3 VSOL 962/2012-A-12
KSBR 47 INS 20426/2012 3 VSOL 962/2012-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka FoodLine s.r.o., se sídlem Suchohrdly u Miroslavi 46, PSČ 671 72, IČ: 26888343, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem v Hustopečích, Dukelské náměstí 1, PSČ 693 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.11.2012 č.j. KSBR 47 INS 20426/2012-A-6

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zastavil insolvenční řízení. V důvodech rozhodnutí uvedl, že usnesením ze dne 24.8.2012 č.j. KSBR 47 INS 20426/2012-A-4 bylo dlužníku uloženo, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Toto usnesení bylo doručeno dlužníku do datové schránky jeho advokáta dne 25.9.2012, přičemž dle sdělení účtárny soudu nebyla záloha na náklady insolvenčního řízení ke dni 29.10.2012 zaplacena. S odkazem na ustanovení § 108 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční soud uvedl, že jsou dány důvody pro zastavení insolvenčního řízení, když dlužník byl povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu, tedy v době, kdy měl ještě dostatek finančních prostředků pro zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že stanovená výše zálohy

50.000 Kč byla dlužníku stanovena s ohledem na výši předpokládaných nákladů insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém namítal, že z dikce ustanovení § 108 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Tvrdí, že ve svém insolvenčním návrhu uváděl, že jeho majetek nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení a osvětlil, že od r. 2003 prakticky do r. 2012 nezahájil provoz zamýšlené potravinářské výroby. Důvodem byla nemožnost provozní výroby v majetku obchodního partnera dlužníka, se kterým vedl dlouholetý spor ohledně nemovitostí, kde měl být tento provoz zajišťován. Tento spor byl zahájen v r. 2006 a v r. 2009 uspěl se svým dovoláním u Nejvyššího soudu ČR, přičemž podruhé Okresní soud v Hradci Králové rozhodl tak, že jeho žalobu zamítl. Má za to, že postupoval s náležitou péčí a návrh podal v době, kdy se dozvěděl o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Poukazuje na to, že z jeho insolvenčního návrhu a příloh vyplynulo, že nemá žádný movitý či nemovitý majetek, nemá ani zaměstnance a ani finanční prostředky v hotovosti, tudíž nemá prostředky k tomu, aby zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatil.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno k návrhu dlužníka, přičemž dlužník ve svém insolvenčním návrhu tvrdil, že je předlužen a poukázal na to, že jeho majetek nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení s odkazem na ustanovení § 144 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona. Usnesením ze dne 24.8.2012 č.j. KSBR 47 INS 20426/2012-A-4 byla dlužníku uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč do pěti dnů od právní moci usnesení s tím, že dlužník byl poučen o tom, že nebude-li záloha ve stanovené lhůtě na náklady insolvenčního řízení zaplacena, může insolvenční soud řízení zastavit popřípadě přikročit k jejímu vymáhání. Podle sdělení účtárny soudu prvního stupně ze dne 30.10.2012 záloha na náklady insolvenčního řízení nebyla zaplacena ke dni 29.10.2012.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 108 odst. 3 IZ, nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Odvolací námitky dlužníka nelze považovat za důvodné. Usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení bylo dlužníku, resp. jeho zástupci, řádně doručeno a dlužník proti tomuto usnesení odvolání nepodal, přestože měl možnost odvolání podat. Z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí jsou tak zcela právně nevýznamné námitky, které svým obsahem směřují proti usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Protože dlužník svého práva podat odvolání proti usnesení o povinnosti zaplatit zálohu nevyužil, není v této fázi řízení odvolací soud oprávněn již přezkoumávat správnost závěrů o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník zálohu ve stanovené lhůtě nezaplatil (což ostatně dlužník ani sám ve svém odvolání netvrdí), přičemž dlužník byl poučen o tom, že v případě nezaplacení zálohy může insolvenční soud insolvenční řízení zastavit, popřípadě přistoupit k vymáhání nezaplacené zálohy. Vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Nutno vyjít z toho, že za trvání konkursu dlužníka je podle § 267 IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno či umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, o nichž to zákon výslovně stanoví, což ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z toho vyplývá, že je-li insolvenční návrh podán dlužníkem, u kterého lze očekávat zjištění úpadku a prohlášení konkursu, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání zálohy v jeho průběhu. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu a ani z podaného odvolání nevyplývá, že by došlo v mezidobí k rozhodné změně dlužníkových majetkových poměrů, z nichž insolvenční soud při svém rozhodnutí o záloze vycházel, postupoval soud prvního stupně správně, jestliže insolvenční řízení zastavil.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 19. prosince 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu