3 VSPH 1035/2011-B-23
KSCB 27 INS 13044/2010 3 VSPH 1035/2011-B-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníků Ivoše Tomana, narozeného 10. října 1944 a Marie Tomanové, narozené 9. listopadu 1949, obou bytem ve Vimperku, Pod Pekárnou 592, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 13044/2010, o způsobu řešení úpadku dlužníků, o odvolání dlužníků zastoupených JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou, sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2011, č.j. KSCB 27 INS 13044/2010-B-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2011, č.j. KSCB 27 INS 13044/2010-B-6, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 29. července 2011, č.j. KSCB 27 INS 13044/2010-B-6, neschválil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen insolvenční soud ) oddlužení dlužníků Ivoše Tomana a Marie Tomanové a prohlásil konkurs na jejich majetek.

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Samostatnými insolvenčními návrhy se manželé Ivoš a Marie Tomanovi domáhali rozhodnutí o svém úpadku a jako způsob řešení úpadku navrhovali oddlužení plněním splátkového kalendáře.

2/ V obou návrzích dlužníci tvrdili závazky, jež spadají do společného jmění manželů; insolvenční soud usnesením ze dne 3. března 2011 spojil obě insolvenční řízení ke společnému projednání.

3/ Usnesením ze dne 16. března 2011, č.j. KSCB 27 INS 13044/2010-A-10, zjistil insolvenční soud úpadek obou dlužníků a povolil jim oddlužení.

4/ Do insolvenčního řízení přihlásili věřitelé své pohledávky vůči oběma dlužníkům v celkové výši 993.477,32 Kč, jde o společné závazky dlužníků-manželů a žádná z přihlášených pohledávek není zajištěna. Na přezkumném jednání insolvenční správce i oba dlužníci shodně popřeli pohledávky v celkové výši 200.512,85 Kč; celková výše zjištěných pohledávek činila 792.964,47 Kč.

5/ Dlužníci mají nepatrný majetek.

6/ Při výpočtu srážek ze mzdy postupem dle ustanovení § 398 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona-dále též IZ) lze měsíčně použít na plnění splátkového kalendáře z příjmu dlužníka částku 3.463,-Kč a z příjmu dlužnice částku 1.505,-Kč.

Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že možnost plnění dlužníků výrazně nedosahuje nejnižší kvóty 30 % výše pohledávek věřitelů, která je podmínkou pro oddlužení v obou jeho způsobech. Insolvenční soud uvedl, že celkem by dlužníci za 5 let probíhajícího oddlužení zaplatili 298.080,-Kč, z čehož by po odečtení částky připadající na odměnu a náklady insolvenčního správce (64.800,-Kč) zbývala částka 233.280,-Kč, která představuje pouze 23,48 % přihlášených pohledávek nezajištěných věřitelů.

Při úvaze, zda při výpočtu předpokládaného uspokojení věřitelů má vyjít (jen) z výše zjištěných pohledávek (792.964,47 Kč), která by (při uspokojení 29,42 % pohledávek) neodůvodňovala (podle insolvenčního soudu) neschválení oddlužení, dospěl insolvenční soud k závěru, že základem pro posouzení, zda jsou dlužníci schopni zaplatit nejméně 30 % pohledávek, musí být celková výše přihlášených pohledávek. Dikce ustanovení § 405 IZ totiž podle insolvenčního soudu nedává možnost vyčkávat s rozhodnutím o způsobu oddlužení např. na výsledek incidenčních sporů a v této situaci proto soud vychází z jediné jistoty a tou je celková výše přihlášených pohledávek . Protože dlužníci mají nepatrný majetek, nepřichází v úvahu ani oddlužení zpeněžením majetkové podstaty; dlužníci nepředložili souhlas kteréhokoli z věřitelů s tím, že by se spokojil s nižším oddlužením (než dle zákonné kvóty 30 %).

Prohlášení konkursu na majetek dlužníků odůvodnil insolvenční soud poukazem na ustanovení § 405 odst. 2 IZ.

K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. října 2011, č.j. KSCB 27 INS 13044/2010,-B-12, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud vedle shora uvedených zjištění, z nichž při svém rozhodování vyšel insolvenční soud, vzal dále v úvahu:

1/ Obsah insolvenčních návrhů, v nichž oba dlužníci označili své celkové (nezajištěné) závazky ve výši 725.000,-Kč a jako jediný možný zdroj pro oddlužení označili své příjmy ze starobních důchodů (dlužník 11.852,-Kč měsíčně, dlužnice 8.915,-Kč měsíčně).

2/ V odvolacím řízení předloženou tzv. smlouvu o důchodu, v níž se dcera dlužníků zavázala poskytovat dlužníkům měsíčně částku 1.200,-Kč.

Odvolací soud nejprve zdůraznil, že již z (insolvenčních) návrhů dlužníků plynul závěr, že u nich nepřichází v úvahu žádná z forem oddlužení, neboť jejich příjmy nedávaly předpoklad minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů. Tento stav se co do závěru o nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ nezměnil ani po povolení oddlužení, kdy byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 993.000,-Kč a zjištěny pohledávky ve výši 792.000,-Kč, tj. v celkově vyšší částce, než s jakou mohl soud počítat při povolení oddlužení. Plnění dlužníků za dobu pěti let ve výši 298.080,-Kč (z čehož by po odečtení přednostních nároků insolvenčního správce v částce 64.800,-Kč zbývalo 233.280,-Kč) považoval odvolací soud za nedostatečné.

Odvolací soud s poukazem na ustanovení § 411 odst. 2 IZ přitakal závěru insolvenčního soudu, že při zkoumání přípustnosti oddlužení je třeba vycházet z celkové výše přihlášených pohledávek, neboť i na pohledávky dosud sporné musí být v rámci splátkového kalendáře-pro případ jejich následného zjištění-poskytováno plnění. Okolnost, že dlužníci až v reakci na rozhodnutí insolvenčního soudu přišli s novou skutečností, tzv. smlouvou o důchodu, považoval odvolací soud za zjevně účelovou již proto, že měla být uzavřena dne 29. dubna 2011, avšak dlužníci nijak nevysvětlili, proč předmětnou smlouvou neargumentovali již na přezkumném jednání a na následné schůzi věřitelů (dne 2. května 2011), při nichž jim byla předestřena jejich majetková situace prostřednictvím zprávy insolvenčního správce, z níž se okolnosti nedostatečné ekonomické nabídky pro splnění splátkového kalendáře podávaly. Postup dlužníků hodnotil odvolací soud jako jednání, které nesleduje poctivý záměr.

K tomu odvolací soud doplnil, že zákon předpokládá, že dlužník při oddlužení plněním splátkového kalendáře nabídne věřitelům všechny své příjmy jako zdroj uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, a že tyto příjmy budou postačovat k tomu, aby pohledávky těchto věřitelů byly uspokojeny alespoň ve výši 30 %, přičemž tento požadavek je minimální; splátkový kalendář končí buď uplynutím zákonné pětileté lhůty anebo uspokojením všech zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Pokus dlužníků až v odvolacím řízení doložit, že této podmínce jsou schopni dostát, je zřetelně sledován úmyslem navýšit zdroje svých příjmů tzv. smlouvou o důchodu jen tak, aby to vyhovovalo minimální možné míře uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

K dovolání dlužníků Nejvyšší soud napadené usnesení dle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyšel přitom z níže uvedených závěrů, jimiž je pro potřeby dalšího řízení odvolací soud vázán:

1/ K otázce, zda při posouzení předpokladu zformulovaného v § 395 odst. 1 IZ lze přihlížet i k pohledávkám, které popřel dlužník nebo insolvenční správce:

Již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 61/2011 ) Nejvyšší soud vyložil, že institut oddlužení v českém úpadkovém právu je-prostřednictvím příslušných ustanovení insolvenčního zákona-koncipován pro osobu, jež o tento způsob řešení svého úpadku může žádat a již insolvenční zákon (zjednodušeně) označuje (v § 389 odst. 1 IZ) jako dlužníka, který není podnikatelem . Jde o způsob řešení úpadku, který může v konečném výsledku (při zdárném průběhu celého oddlužení) vést k tomu, že insolvenční soud přizná dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 insolvenčního zákona), čímž se tato část dlužníkových závazků ocitne ve stejném režimu jako tzv. naturální obligace.

Tamtéž formuloval závěr, že insolvenční zákon zásadně nevylučuje, aby insolvenční soud rozhodl o tom, zda schvaluje oddlužení, před zjištěním přihlášených pohledávek, přestože úkol insolvenčního soudu při schválení oddlužení může být ztížen tím, že některé z těchto pohledávek budou popřeny dlužníkem či insolvenčním správcem.

K uvedenému dodal, že u přihlášených pohledávek, jež v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení, ještě nejsou přezkoumány, je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu svých závazků (zda je dlužník popírá a proč).

Dovolací soud vytýkal soudu odvolacímu jeho závěr, že při posuzování předpokladů pro schválení oddlužení má být bez dalšího (vždy) přihlédnuto i k popřeným pohledávkám, a tímto je se závěry obsaženými v R 61/2011 v rozporu.

Podle závěrů obou soudů by dlužníci splnili předpoklad pro schválení oddlužení vymezený ustanovením § 395 odst. 1 písm. b) IZ, kdyby se při výpočtu předpokládané míry uspokojení věřitelů vyšlo z celkové výše (dosud) zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Za této situace se soudy nemohly vyhnout předběžnému posouzení popřených pohledávek.

Přitom platí, zmínil dále dovolací soud, že není-li možné vyloučit úspěch uplatněného popření, insolvenční soud oddlužení schválí. Eventuální nesprávný úsudek o důvodnosti popření přihlášené pohledávky při tomto předběžném posouzení je zhojitelný v dalším průběhu insolvenčního řízení (v návaznosti na výsledky incidenčního sporu vyvolaného popěrným úkonem) přeměnou schváleného oddlužení v konkurs dle ustanovení § 418 odst. 1 písm. b) IZ.

Dovolací soud tak k této problematice uzavřel, že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí. Vyjde-li posléze najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky není splněn předpoklad obsažený v ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ, je to důvodem k postupu podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. b) IZ.

2/ K posouzení důsledků uzavření smlouvy o důchodu ve vazbě na ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ:

Dovolací soud zdůraznil, že již v R 61/2011 zformuloval a odůvodnil závěr, že pro řešení otázky, zda důvody obsažené v § 395 IZ mají být uplatněny při posouzení přípustnosti oddlužení (pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nebo (až) při posouzení jeho věcné opodstatněnosti (pro neschválení oddlužení), není určující časové hledisko, tedy to, že (jak se podává z dikce § 405 odst. 1 IZ) skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vyšly najevo (až) v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení). Podstatná je naopak kvalita posouzení zákonných kriterií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení.

V usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále dovolací soud k otázce, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, uvedl následující:

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 IZ, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně.

Dovolací soud též připomenul, že v důvodech usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 (které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), je zformulován závěr, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrh na oddlužení nepoctivý záměr, je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Současně však zdůraznil, že odvolací soud je povinen zohlednit i skutečnosti nastalé v průběhu odvolacího řízení.

V poměrech dané věci to znamená, zdůraznil dovolací soud, že z pouhé skutečnosti, že dlužníci předložili smlouvu o důchodu až v průběhu odvolacího řízení ve zjevné reakci na rozhodnutí insolvenčního soudu o neschválení oddlužení a ve snaze splnit podmínku pro schválení oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ, nelze dovozovat, že by tímto svým jednáním sledovali (ve vazbě na žádané oddlužení) nepoctivý záměr. Dlužníci dali v insolvenčním řízení k dispozici veškeré své příjmy ze starobních důchodů (jejich postižitelné části) a je dle dovolacího soudu jen logické, že když se tyto příjmy jevily insolvenčnímu soudu nedostatečnými, vyvinuli úsilí obstarat dodatečný příjem, ve snaze splnit insolvenčním soudem dovozovanou minimální výši uspokojení pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů. Odtud nelze vyvozovat nic, co by svědčilo o nepoctivém záměru dlužníků, zvláště tehdy, jestliže smlouvu o důchodu s dlužníky uzavřela jejich nejbližší příbuzná (dcera), u níž lze očekávat, že tak učila se záměrem pomoci rodičům v jejich nepříznivé finanční situaci.

Stejně tak, zmínil dovolací soud, nevypovídá sama o sobě o nepoctivém záměru dlužníků ani odvolacím soudem zdůrazněná skutečnost, že k navýšení zdrojů došlo jen tak, aby to vyhovovalo minimální možné míře uspokojení pohledávek . Ze skutkového stavu, z něhož vycházel odvolací soud, neplyne, že by snad dlužníci měli možnost získat dodatečné příjmy ve větším rozsahu, než je částka, kterou se jejich dcera zavázala poskytovat ve smlouvě o důchodu. Jen kdyby se dlužníci zřekli možnosti zvýšit své příjmy výrazněji, bylo by namístě uzavřít, že jejich jednání je vedeno nepoctivým záměrem.

Dovolací soud se tak neztotožnil se závěrem soudu odvolacího, že při posouzení, zda jsou splněny podmínky pro schválení oddlužení, nebylo lze vzít v potaz smlouvu o důchodu.

Pokud odvolací soud poukazoval i na to, že dlužníci nevysvětlili, proč se smlouvy o důchodu uzavřené dne 29. dubna 2011 nedovolali již na schůzi věřitelů, která se konala 2. května 2011 (a na které jim byla předestřena jejich nepříznivá majetková situace), uvedl k tomu dovolací soud, že kdyby dlužníci před rozhodnutím insolvenčního soudu o tom, zda schválí oddlužení, disponovali i jiným příjmem než příjmem ze starobních důchodů, tuto skutečnost nesdělili insolvenčnímu soudu ani insolvenčnímu správci a současně neuvedli žádný omluvitelný důvod, proč tak neučinili, pak by šlo o zatajení příjmů, tedy o jednání podřaditelné nepoctivému záměru v intencích ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ (viz R 14/2012).

Podle dovolacího soudu napadené rozhodnutí soudu odvolacího nevychází jednoznačně z toho, že smlouva o důchodu byla uzavřena před vydáním usnesení o neschválení oddlužení. Podle odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolací soud současně dovozoval, že dovolatelé uzavřeli smlouvu o důchodu po vyhlášení usnesení o neschválení oddlužení, takže před posouzením poctivosti záměru dlužníků bylo nutné přijmout jednoznačný závěr o okolnostech uzavření smlouvy o důchodu, což se nemohlo obejít bez nařízení odvolacího jednání k projednání odvolání, při němž by měli dlužníci možnost se k této věci vyjádřit. Odvolací soud takto nepostupoval, proto je posouzení této otázky v napadeném rozhodnutí přinejmenším předčasné a v důsledku toho i nesprávné.

Vrchní soud v Praze následně znovu přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a vázán názory vyslovenými soudem dovolacím dospěl k závěru, že výhrady vztahující se k rozhodnutí soudu odvolacího se týkají i původně napadeného usnesení soudu insolvenčního. Stačí v této souvislosti poukázat na pasáž vytýkající oběma soudům nižších stupňů, že se vyhnuly předběžnému posouzení popřených pohledávek, přičemž právě jen v důsledku tohoto odlišného názoru dovodil insolvenční soud, že dlužníci podmínky oddlužení nesplňují (v čemž mu soud odvolací, dle soudu dovolacího chybně, přitakal).

Za této situace je odvolací soud toho názoru, že závěry soudu I. stupně o nepřípustnosti oddlužení učiněné bez přihlédnutí ke všem rozhodným skutečnostem prozatím neobstojí. Protože ke zjištění skutkového stavu potřebného ke kvalifikovanému rozhodnutí o tom, zda dlužníci splňují podmínky pro oddlužení, či nikoliv, je třeba provádět dokazování v rozsahu naznačeném dovolacím soudem (především stran posouzení popřených pohledávek, jakož i podmínek, za nichž byla uzavřena smlouva o důchodu, včetně jejího dopadu do poměrů dlužníků), postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 2 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. března 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová