3 VSOL 969/2014-A-16
KSOS 22 INS 16308/2014 3 VSOL 969/2014-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužnice Romany anonymizovano , anonymizovano , bytem Český Těšín, Hlavní třída 131/9, PSČ: 737 01, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.8.2014, č.j. KSOS 22 INS 16308/2014-A-11,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet.

Na odůvodnění soud uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 13.6.2014 insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Dlužnice k insolvenčnímu návrhu nepřipojila souhlas věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti dlužnice, a to věřitele Okresní správa sociálního zabezpečení Karviná a Revírní bratrská pokladna zdravotní pojišťovna což soud posoudil jako překážku pro povolení oddlužení. Podáním doručeným soudu dne 22.7.2014 vyslovil věřitel dlužnice Revírní bratrská pokladna zdravotní pojišťovna nesouhlas s řešením úpadku dlužnice oddlužením a uvedl, že dlužnice jako osoba samostatně výdělečně činná nezaplatila pojistné a zálohy na pojistné za roky 2008 a 2012 až 2014. Proto je jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice konkurs. Dlužnice nedisponuje majetkem, který by po prohlášení konkursu umožnil výkon činnosti insolvenčního správce, vlastní pouze movité věci v hodnotě cca 30.000 Kč . Proto soud vyzval dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, úhrada které umožní při prohlášení konkursu krytí nákladů insolvenčního

řízení, zejména těch, které souvisejí se zjišťováním stavu majetku dlužnice, ale i odměny insolvenčního správce a úhrady jeho hotových výdajů.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala dlužnice odvolání. V odvolání uvedla, že obeslala věřitele, vůči nimž má dluhy z podnikání, nesouhlas projevil pouze věřitel Revírní bratrská pokladna . Protože nevlastní žádný majetek, nemůže splatit své dluhy zpeněžením majetkové podstaty, a tudíž bude své dluhy splácet až do smrti . Do té doby se jí nepodaří uhradit z výnosu podnikání ani 30 % svých závazků. Dlužnice prohlásila, že dluhy vůči věřiteli Revírní bratrská pokladna je ochotna zaplatit mimořádnými splátkami ve výši 100 %, pokud jí soud dovolí takový splátkový kalendář . Dále namítala, že výše zálohy je nepřiměřená její finanční situaci a není ji schopna ze svých příjmů uhradit. Proto podle obsahu odvolání žádá, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že jí nebude uložena povinnost uhradit zálohu.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a předpisů (dále též jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z obsahu předloženého insolvenčního spisu, mimo údajů o dosavadním průběhu insolvenčního řízení vyplývá, že v bodě 15 insolvenčního návrhu dlužnice označila majetek, který není předmětem zajišťovacích práv, a to 4 movité věci představující věci osobní potřeby a vybavení domácnosti v pořizovací ceně cca 24.000 Kč. Shodné údaje o svém majetku uvedla i v seznamu majetku, který připojila jako přílohu k insolvenčního návrhu. V seznamu závazků označila 16 svých závazků vůči 13 věřitelům, které označila v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 IZ. Mezi nimi uvedla i 2 dluhy z podnikání, a to dluh na zálohách na pojistném ve výši 52. 492 Kč splatný 24.3.2014 vůči věřiteli označenému jako Okresní správa soc. zabezpečení Karviná a dluh ve výši 20.967 Kč splatný 10.5.2014 vůči věřiteli Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna. Celková výše závazků dlužnice činí 325.373 Kč. Usnesením ze dne 26.6.2014, č.j. KSOS 22 INS 16308/2014-A-5 soud vyzval dlužnici, aby v určené lhůtě doplnila insolvenční návrh o doložení souhlasu věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikání dlužnice, s povolením oddlužení. Poté bylo dne 17.7.2014 soudu doručeno na vědomí sdělení věřitele Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha 5, PSČ: 95 08, adresované dlužnici, datované 15.7.2014, podle jehož obsahu věřitel ponechává postup v této insolvenční věci na zvážení insolvenčního soudu. Dne 22.7.2014 předložila dlužnice soudu vyjádření věřitele Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení ze dne 15.7.2014 a rovněž věřitele Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava, PSČ 710 15, IČ 47673036, ze dne 30.6.2014, v němž věřitel dlužnici sděluje výši pohledávek, které vůči ní eviduje, a nesouhlasí s tím, aby jeho pohledávka byla řešena formou oddlužení. Poté soud rozhodl napadeným usnesením.

Podle § 108 odst. 1,2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle § 389 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Z údajů o dluzích dlužnice z podnikání je zřejmé, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ). Vzhledem k tomu, že věřitel Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, vůči němuž má dlužnice dluh z podnikání, neudělil souhlas, aby jeho pohledávka byla uspokojena v rámci oddlužení, není dlužnice osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, protože nesplňuje podmínku podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Proto její návrh na povolení oddlužení bude odmítnut (§ 390 odst. 3 IZ) a v této věci nejsou dány pochybnosti, zda dlužnice je či není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, ani se nejedná o situaci předpokládanou v § 397 odst. 1, věta druhá IZ. Argument dlužnice, že nesouhlas s řešením jejího úpadku oddlužením vyslovil jen jeden věřitel podnikatelského závazku, není významná. Od 1.1.2014 se novelou, provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., změnila úprava ust. § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob, které jsou podnikateli, avšak nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ, o které se v dané věci nejedná) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Proto z důvodu nesouhlasu i jen jediného věřitele podnikatelského dluhu dlužníka nezbývá, než posoudit jeho návrh na povolení oddlužení jako návrh podaný neoprávněnou osobou a závěry formulované k otázce subjektivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009, se po 1.1.2014 neuplatní. Soud prvního stupně správně dovodil, že jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs (§ 396 IZ). Protože o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení nelze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, není důvod postupovat dle § 108 odst. 1, poslední věty IZ, podle něhož soud dlužníku neuloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Soud je proto povinen zkoumat, zda je nutné zajistit krytí nákladů insolvenčního řízení zálohou, či zda lze prostředky k jejich krytí zajistit jinak.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Ze seznamu majetku, který dlužnice připojila k návrhu je zřejmé, že nemá žádné pohotové finanční prostředky, ani prostředky na účtu, neboť v seznamu majetku uvedla toliko movité věci, a to věci osobní potřeby a dvě movité věci představující vybavení domácnosti. Dlužnice nemá žádný likvidní majetek a za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v počátečních fázích řízení v souvislosti s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), a s případným soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužnice v majetkové podstatě nemá. O prodejnosti a případné výši výtěžku zpeněžení movitých věcí dlužnice nelze v této fázi řízení činit žádné závěry a nelze důvodně usuzovat, že výtěžek zpeněžení majetkové podstaty bude postačovat ke krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a dalších hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Proto je požadavek soudu na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný.

Rovněž uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné. Podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen vyhláška ), na kterou v odůvodnění svého usnesení odkázal i soud prvního stupně, činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně přistoupil po posouzení hledisek dle § 108 odst. 1 IZ právě ve snaze předejít situaci, kdy náklady insolvenčního řízení budou hrazeny státem.

Odvolací námitka dlužnice, že není schopna uloženou zálohu na náklady insolvenčního řízení ze svých příjmů uhradit, nemůže být důvodná proto, že pro závěr o potřebě uložení povinnosti insolvenčnímu navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení není schopnost její úhrady navrhovatelem podstatná. Významné je jen to, zda je prostředků zálohy třeba ke krytí nákladů insolvenčního řízení a zda tyto prostředky je možno zajistit jinak než zálohou (§ 108 odst. 1 IZ).

Zbývá se vypořádat s úvahou dlužnice, že v případě mimořádných příjmů je ochotna uhradit v oddlužení splátkovým kalendářem plnou výši dluhů vůči věřiteli Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, který vyslovil nesouhlas s oddlužením dlužnice, pokud by jí insolvenční soud takový splátkový kalendář schválil. Taková úvaha je nesprávná, neboť dlužnicí předestřený způsob uspokojení pohledávky jen jednoho z věřitelů je v rozporu se zásadou spravedlivosti insolvenčního řízení (§ 5, písm. a/ IZ).

Soud prvního stupně ze všech výše uvedených důvodů rozhodl o uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 27. listopadu 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu