3 VSOL 982/2013-A-12
KSOS 33 INS 19131/2013 3 VSOL 982/2013-A-12

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Marka anonymizovano , anonymizovano , bytem Pavla Křížkovského 165, 747 62 Mokré Lazce, o insolvenčním návrhu věřitele Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Švabinského 1706, 356 01 Sokolov, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.09.2013, č.j. KSOS 33 INS 19131/2013-A-7,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odův odně ní:

Shora označeným usnesením soud uložil věřiteli, s odkazem na ustanovení § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), aby ve lhůtě 7 dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu.

Na odůvodnění uvedl, že věřitel insolvenčním návrhem, doručeným soudu dne 09.07.2013, navrhl, aby bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a uvedl v něm tvrzení o své splatné pohledávce za dlužníkem a dále tvrzení o dalších pohledávkách vedlejších věřitelů (Petra Lexy, Stanislava Svobody, RKL Opava ). Dlužník se k návrhu věřitele nevyjádřil. Z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že dlužník nevlastní žádné disponibilní prostředky, kterými by bylo možno pokrýt počáteční náklady insolvenčního řízení. Podle výpisu z katastru nemovitostí ke dni 04.09.2013 dlužník vlastní nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, na LV č. 67 pro k.ú. Mokré Lazce, o jejichž hodnotě, ani reálné zpeněžitelnosti soud v této fázi řízení nemá dostatečné informace. Na nemovitostech váznou zástavní práva pro pohledávky za dlužníkem v hodnotě cca 5.000.000 Kč. Z výtěžku zpeněžení těchto nemovitostí by byli uspokojeni zajištění věřitelé, byť po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky, připadající na odměnu insolvenčního správce (§ 167, § 298 IZ). Soudu není známo, zda by výtěžek zpeněžení postačoval i k úhradě nákladů tohoto insolvenčního řízení, proto považuje za nezbytné uložit věřiteli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejíž prostředky by umožnily insolvenčnímu správci vykonávat jeho činnost v počáteční fázi řízení. S odkazem na minimální výši 45.000 Kč odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a důvodné očekávání dalších nákladů na hotových výdajích správce, soud uložil věřiteli zaplatit zálohu v maximální částce 50.000 Kč.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal věřitel odvolání. Vytýkal soudu, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním závěru. Věřitel akceptuje názor soudu prvního stupně, že pro zdárný průběh počáteční fáze insolvenčního řízení je třeba zajistit prostředky ke krytí nákladů, stejně jako závěr, že v řízení dosud nevyplynulo, že v majetkové podstatě dlužníka by se nacházely disponibilní prostředky, nesouhlasí ale s výší uložené zálohy. Ve vlastnictví dlužníka se nacházejí nemovitosti (budova k bydlení s pozemky) a náklady insolvenčního správce tak mohou sestávat z nákladů na pojištění tohoto majetku, nákladů součinnosti a na cestovném. Tyto náklady však svou výší nemohou dosáhnout částky 50.000 Kč. Stejně tak podle věřitele neobstojí argumentace soudu výší minimální odměny insolvenčního správce. Nemovitosti v majetkové podstatě dlužníka mají hodnotu cca 3.000.000 Kč, což věřitel dokládá znaleckým posudkem. Při stanovení výše odměny insolvenčního správce součtem odměny vypočtené z částky získané ze zpeněžení majetku, který je předmětem zajištění, a odměny, vypočtené z částky určené k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu, je třeba stanovit minimální odměnu 45.000 Kč pouze v případě, že součet odměn, určených z těchto výtěžků, uvedené částky nedosáhne. Je zřejmé, že této výše dosáhne odměna insolvenčního správce již při zpeněžení dlužníkových nemovitostí za cca 500.000 Kč a podle věřitele je reálný předpoklad, že dlužníkovy nemovitosti se podaří zpeněžit za částku vyšší. Proto podle věřitele nelze při určení výše zálohy argumentovat minimální výší odměny správce a náklady počátečních fází insolvenčního řízení zcela jistě pokryje záloha 20.000 Kč. Podle věřitele je soud povinen chránit také práva věřitelů a zbytečně je finančně nezatěžovat, když se prostřednictvím insolvenčního řízení domáhají ochrany svých práv, a je to primárně dlužník, který právo porušuje. Proto se v odvolacím řízení věřitel domáhá změny napadeného usnesení tak, aby mu byla uložena záloha na náklady insolvenčního řízení jen ve výši 20.000 Kč.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání věřitele není důvodné.

Podle obsahu insolvenčního spisu bylo řízení zahájeno dne 09.07.2013 insolvenčním návrhem věřitele, který v něm uvedl tvrzení o své pohledávce za dlužníkem z titulu půjčky, která byla splatná 05.06.2009 a pravomocně přisouzena soudním rozsudkem dne 13.08.2012. Dále uváděl skutečnosti o pohledávkách dalších tří věřitelů plynoucí z údajů katastru nemovitostí, které jsou vykonatelné a již byly předmětem exekučního řízení, včetně konkrétních dat roku 2010, kdy usnesení o nařízení exekuce nabyla právní moci, z čehož lze dovozovat, že pohledávky za těmito věřiteli musí být nejméně od uvedených dat splatné. Soud usnesením ze dne 29.07.2013, č.j. KSOS 33 INS 19131/2013-A-3 vyzval dlužníka, aby se k insolvenčnímu návrhu vyjádřil a předložil seznam majetku dle § 104 IZ; dlužník byl poučen o možnosti podání návrhu na povolení oddlužení, lhůtě k jeho podání a následcích, které bude mít její zmeškání. Usnesení bylo doručeno dne 07.08.2013, dlužník však nereagoval.

Věřitel k odvolání připojil znalecký posudek, zpracovaný dne 22.04.2009 odhadcem nemovitostí Ing. Jiřím Hudečkem, o obvyklé ceně nemovitostí, zapsaných jako vlastnictví dlužníka na LV č. 67 pro k.ú. Mokré Lazce, podle kterého činí tržní cena těchto nemovitostí, a to rodinného domu (po rekonstrukci) a přilehlých pozemků 3.100.000 Kč.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z dosavadního průběhu řízení nelze učinit závěr, že dlužník má v majetku disponibilní finanční prostředky (nelze dovozovat, že takové prostředky vlastní, ale ani že je nevlastní), protože dlužník na výzvu soudu k předložení zákonných seznamů, včetně seznamu majetku, nijak nereagoval. Závěr soudu, že počáteční náklady řízení je třeba pokrýt zálohou, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak (resp. nelze dovozovat, že je lze zajistit jinak), je proto správný. S tímto závěrem ostatně ani věřitel v odvolání nepolemizuje.

Věřitel soudu vytýká, že vyšel z nesprávného předpokladu o potřebné výši zálohy na náklady insolvenčního řízení, která má sloužit i jako jistota pro úhradu konečných nákladů, zejména odměny insolvenčního správce. Proto zálohu uložil v nesprávné výši. Tuto námitku dokládá znaleckým posudkem (z roku 2009) o hodnotě nemovitostí ve vlastnictví dlužníka. Dále z částky minimální odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000 Kč vypočítává postupem podle § 1, odst. 1, 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. v aktuálním znění minimální cenu 500.000 Kč, za kterou by musely být nemovitosti zpeněženy tak, aby z výtěžku jejich zpeněžení určeného k vydání pro zajištěné věřitele byla minimální odměna insolvenčního správce uhrazena (9% z 500.000 Kč činí 45.000 Kč), a argumentuje tím, že za tuto cenu budou nemovitosti zcela jistě zpeněženy.

S tímto argumentem však odvolací soud nemůže souhlasit. Jak správně uvedl soud prvního stupně, uložil věřiteli maximální částku zálohy na náklady insolvenčního řízení nejen z důvodu nedostatku informací o hodnotě nemovitostí, ale rovněž proto, že nemá dostatečné informace o jejich reálné zpeněžitelnosti. Přestože věřitel k odvolání připojil posudek o hodnotě nemovitostí v roce 2009, ze kterého lze dovozovat, že nemovitosti mají nemalou hodnotu, o jejich reálné zpeněžitelnosti tento posudek však nevypovídá ničeho. Stav, kdy soud nemá dostatečné informace o této otázce, se v odvolacím řízení nezměnil. Proto není důvodu ke změně závěru, že maximální výše zálohy na náklady insolvenčního řízení je odůvodněna potřebou jistoty pro krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, včetně odměny insolvenčního správce. V případě, že by se nemovitosti v rámci insolvenčního řízení nepodařilo zpeněžit a proces zpeněžování by vyústil v nulový výsledek zpeněžení, případně pokud by náklady řízení, zejména náklady s udržováním a správou a posléze i zpeněžením nemovitostí, tento výtěžek spotřebovaly (a odměna insolvenčního správce by byla určována podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), byly by k dispozici na krytí nákladů řízení prostředky složené zálohy. V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Proto je závěr soudu prvního stupně o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč správný.

Pokud věřitel argumentoval ochranou svých práv a zbytečnou finanční zátěží, kterou představuje ukládaná povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální částce, odvolací soud zdůrazňuje, že nelze připustit, aby náklady insolvenčního řízení nesl insolvenční správce ze svého, jejich úhradu z veřejných prostředků státem lze potom připustit pouze ve výjimečných případech (§ 38 odst. 2 IZ).

Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadené usnesení je věcně správné, proto je podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 28. listopadu 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu