3 VSPH 1003/2012-A-28
KSPH 41 INS 4586/2012 3 VSPH 1003/2012-A-28

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Zbenice 40, 262 31 Milín, IČO 70710040, vedeném k návrhu a) dlužníka, b) věřitele BONUS PRAHA Investment, a.s. se sídlem Vinohradská 1511/230, Praha 10-Strašnice, IČO 28214374, zast. Mgr. Michalem Müllerem, advokátem se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 4586/2012-A-11 ze dne 27. března 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 4586/2012-A-11 ze dne 27. března 2012 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 41 INS 4586/2012-A-11 ze dne 27. března 2012 uložil dlužníku Martinu Šnajdrovi (dále jen dlužník) co insolvenčnímu navrhovateli, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 24.2.2012 doručen insolvenční návrh dlužníka, jímž se domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Soud odkázal na § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uvedl, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Dále soud uvedl, že při vyměření výše zálohy na náklady insolvenčního řízení vyšel z minimálních nákladů na insolvenční řízení a že z obsahu spisu je zřejmé, že úpadek dlužníka bude řešen nepatrným konkursem, takže lze očekávat s přihlédnutím k počtu věřitelů a rozsahu majetku v prvotní fázi insolvenčního řízení vynaložení vyšších výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce . Ve smyslu § 38 odst. 1 a 5 IZ a § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimální náklady insolvenčního řízení činí 45.000,-Kč, což je minimální výše odměny insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem. Při řešení úpadku formou reorganizace činí odměna insolvenčního správce minimálně 83.000,-Kč. Z těchto důvodů shledal soud přiměřenou zálohu ve výši 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a výši zálohy na náklady insolvenčního řízení snížil. Namítal, že finančními prostředky potřebnými k zaplacení zálohy ve stanovené výši nedisponuje, již delší dobu je ve tíživé finanční situaci, svoje závazky není schopen hradit. Od 12.1.2011 byl nucen přerušit svoji podnikatelskou činnost. Proto podal dne 24.2.2012 insolvenční návrh.

Poté insolvenčním návrhem proti témuž dlužníku, došlým soudu dne 31.10.2012, k řízení podle § 107 odst. 1 IZ přistoupil jako další insolvenční navrhovatel věřitel BONUS PRAHA Investment, a.s.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 1 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V jeho odůvodnění soud neuvedl ničeho o rozsahu, skladbě a hodnotě dlužníkova majetku či výhledu jeho zpeněžitelnosti, ani o tom, zda lze očekávat nějaké budoucí příjmy dlužníka, které by jako součást majetkové podstaty mohly být dalším zdrojem placení nákladů insolvenčního řízení, jejichž úhradu má právě záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit. Zmíněný počet věřitelů dlužníka nijak nekonkretizoval. Zůstal tak neobjasněn i předpoklad soudu, že v očekávaném konkursu (nepatrném konkursu) bude odměna insolvenčního správce určována dle § 1 vyhl. č. 313/2007 Sb., a že proto bude podle § 1 odst. 5 vyhlášky činit minimálně 45 tis. Kč. Tato úprava se uplatní jen v případě, že v konkursu bude dosaženo některého z rozhodných výtěžků uvedených v § 1 vyhlášky, tj. že dojde ke zpeněžení majetku podstaty sloužícího k zajištění (odstavec 2) nebo že ostatním zpeněžením bude dosaženo výtěžku v rozsahu vyplývajícím z odstavce 3 a 4. Jinak je odměna insolvenčního správce určena v přiměřené výši úvahou soudu dle § 5 vyhlášky. V tom směru však soud, jak řečeno, žádná konkrétní skutková zjištění nenabídl.

Celkově vzato tedy soud nijak nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány a že je nutno požadovat po dlužníku zálohu téměř v maximální její možné výši.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud posoudí podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení i s přihlédnutím k tomu, že v mezidobí k řízení přistoupil další insolvenční navrhovatel.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 5. února 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová