenčního správce potud, že není najisto postaveno, zda peněžitý závazek vůbec vznikl dlužnici, a že pak ovšem není splněna jedna z podmínek pro zrušení schváleného oddlužení vymezených v § 418 odst. 1 písm. c) IZ. Z hlediska domněnky zavinění vzniku peněžitého závazku dlužnice dle § 418 odst. 2 IZ je přitom bez významu exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Dalimil Míka, neboť ta nejenže nebyla nařízena po schválení oddlužení, ale již před zahájením insolvenčního řízení, ale především není vedena pro peněžitý závazek, ale pro vynucení povinnosti dlužnice vyklidit nemovitost ve výlučném vlastnictví odvolatele.

Z těchto důvodů soud prvního stupně odvolatelův návrh zamítl. To s tím, že neshledal ani žádné okolnosti, které by mohly vést ke zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. a) a b) IZ. Vycházel přitom z vyjádření insolvenčního správce, podle nějž dlužníci řádně plní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, a lze předpokládat, že přihlášené pohledávky pojaté do splátkového kalendáře budou zcela uspokojeny (ke konci měsíce března 2012 byla rozvržena mezi nezajištěné věřitele částka 82.113,-Kč, očekávaná míra jejich uspokojení-dle stavu k 31.3.2012-by měla dosáhnout 101 %).

Proti tomuto usnesení se odvolatel včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že je ve věci nesporné, že dlužníci (i s dcerou) jeho nemovitost neoprávněně společně užívají a že za toto užívání platí jen sporadicky, a to navíc pouze částku, kterou si sami svévolně určili a která nemá v ničem oporu. Přitom se dlužníci odmítají z nemovitosti vystěhovat, čímž porušují vlastnické právo odvolatele a na jeho úkor mají nižší životní náklady. Posléze dosáhli odkladu exekuce, takže odvolatel nemá možnost jejich okamžitého vystěhování vynutit. Marginální nájemné přitom dlužníci začali platit až poté, co odvolatel svoji pohledávku z bezdůvodného obohacení do insolvenčního řízení přihlásil. Ač si tohoto závazku museli být vědomi, v seznamu svých závazků ho neuvedli. Dalším neoprávněným užíváním odvolatelovy nemovitosti se dlužníci navíc vystavují vzniku dalších závazků, které nejsou schopni plnit a také je neplní. V popsaném jednání dlužníků zjevně lze sledovat nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ.

Své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za období před zahájením insolvenčního řízení odvolatel řádně přihlásil (opačné tvrzení insolvenčního správce je nepravdivé). Obvyklou cenu za užívání dané nemovitosti doložil znaleckým posudkem, který insolvenční správce bez zřejmého důvodu odmítá akceptovat. Ohledně této pohledávky odvolatel zahájil incidenční spor.

Dále odvolatel soudu prvního stupně vytýkal, že po dlužnících nepožadoval, aby konkretizovali svá tvrzení o rozsáhlých rekonstrukcích nemovitosti (poukazovali jen na výměnu vany), ani po nich nežádal důkazy k těmto tvrzením a také prakticky žádné dokazování neprovedl. Doklady o údajných stavebních pracích přitom odvolatel zpochybňoval námitkou, že z nich není zřejmé, zda se k věci skutečně vztahují. Dlužník pracuje ve stavební firmě a doklady se mohou týkat jiné stavby. Tyto námitky však soud nijak neřešil a nezkoumal, k jakým konkrétním rekonstrukčním pracím se měl vztahovat nákup sádrokartonu, ethernalu a HASIT 950, jaký byl rozsah prováděných prací. Neobjasnil ani, proč měl tvrzené práce za potřebné opravy . Nadto dlužníci odvolateli nikdy nesdělili potřebu nějakých oprav, které má nést, a odpovídají proto za škodu vzniklou nesplněním takové povinnosti. K rozsáhlejším opravám dlužníci nebyli oprávněni, neboť jim k tomu odvolatel souhlas nikdy nedal ani o něj nebyl žádán. Pak je otázkou, zda a jaké bezdůvodné obohacení mělo odvolateli na úkor dlužníků vzniknout, či zda se naopak jen nezvýšil závazek dlužníků z titulu náhrady škody vzniklé z neoprávněných a neodborných oprav. Správcem uvažovaná eventuální pohledávka dlužníků za rekonstrukce by navíc již musela být prekludována, neboť nebyla vůči odvolateli uplatněna ve lhůtě 6 měsíců.

Odvolatel uzavřel, že navzdory zřejmému neoprávněnému užívání jeho nemovitosti dlužníky a jejich dcerou, kteří se odmítají z nemovitosti vystěhovat a ke škodě odvolatele do ní svévolně neoprávněně zasahují, soud prvního stupně rezignoval na řádné dokazování a bez dalšího se ztotožnil s nesprávným úsudkem insolvenčního správce, že není postaveno najisto , zda dlužníkům z neoprávněného užívání peněžitý závazek vůči odvolateli vůbec vznikl. Dlužníci sami přitom závazek odpovídající obvyklému nájemnému nepopírají, ovšem dovozují ho pouze ve výši 3.000,-Kč měsíčně (odvolatelem neakceptovatelné), přičemž ani tuto částku neplatí, když (jak sami uvedli) za březen 2012 zaplatili jen 1.300,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Ustanovení § 418 odst. 1 IZ vymezuje důvody, pro které insolvenční soud zruší schválené oddlužení a rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Takovým důvodem je podle písmene c) tohoto ustanovení i skutečnost, že v důsledku zaviněného jednání dlužníka vznikl dlužníkovi po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Podle § 418 odst. 2 IZ se má zato, že dlužník zavinil vznik takového peněžitého závazku, byl-li k jeho vymožení nařízen vůči dlužníku výkon rozhodnutí nebo exekuce.

Nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce pro vymožení dlužníkova peněžitého závazku vzniklého po schválení oddlužení podle § 418 odst. 2 IZ není podmínkou, bez které nelze mít důvody pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c) IZ za splněné, nýbrž pouze zakládá vyvratitelnou domněnku, že dlužník vznik daného závazku zavinil. Proto v případě, že výkon rozhodnutí či exekuce nebyly nařízeny (nebo návrh na jejich zahájení ani nebyl podán), je na insolvenčním soudu, aby se v rámci přezkoumání důvodnosti podaného návrhu zabýval zjišťováním, zda dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek, s jehož placením je po dobu delší 30 dnů v prodlení, skutečně vznikl a zda vznik tohoto závazku dlužník zavinil.

Z obsahu spisu plyne, že na základě insolvenčních návrhů dlužníků-manželů spojených s jejich návrhy na povolení oddlužení bylo dne 31.5.2011 zahájeno insolvenční řízení dlužnice (KSPL 29 INS 9416/2011) a insolvenční řízení dlužníka (KSPL 29 INS 9415/2011). Soud prvního stupně obě tyto věci usnesením ze dne 16.6.2011 spojil ke společnému projednání v insolvenčním řízení dlužnice. Usnesením č.j. KSPL 29 INS

9415/2011-A-12 ze dne 7.7.2011 pak soud rozhodl o úpadku dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením a usnesením č.j. KSPL 29 INS 9415/2011-B-13 ze dne 3.11.2011 schválil společné oddlužení dlužníků ve formě splátkového kalendáře. Dne 21.12.2011 odvolatel z výše uvedených důvodů podal soudu návrh na zrušení schváleného oddlužení dlužníků, který soud projednal při jednání konaném dne 18.4.2012 a napadeným usnesením jej zamítl.

V projednávané věci není sporu o tom, že dlužníci (a jejich dcera) bez právního důvodu užívají nemovitosti ve vlastnictví odvolatele (dům a pozemky zapsané na LV č. 902 pro k.ú. Strážov na Šumavě).

Tyto nemovitosti dlužnice prodala odvolateli kupní smlouvou ze dne 27.3.2009, v níž se zavázala prodávané nemovitosti vyklidit a odvolateli předat nejpozději do 30.6.2009. Protože tak přes urgenci neučinila, domohl se odvolatel vydání pravomocného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Pavla Švába č. RŘ 187/2009 ze dne 19.10.2009, kterým bylo dlužnici uloženo nemovitosti do 3 dnů od doručení nálezu vyklidit a zaplatit odvolateli náhradu nákladů rozhodčího řízení. Na základě tohoto vykonatelného rozhodčího nálezu byla k vymožení povinnosti dlužnice vyklidit nemovitosti nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Klatovech č.j. 27 Nc 3098/2009-14 ze dne 4.2.2010, které nabylo právní moci dne 6.3.2010. Podle tvrzení odvolatele dlužnice posléze dosáhla odkladu výkonu této exekuce. Dlužnice i dlužník přitom potvrdili, že nemovitosti odvolatele nevyklidili a nadále je (spolu s dcerou) užívají.

Dlužníci a jejich dcera tedy od 1.7.2009 neoprávněně užívají nemovitosti odvolatele, z nichž se-navzdory výše uvedenému pravomocnému rozhodčímu nálezu-odmítají vystěhovat, přičemž tímto neoprávněným užíváním jim vzniká na úkor odvolatele bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných nemovitostí, které jsou povinni odvolateli (vlastníku) vydat. Jde o peněžitý dluh, s jehož řádným a včasným nesplněním je spojen nepříznivý důsledek prodlení dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění i úroky z prodlení.

Odvolatel přitom tuto svoji pohledávku z bezdůvodného obohacení vůči dlužníkům (v jejich společně projednávaných insolvenčních věcech) také uplatnil, a to ve výši obvyklého nájemného, které podle jím předloženého znaleckého posudku znalce Luboše Šimůnka ze dne 8.8.2011 činí 5.000,-Kč měsíčně. Za období do vydání rozhodnutí o úpadku dlužníků a o povolení jejich oddlužení (usnesení ze dne 7.7.2011) odvolatel takto přihlásil vůči dlužnici pohledávku v celkové výši 129.041,71 Kč (120 tis. Kč s příslušenstvím), kterou na přezkumném jednání konaném dne 11.10.2011 insolvenční správce uznal. Dlužnice ji popřela do výše 57.041,71 Kč (48.000,-Kč jistiny a 9.041,71 Kč úroku z prodlení) s tím, že za obvyklé nájemné odpovídající užívaní dané nemovitosti (domu odpovídajícího podle ní bytu II. kategorie) považuje jen částku 3.000,-Kč. Odvolatel ohledně této části popřené pohledávky podal proti dlužnici dne 23.7.2012 incidenční žalobu, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Pohledávku z téhož titulu za období po rozhodnutí o úpadku dlužníků a povolení jejich oddlužení uplatnil odvolatel u insolvenčního správce, a to jako pohledávku za majetkovou podstatou (byť ovšem nejde o pohledávku, která-podle taxativního výčtu provedeného v § 168 a 169 IZ-mezi pohledávky za majetkovou podstatou náleží).

Při jednání o návrhu odvolatele na zrušení schváleného oddlužení dlužníci tvrdili, že poskytli odvolateli na úhradu jeho předmětných pohledávek (jež do výše 3.000,-Kč měsíčně uznávají jako oprávněné) platbu až v únoru 2012, a to jen ve výši 1.300,-Kč, a poté v březnu 2012 ve výši 3.000,-Kč.

Je tedy zcela nepochybné, že jak před schválením společného oddlužení dlužníků-manželů, tak i v jeho průběhu vznikl dlužníkům z titulu bezdůvodného obohacení vůči odvolateli společný peněžitý závazek splatný déle než 30 dnů, jehož vznik zavinili. Soud prvního stupně neměl žádného důvodu k pochybnosti o vzniku tohoto závazku ani k závěru, že je jeho výše sporná, když minimálně ve výši 3.000,-Kč měsíčně ho ani dlužníci sami nezpochybňovali. Dlužníci se k návrhu vyjádřili až při jednání, když předtím soud jejich stanovisko nežádal. Ani při tomto jednání ovšem dlužníci netvrdili, že jim (popř. jejich dceři) vznikla vůči odvolateli (vzájemná) pohledávka z bezdůvodného obohacení vyplývající z nějakého jimi provedeného zhodnocení nemovitosti nebo jejích nutných oprav, které za odvolatele ze svého financovali. Proto ani netvrdili, že by takovou pohledávku použili k započtení vůči nárokům odvolatele, jímž by tyto následně (zcela nebo zčásti) zanikly. V tom směru dlužníci neuvedli nic jiného, než že v domě prováděli blíže nespecifikované opravy-rekonstrukci, a to svépomocí, když dlužník je zaměstnán ve stavební firmě. Tato tvrzení dokládali jen anonymními prodejními účtenkami za nákup materiálu, aniž by též uvedli a prokazovali, jak byl tento materiál ke zhodnocení (či nutné opravě) nemovitosti použit. Dále tvrdili, že v domě rovněž vyměňovali vanu, obklady koupelny, rozvody vody atd., žádné doklady o tom ovšem nepředložili s vysvětlením, že je má jejich dcera, která s nimi v domě bydlí a která tvrzené stavební úpravy financovala. Za této situace soud prvního stupně neměl podkladu k úvaze o nějaké vzájemné pohledávce dlužníků (od které odvíjel své pochybnosti o výši či trvání nároků odvolatele), neboť takovou pohledávku dlužníků (kterou ani netvrdili) nemohl mít za popsaného stavu věci za prokázanou. Přitom nelze pouštět ze zřetele, že pokud dlužníci vskutku provádějí nějaké úpravy nemovitosti, kterou vědomě neoprávněně užívají, činí tak-nejde-li o nějaké nezbytné havarijní opravy-svévolně bez souhlasu (vůle) vlastníka této nemovitosti, kterému proto nemohou vnucovat povinnost, aby takové zásahy do své nemovitosti hradil.

Lze tedy shrnout, že zjevně je naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c) IZ, neboť v důsledku neoprávněného užívání nemovitostí odvolatele, trvajícího déle než 3,5 roku, dlužníkům i po schválení jejich oddlužení vznikl vůči odvolateli peněžitý závazek ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za užívání nemovitostí, který nehradí ani v té výši, již sami považují za oprávněnou. I když dosavadní výsledky řízení svědčí o tom, že dlužníci zatím plní společný splátkový kalendář v rozsahu, který dává předpoklad vyšší než třicetiprocentní míry uspokojení jejich nezajištěných věřitelů, nelze přehlédnout, že tak činí za situace, kdy dlouhodobě minimalizují vlastní životní náklady na úkor odvolatele, jehož nemovitosti bezprávně užívají a tím bezprecedentně zasahují do jeho vlastnického práva. To vše za situace, kdy pohledávky odvolatele vzniklé po rozhodnutí o úpadku (resp. po skončení lhůty k podávání přihlášek stanovené v rozhodnutí po úpadku, které již nebylo možno včas přihlásit) jsou, jak řečeno, v insolvenčním řízení fakticky nedobytné. Popsané jednání dlužníků tedy zjevně naplňuje i znaky nepoctivého záměru dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, který řešení úpadku oddlužením vylučuje. Zjištění o nepoctivém záměru dlužníka je nejen překážkou povolení oddlužení a jeho následného schválení, ale zakládá též důvod pro zrušení schváleného oddlužení, pokud až v této fázi řízení vyjde najevo (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010-B ze dne 5.8.2010).

Za tohoto stavu věci, s přihlédnutím ke všem jejím okolnostem, považuje odvolací soud za možné pokračovat ve schváleném oddlužení dlužníků jedině za předpokladu, že neprodleně zjednají nápravu jimi nastoleného protiprávního stavu, tj. že v přiměřené krátké lhůtě, kterou jim k tomu soud prvního stupně určí, vyklidí odvolatelovy nemovitosti a-bez toho, že by tím způsobili vznik jiného svého splatného závazku-uhradí odvolateli nároky z bezdůvodného užívání jeho nemovitostí za období od skončení lhůty pro podávání přihlášek ve výši, která je mezi nimi nesporná, tedy ve výši 3.000,-Kč měsíčně s příslušenstvím. Bude-li odvolatel v incidenčním sporu úspěšný se svým tvrzením, že jeho pohledávka činí 5.000,-Kč měsíčně, dlužníci mu neprodleně doplatí i zbytek přiznaného nároku. Pokud se dlužníci takto nezachovají, bude zcela opodstatněno, aby jejich schválené oddlužení bylo zrušeno.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. února 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová