3 VSOL 991/2013-A-13
KSBR 40 INS 26066/2013 3 VSOL 991/2013-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem 671 07 Vratěnín 25, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2013, č.j. KSBR 40 INS 26066/2013-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně uložil dlužnici, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu.

Na odůvodnění uvedl, že dne 19.9.2013 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužnice, kterým žádala o zjištění svého úpadku a jeho řešení povolením oddlužení. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužnice má závazky vůči sedmi věřitelům ve výši 739.640 Kč, které jsou více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Má příjem jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 5.000 Kč měsíčně a vlastní nemovitosti v hodnotě dle znaleckého posudku 2.075.000 Kč a movité věci v odhadované hodnotě 13.600 Kč. Dlužnice je zapsána v živnostenském rejstříku pod identifikačním číslem 75776219 s předmětem podnikání Hostinská činnost a Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona , obory činnosti Poskytování služeb pro zemědělství, zahradnictví, rybnikářství, lesnictví a myslivost , Nakládání s reprodukčním materiálem lesních dřevin a Činnost odborného lesního hospodáře a vyhotovování lesních hospodářských plánů a osnov ; v současné době její živnosti nejsou ani přerušeny, ani ukončeny. Podle svého výslovného prohlášení v návrhu na povolení oddlužení dlužnice vykoná podnikatelskou činnost, ze které má svůj jediný příjem, proto není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení podle aktuální právní úpravy. Pokud v návrhu odkazovala na připravované změny insolvenčního zákona, soud podle této úpravy, která dosud není účinná, rozhodovat nemůže. Protože dlužnice není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, jediným možným způsobem řešení jejího úpadku je konkurs. Dlužnice nevlastní žádné pohotové finanční prostředky k úhradě počátečních nákladů insolvenčního řízení, které obvykle vznikají bezprostředně po zjištění úpadku v souvislosti s činností insolvenčního správce. Proto je nezbytné uložit dlužnici zálohu na jejich krytí. Při výši zálohy vyšel soud z částky minimální odměny insolvenčního správce, která dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí 45.000 Kč s tím, že nemovitosti ve vlastnictví dlužnice jsou předmětem zajištění pro pohledávku věřitele UNIDEBT Czech SE a výtěžek jejich zpeněžení bude sloužit především k uspokojení této jeho pohledávky. Proto soud dlužnici uložil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala dlužnice odvolání. Nesouhlasila s tím, že je dán důvod pro odmítnutí jejího návrhu na povolení k oddlužení a tvrdila, že nemá jinou možnost získání pravidelného příjmu, například z pracovněprávního vztahu, proto provádí pěstební práce pro společnost PROGLES s.r.o. Závazek vůči zajištěnému věřiteli činí 287.949 Kč a nezajištěné závazky dlužnice dosahují částky 451.691 Kč (30 % jejich hodnoty činí 135.507 Kč). Podle znaleckého posudku ze dne 20.6.2013 je odhadní cena nemovitostí ve vlastnictví dlužnice více než 2 miliony Kč. Dlužnice žádala o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a podle ní by její zajištění i nezajištění věřitelé obdrželi 100 % hodnoty svých pohledávek. Dlužnice si je vědoma své podnikatelské činnosti, avšak s ohledem na výši uspokojení pohledávek všech věřitelů se domnívá, že její podnikatelská činnost není překážkou pro povolení oddlužení. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11.5.2010 sp. zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010 a argumentovala rovněž názorem, který vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 24.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, ve kterém vymezil předpoklady, za nichž je možno povolit oddlužení i dlužníkovi, který má dluhy související s jeho předchozí podnikatelskou činností. Proto se v odvolacím řízení (podle obsahu odvolání) domáhala změny napadeného usnesení tak, aby jí v insolvenčním řízení nebyla stanovena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řízení (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z obsahu insolvenčního návrhu dlužnice, nad rámec údajů uvedených v odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že dlužnice má závazky mimo jiné vůči věřiteli UNIDEBT Czech SE, IČ 24 79 78 80, ve výši 287.949 Kč, které jsou vykonatelné dle označeného exekutorského zápisu a byly splatné dne 27.4.2011, a dále závazek vůči věřiteli OSSZ Znojmo na pojistném, který je vykonatelný od 9.8.2012. Dlužnice je vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV číslo 99 pro obec a k.ú. Vratěnín, okres Znojmo u Katastrálního úřadu Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, jejichž hodnota činí podle znaleckého posudku č. 2120/153/2013, zpracovaného dne 24.6.2013 Ing. Slavomírem Černým, 2.075.000 Kč. Na těchto nemovitostech vázne věcné břemeno užívání pro společnost ACEMA Credit Czech, a.s., IČ 261 56 761, a dle znaleckého posudku byla hodnota nemovitostí oceněna bez přihlédnutí k věcnému břemeni; při úvaze o omezení vlastnického práva by hodnota věcného břemene činila cca 540.000 Kč.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Na základě údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku (§ 3 odst. 1, odst. 2, písm. b/ IZ).

Odvolací soud se dále zabýval závěrem soudu prvního stupně, že návrhu dlužnice na řešení jejího úpadku oddlužením nelze vyhovět, a s tímto závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožňuje.

Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 21.4.2009, senátní značky 29 NSČR 3/2009 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009) formuloval a odůvodnil závěr, že dlužníkem, který není podnikatelem se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Argumentace dlužnice v odvolání odkazem na uvedené usnesení Nejvyššího soudu je zjevně nepřiléhavá, protože to se vztahuje na dlužníka, který již ukončil svou podnikatelskou činnost, avšak má dluhy související se svým (předchozím) podnikáním. Dlužnice však podnikatelskou činnost dosud vykonává a je podnikatelkou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) obchodního zákoníku. Výklad § 389 IZ, kterého se dlužnice domáhá s odvoláním na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11.5.2010 sp. zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010, by byl v rozporu s výslovným zněním tohoto zákonného ustanovení, navíc v uvedené věci se dlužník domáhal oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, a proto, aby si zajistil pravidelný příjem na úhradu splátek, zahájil podnikatelskou činnost. V této věci však dlužnice žádá řešení úpadku oddlužením formou zpeněžení majetkové podstaty a jí nabízený nepřiměřeně extenzivní výklad § 389 IZ by byl v rozporu i se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky, podle něhož jen u fyzických osob, které již fakticky nevykonávají podnikatelskou činnost, lze za určitých podmínek povolit oddlužení. Závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužnici nelze povolit oddlužení a že v úvahu přicházejícím způsobem řešení jejího úpadku je konkurs (reorganizace je u drobných podnikatelů, kteří nemají žádné zaměstnance, prakticky vyloučena, § 316 IZ), je zcela správný, stejně jako zdůvodnění, že soud nemůže postupovat podle právní úpravy, která je sice platná, ale dosud nenabyla účinnosti.

Podle obsahu insolvenčního návrhu a seznamu majetku, který k němu připojila, dlužnice nedisponuje žádnými finančními prostředky. Vlastní běžné vybavení domácnosti a starší automobil v odhadované ceně 13.600 Kč a dále nemovitosti, jejichž hodnota dle znaleckého posudku, po odpočtu hodnoty věcného břemene na nich váznoucího, činí cca 2.000.000 Kč. Dlužnice nemá disponibilní finanční prostředky k úhradě nákladů insolvenčního řízení, které pravidelně vznikají bezprostředně po zjištění úpadku, proto tyto náklady nelze krýt jinak než zálohou a složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů (např. nákladů souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužnice) nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku.

V této fázi řízení však nelze odhadovat, zda nemovitosti ve vlastnictví dlužnice jsou či nejsou zpeněžitelné a pokud ano, za jakou částku budou zpeněženy. V případě, že by nebylo dosaženo dostatečného výtěžku zpeněžení a nebyly by vytvořeny prostředky na krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména nároků insolvenčního správce, podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ by tyto nároky (odměnu a hotové výdaje správce) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Insolvenční soud stanovil správně i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem, v němž je zpeněžováno, činí odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč (podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů). Insolvenčnímu správci také náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc dne 28. listopadu 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu