3 VSOL 988/2016-A-9
KSBR 24 INS 12452/2016 3 VSOL 988/2016-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Přemyslovice 431, PSČ 798 51, a b) Marcely Lakoštíkové, nar. 21.11.1966, bytem Přemyslovice 431, PSČ 798 51, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.5.2016, č.j. KSBR 24 INS 12452/2016-A-4,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkům, aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili společně a nerozdílně na blíže označený účet soudu nebo v hotovosti zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně poté, co citoval ustanovení § 389 odst. 1 a odst. 2, ustanovení § 390 a ustanovení § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uvedl, že dlužníci mají dluhy z podnikatelské činnosti, přičemž se nejedná o zajištěné závazky ani o závazky, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d) IZ. Vzhledem k tomu, že věřitelé, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti isir.justi ce.cz s podnikatelskou činností dlužníků, nevyslovili souhlas s řešením úpadku dlužníků formou oddlužení, brání tyto závazky oddlužení dlužníků ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ. Za tohoto stavu s odkazem na ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ a poté, co vyložil smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení, soud prvního stupně dále uzavřel, že považuje za nezbytné složení zálohy na náklady insolvenčního řízení, kterou určil ve výši 50.000 Kč s přihlédnutím k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce činí v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Odvolatelé namítají, že ve svém insolvenčním návrhu tvrdí, že mají závazky vzešlé z podnikatelské činnosti vůči věřitelům Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a Okresní správa sociálního zabezpečení Prostějov, přičemž také v návrhu výslovně tvrdí, že tyto závazky podle § 389 odst. 2, písm. a) IZ nebrání jejich oddlužení, jelikož jde o pohledávky věřitelů, kteří s oddlužením souhlasí. Tyto věřitele oslovili s žádostí o udělení souhlasu s oddlužením, věřitelé jim sdělili, že se rozhodnou až po prostudování insolvenčního návrhu a své rozhodnutí zašlou nebo přednesou na schůzi věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí podle § 403 odst. 2 IZ, dlužníci od věřitelů nezískali nesouhlas se svým řízením o oddlužení, a tudíž věřitelé s oddlužením souhlasí. Odvolatelé odkázali na závěry v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.10.2015, č.j. KSOS 40 INS 24647/2014, 2 VSOL 901/2015-B-10, podle nichž pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení tvrdí souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, a je tak dán důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ. Možnost a dostatečnost ústního souhlasu věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, podle odvolatelů potvrzuje i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.4.2015, č.j. KSBR 38 INS 2487/2015, 2 VSOL 409/2015-A-11, v němž Vrchní soud v Olomouci vyložil, že souhlas není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, došlým soudu dne 24.5.2016, se dlužníci domáhají zjištění úpadku a povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedli, že jsou v úpadku, neboť mají více věřitelů, peněžité závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto nejsou schopni plnit. Dlužníci mají vůči čtrnácti věřitelům čtrnáct závazků, celková výše závazků vzniklých v rámci společného jmění manželů činí 685.638 Kč, jedná se o závazky nezajištěné. V návrhu dlužníci blíže označili své věřitele, uvedli výši jednotlivých závazků a jejich splatnost, s tím, že tyto závazky byly splatné v době od roku 2011 do 14.8.2015. Ke svým osobním poměrům uvedli, že kromě vzájemné vyživovací povinnosti mají vyživovací povinnost k jednomu dítěti, dlužník Pavel Lakoštík pobírá mzdu v průměrné výši 19.625 Kč měsíčně čistého a dlužnice Marcela Lakoštíková má příjem z dohody o provedení práce v průměrné výši 4.233 Kč čistého měsíčně, takže z těchto příjmů jsou schopni uhradit svým věřitelům 30 % jejich pohledávek. V návrhu dlužníci také tvrdí, že mají závazky z podnikatelské činnosti, které však nebrání jejich oddlužení, věřitele oslovili se žádostí o udělení souhlasu s oddlužením, věřitelé jim sdělili, že své rozhodnutí s udělením souhlasu učiní po prostudování insolvenčního návrhu a své rozhodnutí zašlou nebo přednesou na schůzi věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle § 403 odst. 2 IZ. Podle tvrzení v návrhu dlužníci od věřitelů nezískali nesouhlas ke svému řízení o oddlužení, a tudíž věřitelé s oddlužením souhlasí . Jako své věřitele s pohledávkami, pocházejícími z podnikatelské činnosti dlužníků, označili věřitele Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a Okresní správa sociálního zabezpečení Prostějov. K návrhu dlužníci připojili seznam závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich správnosti a úplnosti. V seznamu závazků dlužníci řádně označili své věřitele, uvedli výši jednotlivých závazků a jejich splatnost, údaj o tom, že se nejedná o závazky zajištěné, a o tom, že tyto závazky nepopírají co do důvodu a výše. V seznamu majetku dlužníci jako svůj majetek označili pouze movité věci-běžné vybavení domácnosti. Podle údajů uvedených v seznamu zaměstnanců nemají dlužníci žádné zaměstnance.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 1 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Po vyhodnocení údajů, uvedených dlužníky v návrhu a jeho přílohách (seznamu závazků) lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nachází v úpadku, neboť mají více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež nejsou schopni plnit, neboť, jak vyplývá z údajů o datu splatnosti jednotlivých závazků uvedených v seznamu závazků, tyto neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (srov. § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je tak určující posouzení správnosti předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužníkům nebude povoleno oddlužení, jak navrhují. Nutno přitom vycházet z toho, že v případě společného návrhu manželů na povolení oddlužení podle § 394a odst. 3 IZ mají manželé po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků, a považují se za jednoho dlužníka.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu-nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že dlužník má, jako v této věci, dluhy z podnikání. I když s účinností od 1. 1. 2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem, případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání, musí zde být splněny podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Pokud tedy dlužník-fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku, pocházející z podnikání dlužníka, jde. Souhlasu pak není třeba pouze tehdy, jde-li sice o věřitele, který má vůči dlužníkovi pohledávku, pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka, tato jeho pohledávka je však zajištěna, nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ).

V přezkoumávané věci dlužníci v podaném návrhu jako své závazky z podnikání označili závazky vůči věřitelům Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a Okresní správa sociálního zabezpečení Prostějov, přičemž výslovný souhlas těchto věřitelů, vůči nimž mají dluhy pocházející z podnikání, s řešením jejich úpadku oddlužením netvrdili. Tvrzení dlužníků, uplatněné v návrhu na povolení oddlužení, že pokud od věřitelů, na něž se obrátili s žádostí o udělení souhlasu s oddlužením, nezískali nesouhlas ke svému řízení o oddlužení, a tudíž věřitelé s oddlužením souhlasí , rozhodně nelze považovat za dostatečné, neboť insolvenční zákon v ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ takovou formu souhlasu (to je, že nevysloví-li věřitel s pohledávkami pocházejícími z podnikání dlužníka s oddlužením dlužníka nesouhlas, má se za to, že s tím souhlasí) nepředpokládá.

Odvolací soud tak uzavírá, že se jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu dlužníků na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jejich majetek (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně pak správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníků či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžením majetkové podstaty (což se jeví s ohledem na sktrukturu majetku dlužníků jako pravděpodobné), sloužila by záloha k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužníci jejich úhradě prostředky nemají, hradil podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak shora vyloženo, záloha slouží také jako záruka odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem přitom činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci dále náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních výdajů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních nutných výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 26. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu