3 VSOL 973/2015-A-19
KSBR 40 INS 34219/2014 3 VSOL 973/2015-A-19

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Ctirada anonymizovano , anonymizovano , bytem Jalubí 529, PSČ: 687 05, adresa pro doručování: Lesní 91, Míkovice, PSČ: 686 04, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.8.2015, č.j. KSBR 40 INS 34219/2014-A-14,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zastavil insolvenční řízení dlužníka. V jeho důvodech uvedl, že dne 30.9.2014 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka, jímž se domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a prohlášení konkurzu. Usnesením ze dne 5. 1. 2015, č.j. KSBR 40 INS 34219/2014-A-6, které nabylo právní moci dne 6. 8. 2015, uložil soud dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od jeho doručení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč; dlužník byl poučen o možnosti zastavení insolvenčního řízení v případě nezaplacení zálohy ve stanovené lhůtě. Dle sdělení účtárny soudu ze dne 17. 8. 2015 nebyla záloha na náklady insolvenčního řízení ke dni 14. 8. 2015 zaplacena. Vzhledem k tomu, že insolvenční soud dlužníku uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě a současně jej poučil o následcích nezaplacení zálohy, aniž by v určené lhůtě, ani později byla povinnost splněna, postupoval soud dle ustanovení § 108 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) a řízení zastavil.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. V něm namítl, že soud se dopustil nepřípustně formálního výkladu právního předpisu , neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že nemá žádný majetek. Současně je třeba zohlednit účel insolvenčního řízení, právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces, přičemž nikomu nelze uložit povinnost, kterou je nemožné splnit. Dlužník tvrdil, že z jeho majetkové situace popsané v insolvenčním návrhu vyplývá, že by mohl uhradit zálohu jen tak, že by se opět zadlužil, což je nejen absurdní, ale současně protiprávní. Získat půjčkou prostředky na úhradu zálohy je pro něj nemožné a vzhledem k tomu, že k nemožné podmínce nelze přihlížet, neměl dle jeho názoru soud řízení zastavovat. Zdravotní stav mu neumožňuje přivýdělek a tím, že nemá prostředky na úhradu uložené zálohy, se dostává do nesmyslné situace v níž bude nucen opakovaně podávat insolvenční návrhy až do doby, kdy případně podá insolvenční návrh některý z jeho věřitelů. Výklad přijatý insolvenčním soudem vede dle názoru dlužníka k absurdním důsledkům také pro jeho rodinu, která se dostává do dlouhodobé nejistoty z čeho a jak hradit nejen dluhy, ale především základní životní potřeby. Nemožnost dosáhnout prohlášení konkursu má dopad i na přiznání sociálních dávek. Tím, že mu soud fakticky odepřel možnost řešit svou situaci cestou insolvenčního řízení a o záloze rozhodl libovolně, přičemž jiným dlužníkům nebyla záloha uložena, bylo dle jeho přesvědčení porušeno právo na spravedlivý proces a v odvolacím řízení navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že insolvenční řízení se nezastavuje.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Zjištění o zahájení insolvenčního řízení, výši uložené zálohy, lhůty k její úhradě a poskytnutého poučení o následcích nezaplacení a neexistence její úhrady, uvedená v odůvodnění přezkoumávaného usnesení jsou správná a odvolací soud z nich vychází. Z obsahu insolvenčního spisu dále vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.1.2015, č.j. KSBR 40 INS 34219/2014-A-6, kterým byla dlužníku uložena zálohová povinnost, bylo na základě odvolání potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.7.2015, č.j. KSBR 40 INS 34219/2014, 3 VSOL 121/2015-A-11, které bylo dlužníku doručeno vyhláškou téhož dne (ust. § 71 IZ).

Na základě shora uvedených zjištění odvolací soud uzavírá, že usnesení soudu prvního stupně o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nabylo právní moci doručením rozhodnutí odvolacího soudu vyhláškou dne 14.7.2015, neboť s jeho doručením dlužníku zvlášť se nepojí začátek běhu lhůty k podání odvolání (§ 74 odst. 2 IZ, § 159, § 169 odst. 2 o.s.ř.). Lhůta pro splnění uložené povinnosti dlužníku uplynula v pondělí dne 20.7.2015 (pátý den připadl na neděli 19.7.2015, ust. § 57 odst. 2, věta druhá o.s.ř.). Dlužník však svou povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neuhradil ani následně do dne 14.8.2015.

Za situace, kdy byla dlužníku pravomocně uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je pro posouzení věcné správnosti napadeného usnesení rozhodující především to, zda dlužník jako insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatil, či nikoliv. Dlužník v odvolání neuvedl žádné okolnosti o své majetkové situaci, z nichž by vyplývalo, že trvat na uhrazení zálohy bude nadbytečné (to je takové skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že náklady insolvenčního řízení bude možno krýt z majetkové podstaty). Z obsahu spisu rovněž nelze dovozovat, že přestože důvody pro složení zálohy nepominuly, jsou v této věci dány důvody, pro které je řešení úpadku dlužníka obecně žádoucí. Takovým důvodem není potřeba nemajetného dlužníka řešit svůj stav úpadku konkursem, neboť se jedná o jeho individuální zájem. S dlužníkem nelze souhlasit, že postup insolvenčního soudu, který po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl k závěru o potřebě zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, je odmítnutím spravedlnosti. Naopak takový postup zajišťuje řádný průběh insolvenčního řízení a z toho, že dlužník nemá prostředky na úhradu zálohy žádný veřejný zájem na pokračování insolvenčního řízení nelze dovozovat. Ostatně dlužník neuvádí žádné skutečnosti, které by mu měly bránit v podání insolvenčního návrhu v době, kdy ještě měl prostředky na úhradu alespoň počátečních nákladů insolvenčního řízení. Dle odvolacího soudu proto ani v odvolacím řízení nevyšla najevo žádná okolnost, která by odůvodňovala jiný postup, než je zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy dle ustanovení § 108 odst. 3 IZ (v této souvislosti odvolací soud odkazuje na závěr, formulovaný v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2013 sen. zn. 29 NSČR 39/2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2013 a je rovněž dostupné na stránkách www.nsoud.cz).

Námitky uvedené v odvolání týkající se schopnosti uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení nejsou z hlediska správnosti napadeného usnesení právně významné, těmito okolnostmi se odvolací soud věcně zabýval v odůvodnění svého usnesení ze dne 14.7.2015, č.j. KSBR 40 INS 34219/2014, 3 VSOL 121/2015-A-11, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně o uložení zálohové povinnosti.

Protože dlužník zálohu na náklady insolvenčního řízení neuhradil, je napadené usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení zálohy věcně správné a odvolací soud je podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

Olomouc 25. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu