3 VSOL 971/2015-A-16
KSBR 37 INS 14704/2015 3 VSOL 971/2015-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem v Březnici 48, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 88172929, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.7.2015, č.j. KSBR 37 INS 14704/2015-A-11,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil navrhovateli-dlužníku, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo ji složil v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že způsobu řešení úpadku oddlužením se může domáhat pouze fyzická osoba, která nemá dluhy z podnikání. Případné dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s ním souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávku jde. Dlužník musí v návrhu tvrdit, zda nezajištění věřitelé pohledávek pocházejících z podnikání souhlasí s oddlužením dlužníka. Ačkoliv dlužník v insolvenčním návrhu a připojeném seznamu závazků tvrdil, že žádný jeho závazek není z podnikání, soud z listin připojených k návrhu zjistil, že závazek vůči věřiteli Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín z podnikatelské činnosti dlužníka pochází. Dlužník ani po výzvě soudu netvrdil, že by tito věřitelé souhlasili s podrobením těchto závazků oddlužení; věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky vyjádřil výslovně svůj nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Dlužník tak není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka zůstává konkurs. Soud proto uložil dlužníku zálohu na náklady řízení ve výši 50.000 Kč, neboť minimální odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky číslo 313/2007 Sb. při konkursu bez DPH činí 45.000 Kč. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a po jeho ustanovení do funkce a tím překlenout prvotní nedostatek pohotových peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možno majetkovou podstatu zpeněžit.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém namítal, že výše zálohy by neměla být stanovena paušálně v maximální výši, ale měla by vycházet z reálných možností dlužníka. Při jejím stanovení by se soud měl zabývat nejenom současnou finanční situací dlužníka, ale především jeho možnostmi získat dostatečné finanční prostředky, které by zaručovaly splácet nejen věřitelům, ale i insolvenčnímu správci pravidelné měsíční splátky do doby, než bude možno celou majetkovou podstatou zpeněžit. Tvrdí, že se mu podařilo získat pracovní smlouvou pravidelný měsíční čistý příjem ve výši cca 14.000 Kč. Domnívá se, že z této částky by mohl hradit insolvenčnímu správci pravidelnou měsíční odměnu nebo jeho náklady spojené s insolvenčním řízením. V tomto případě by pak maximální záloha na výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku nemusela být stanovena v maximální možné výši, ale být úměrně ponížena. Domnívá se, že soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil výši stanovené zálohy, nesdělil mu žádný z důvodů, které byly určující při stanovení právě takové výše zálohy. Podle obsahu odvolání lze dovodit, že dlužník se podaným odvoláním domáhá změny napadeného usnesení tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení mu stanovena nebude, popřípadě mu bude stanovena v nižší částce.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno u Krajského soudu v Brně insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, kterým se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení. Tvrdí, že je v úpadku, protože má 22 věřitelů, u kterých má 28 závazků, z toho všechny závazky jsou nezajištěné a celková výše všech jeho nezajištěných závazků činí cca 2.100.000 Kč. Dlužník výslovně v insolvenčním návrhu uvedl, že nemá žádné závazky pocházející z podnikání, přímo v insolvenčním návrhu popsal jednotlivě své závazky, když označil věřitele, uvedl druh závazku, výši a splatnost tohoto závazku; stejné údaje pak dlužník uvedl i v seznamu svých závazků, o němž prohlásil, že je úplný a správný. Mezi svými věřiteli uvedl i Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, vůči která má závazek z titulu nezaplaceného zdravotního pojištění ve výši 21.859 Kč a Okresní správu sociálního zabezpečení ve Zlíně, vůči tomuto věřiteli má závazek z nezaplaceného sociálního pojištění ve výši 33.533 Kč. Ačkoliv v seznamu závazků dlužník výslovně uvedl, že tyto dva závazky nepocházejí z podnikání, z listin, které současně dlužník předložil k insolvenčnímu návrhu a které mají dokládat jeho úpadek, vyplývá, že se jedná o závazky pocházející z podnikatelské činnosti. Usnesením ze dne 10. 6. 2015 byl proto dlužník insolvenčním soudem vyzván, aby opravil své tvrzení v tom směru, že závazky vůči věřitelům Všeobecné zdravotní pojišťovně a Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín nepochází z podnikatelské činnosti a současně doložil, že vůči těmto závazkům pocházejícím z podnikání má souhlas věřitelů s tím, že uvedené závazky budou podrobeny oddlužení. Dlužník na výzvu soudu nereagoval, insolvenčnímu soudu však bylo dne 3. 7. 2015 zasláno vyjádření věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny, z něhož vyplývá, že se na ně obrátil pan Tomáš Vlk s žádostí o udělení souhlasu s řešením úpadku oddlužením a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sděluje, že nesouhlasí se schválením řešení úpadku oddlužením.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu, jakož i v seznamu závazků lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku pro platební neschopnost, protože má více věřitelů, vůči kterým má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1. 1. 2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ nebrání.

Dlužník v insolvenčním návrhu uvedl, že žádný z jeho závazků nepochází z podnikání. Poté, co byl insolvenčním soudem upozorněn na nesprávnost tohoto tvrzení (když z listin předložených k návrhu vyplynulo, že o závazky z dřívějšího podnikání dlužníka se jedná), dlužník neuvedl žádné významné skutečnosti z hlediska ustanovení § 389 odst. 2 IZ, z nichž by bylo možno dovodit, že i přes dluhy z podnikání tvrzené skutečnosti nebrání tomu, aby úpadek dlužníka byl řešen oddlužením. Dlužník tedy netvrdil, že by měl souhlas věřitelů, vůči kterým tyto dluhy z podnikání má; nadto v řízení vyšlo najevo, že jeden z těchto věřitelů, vůči kterému má dlužník dluh z podnikání, a to Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, výslovně uvedla, že nesouhlasí s tím, aby úpadek dlužníka byl řešen oddlužením. Za situace, kdy byl dán výslovný nesouhlas věřitele, vůči kterému má dlužník závazek z podnikání, nejsou žádné pochybnosti o tom, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení; jedná se o návrh, který je nutno vyhodnotit jako návrh podaný neoprávněnou osobou, který by byl podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ odmítnut a na majetek dlužníka by byl prohlášen konkurs, jako jediný možný způsob řešení úpadku dlužníka.

Ze seznamu majetku dlužníka vyplynulo, že dlužník nemá žádný nemovitý majetek, z tohoto seznamu dále vyplývá, že má pouze movitý majetek sestávající z věcí tvořící vybavení domácnosti a věcí sloužících osobní potřebě v nevýznamné hodnotě a rovněž tak nemá žádné finanční prostředky v hotovosti či na účtech, tvrzené pohledávky podle jeho vlastního prohlášení jsou zatím nevymahatelné. Protože dlužník nemá žádný majetek, z jehož zpeněžení by bylo možné očekávat výtěžek, ze kterého by případně mohly být hrazeny konečné náklady insolvenčního řízení, a nevlastní ani žádné finanční prostředky v hotovosti, které by měl insolvenční správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu k dispozici a ze kterých by mohl hradit počáteční náklady insolvenčního řízení, jako je poštovné, telekomunikační poplatky, správní poplatky, cestovné a jiné, je třeba, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, když prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Prostředky ze zálohy by sloužily nejen k úhradě počátečních nákladů insolvenčního správce, ale též jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce v případě, že by se majetek dlužníka nepodařilo zpeněžit v potřebném rozsahu (což se v dané věci s ohledem na strukturu majetku dlužníka jeví jako velmi pravděpodobné). Při nedostatku finančních prostředků by nároky správce, jeho odměnu a hotové výdaje hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. Odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky číslo 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru činí 45.000 Kč. Dále nutno počítat s tím, že správci vzniknou také hotové výdaje. Pokud by byl insolvenční správce plátcem DPH, pak má dále nárok vedle odměny a hotových výdajů i na daň z přidané hodnoty. Maximální výše uložené zálohy 50.000 Kč je proto v přezkoumávané věci na místě, není důvodu, aby výše zálohy byla odvolacím soudem snížena. Z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí je nevýznamné to, že dlužník nemá k dispozici finanční prostředky, respektive nemá možnost si finanční prostředky v hotovosti opatřit; ustanovení § 108 odst. 1 IZ předpokládá, že záloha se dlužníku uloží i v případě, pokud dlužník nemá žádný majetek. Vzhledem k charakteru a účelu zálohy na náklady insolvenčního řízení, je třeba, aby tato záloha byla složena v hotovosti, to je, aby ji měl insolvenční správce k dispozici bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, není možné, aby záloha byla placena ve splátkách z pravidelného měsíčního příjmu dlužníka.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem

Olomouc 25. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu