3 VSOL 965/2012-A-19
KSOS 13 INS 16384/2012 3 VSOL 965/2012-A-19

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Velké Karlovice 553, PSČ 756 06, zastoupeného opatrovnicí Nikolou anonymizovano , anonymizovano , bytem Zlín, U Sokolovny 121, PSČ 760 01, o insolvenčním návrhu věřitelů-navrhovatelů: a) Ing. Romana Světlého, bytem Ostrava-Bělský Les, B. Václavka 1019/3, PSČ 700 30, b) Ivety Prennig Příhodové, bytem Liptál 431, PSČ 756 31, o odvolání navrhovatele a) a navrhovatelky b) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.11.2012, č.j. KSOS 13 INS 16384/2012-A-9,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), zamítl insolvenční návrh věřitele Ing. Romana Světlého ze dne 4.7.2012, aby soud zjistil úpadek dlužníka Zdeňka Plánka (výrok I.) a uložil dle ustanovení § 4 odst. 1, písm. e), položky 4 zákona č. 549/1991 Sb. navrhovateli, aby zaplatil na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 3 odst. 1, odst. 3, § 97 odst. 3, § 103 odst. 1, odst. 2 a § 105 IZ a uzavřel, že navrhovatel neosvědčil existenci své tvrzené pohledávky vůči dlužníkovi z titulu smlouvy o půjčce s tím, že tato pohledávka je sporná a k jejímu prokázání by muselo být prováděno další rozsáhlé dokazování (výslech svědků, znalecké posudky, atd.). Soud prvního stupně uvedl, že povaha řízení na jedné straně nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, na druhé straně však insolvenční soud není povolán k tomu, aby ke zjištění takové skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Soud prvního stupně vyslovil názor, že dospěje-li insolvenční soud k závěru, že o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba provádět rozsáhlé dokazování, návrh (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoliv) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Soud prvního stupně konstatoval, že smyslem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka a nikoliv vymáhání pohledávek s tím, že spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů jsou projednávány v rámci občanskoprávního řízení na základě žaloby. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003 a uvedl, že s ohledem na závěry tohoto rozhodnutí rozhodl ve věci bez jednání, neboť již v průběhu přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně opodstatněných důkazů (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by konkursní soud nahrazoval sporné řízení.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel a) ing. Roman Světlý včasné odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhovatel a) namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil a že rozhodnutí trpí zmatečnostními vadami, neboť k projednání věci soud nenařídil jednání. Navrhovatel a) uvedl, že k prokázání své směnečné pohledávky předložil soudu směnku (její kopii) a odborné vyjádření znalce k pravosti podpisu směnečného dlužníka na této směnce, přesto však soud prvního stupně vyhodnotil jeho pohledávku jako spornou, přičemž spornost pohledávky v rozhodnutí žádným konkrétním způsobem neodůvodnil, neboť neuvedl žádný popis konkrétních sporných skutečností či konkrétní označení důkazů, které by se měly v rámci rozsáhlého dokazování k osvědčení směnečné pohledávky provádět. Navrhovatel a) argumentoval tím, že směnka je považována za dokonalý cenný papír, když práva a povinnosti ze směnečných vztahů jsou definována právě a jen existencí samotné směnečné listiny a zápisy (doložkami, poznámkami) na ní uvedenými. Navrhovatel vyslovil názor, že v rámci insolvenčního řízení nemohl jakožto vlastník směnky udělat ani ze zákona k osvědčení své směnečné pohledávky více, než předložit směnku a prokázat, že podpis na směnce je pravým podpisem dlužníka. Navrhovatel a) namítal, že je postaven na úroveň nezodpovědného věřitele, který si na rozdíl od něho nezajistil svou pohledávku směnkou. Z tohoto důvodu považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za rozporné s ústavními právy. Navrhovatel a) vytýkal soudu prvního stupně, že k projednání věci nenařídil jednání s tím, že u jednání se mohly některé sporné skutečnosti vyjasnit. Navrhovatel a) namítal, že jednání mělo být nařízeno už jen z toho důvodu, že během insolvenčního řízení došlo ke změně původní opatrovnice dlužníka a z vyjádření nově ustanovené opatrovnice vyplývá, že zatím není s celou situací dostatečně obeznámena. Navrhovatel a) argumentoval tím, že je evidentní, že dlužník je v úpadku, neboť vedle pohledávky navrhovatele a) nehradí po dobu delší tří měsíců splatné pohledávky dalším 4 známým věřitelům. Navrhovatel a) se bránil tím, že účelem a smyslem insolvenčního zákona není příliš formalistickým přístupem ochraňovat dlužníky před uplatňováním práv věřitelů. Navrhoval a) vyslovil názor, že insolvenční soud mohl v rámci ochrany práv věřitelů, v rámci principu hospodárnosti řízení a v rámci dispoziční zásady za situace, kdy rozhodnutí o úpadku bránila toliko dle názoru soudu neosvědčená existence pohledávky navrhovatele, dotázat se věřitelů s vykonatelnou pohledávkou (tj. věřitelů, o existenci jejichž pohledávek není pochyb), zda se nechtějí připojit k návrhu navrhovatele s upozorněním, že jinak soud insolvenční návrh původního navrhovatele z uvedených důvodů zamítne.

Proti tomuto usnesení podala včasné odvolání rovněž navrhovatelka b), jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné po právní stránce. Navrhovatelka b) namítala, že podala další insolvenční návrh (připojila se k návrhu stávajícímu), přičemž má za dlužníkem pohledávku z titulu nájemného a soudem přiznaných nákladů nalézacího a exekučního řízení a jelikož se jedná o vykonatelnou pohledávku, o níž by nemělo být pochyb, odpadá překážka pro rozhodnutí o úpadku dlužníka, neboť je zřejmé, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami 30 dnů po lhůtě splatnosti, které nehradí déle jak tři měsíce.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ) a dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je třeba zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatele a) věřitele Ing. Romana Světlého doručeného soudu prvního stupně 4.7.2012, jímž se navrhovatel a) domáhal zjištění úpadku dlužníka a jako způsob jeho řešení prohlášení konkursu. Navrhovatel a) tvrdil, že na základě smlouvy o půjčce dlužník vystavil dne 30.4.2004 v jeho prospěch vlastní směnku na směnečnou sumu 500.000 Kč se splatností 30.11.2009, která byla vystavena s doložkou bez protestu . Směnečnou sumu dlužník nezaplatil a její výše ke dni podání návrhu s postihem dle ustanovení § 48 zák. č. 191/1950 Sb. činí 583.506 Kč. Navrhovatel a) uvedl další dva věřitele dlužníka se 3 peněžitými pohledávky, jejichž splatnost nastala nejpozději v březnu 2012. Z uvedených skutečností navrhovatel a) dovozoval, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů, má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Usnesením ze dne 17.8.2012, č.j. KSOS 13 INS 16384/2012-A-7, soud prvního stupně mj. vyzval dlužníka, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a k vyjádření dalších věřitelů a aby sdělil, zda souhlasí s tím, aby o insolvenčním návrhu věřitele bylo rozhodnuto bez jednání nebo zda trvá na nařízení jednání s poučením, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že proti rozhodnutí bez jednání nemá námitek. Usnesení bylo doručeno opatrovnici dlužníka 24.8.2012. Na tuto výzvu dlužník reagoval podáním doručeným soudu prvního stupně 5.9.2012, v němž uvedl, že na směnkách Ing. Františka Turka a Ing. Romana Světlého není jeho vlastnoruční podpis a uvedl, že v době, kdy byly směnky údajně podepsány, nebyl v dobrém duševním stavu, když již v roce 2004 byl hospitalizován v psychiatrické léčebně v Kroměříži a byly mu naordinovány medikamenty. Dlužník namítal, že předmětné pohledávky lze řešit v občanskoprávním řízení a není důvodu vést řízení insolvenční. Dlužník uvedl, že jedinou existující a jistou pohledávkou je pohledávka vůči Finančnímu úřadu ve Vsetíně ve výši 102.000 Kč s příslušenstvím.

Poté, co soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným usnesením, byl mu dne 28.11.2012 doručen insolvenční návrh navrhovatelky b)-věřitelky Ivety Prennig Příhodové, jímž se domáhala zjištění úpadku dlužníka a jeho řešení prohlášením konkursu s odůvodněním, že má proti dlužníkovi pohledávku z titulu neuhrazeného nájemného a soudem přiznaných nákladů nalézacího a exekučního řízení ve výši 23.385 Kč s tím, že částka 17.265 Kč je splatná již od 1.10.2009. Navrhovatelka b) v návrhu uvedla další 4 věřitele dlužníka (včetně navrhovatele a/) s tím, že všechny pohledávky se staly splatnými před červnem 2012).

Podle § 85 odst. 1 IZ, v insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné.

Podle § 133 IZ, nebyl-li insolvenční návrh odmítnut nebo nebylo-li řízení o něm zastaveno, lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (odstavec1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (odstavec 2).

Je třeba uvést, že trpí-li rozhodnutí soudu prvního stupně některou ze zmatečností uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2, písm. a) a písm. b) nebo odst. 3 o.s.ř., je odvolací soud povinen k této vadě vždy (i když nebyla v odvolání uplatněna) přihlédnout, aniž by se zabýval také tím, jaký měla (mohla mít) vliv na věcnou správnost rozhodnutí (srov. ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř.). Jde o tak zásadní vady, že rozhodnutí soudu prvního stupně, které je jimi postiženo, nemůže obstát. Tzv. zmatečnostní vada podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. pak je vada spočívající v tom, že účastníkovi řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníkům řízení realizaci procesních práv, která jim občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím. O vadu podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, to je v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází. Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.4.2011, sp. zn. 20 Cdo 1822/2009, jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách www.nsoud.cz).

Insolvenční zákon stojí na zásadě, že k projednání insolvenčního návrhu soud vždy nařídí jednání. Ustanovení § 85 a § 133 IZ upravují komplexně podmínky, za nichž je insolvenční soud jedině oprávněn rozhodnut o insolvenčním návrhu meritorně (tak, že vydá rozhodnutí o úpadku nebo insolvenční návrh zamítne) bez jednání. Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání. Z ust. § 133 odst. 2, věty první IZ přitom vyplývá, že insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64, ze dne 29.4.2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

V dané věci soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu navrhovatele a) s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2006, sp.zn. 29 Odo 204/2003, bez nařízení jednání s odůvodněním, že již v rámci přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení. Odkaz na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je však nepřípadný, neboť se týká úpravy obsažené v zákoně č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, přičemž tento zákon upravoval podmínky, za nichž je třeba ve věci samé nařizovat jednání, odlišně od stávající úpravy obsažené ve shora citovaných ustanoveních insolvenčního zákona.

S ohledem na shora uvedené nutno uzavřít, že v dané právní věci nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání. Dlužník insolvenčnímu návrhu odporoval (§ 133 odst. 1 písm. a/ IZ) a navrhovatel a) nevyslovil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ani se práva účasti na projednání věci nevzdal (§ 133 odst. 1 písm. b/ IZ). Nadto z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že rozhodnutí záviselo na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku a za této situace je třeba nařídit jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka vždy (§ 133 odst. 2 IZ).

Jestliže tedy v přezkoumávané věci soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu navrhovatele a) Ing. Romana Světlého bez nařízení jednání, přestože jednání ve věci nařízeno být mělo, zatížil řízení vadou podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.

Nadto je třeba přisvědčit odvolací námitce navrhovatele a), že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když soud prvního stupně nevysvětlil, v čem konkrétně spornost jeho pohledávky spočívá a jaké konkrétní dokazování k odstranění této spornosti by muselo být provedeno.

Vzhledem k tomu (jak shora vyloženo), že zmatečností vada podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nadto je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, odvolací soud, aniž přezkoumával správnost závěru soudu prvního stupně o důvodnosti insolvenčního návrhu, usnesení soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) a b) o.s.ř. zrušil (a to včetně závislého výroku II.) a věc vrátil podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; navrhovateli a), navrhovatelce b) a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 30.ledna 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu