3 VSOL 946/2012-A-15
KSBR 39 INS 19216/2012 3 VSOL 946/2012-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Staré Město, Husova 165/5, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.9.2012 č.j. KSBR 39 INS 19216/2012-A-7

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh dlužníka.

Na odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že dne 8.8.2012 bylo soudu prvního stupně doručeno podání dlužníka, jímž navrhl zahájení insolvenčního řízení. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 103 odst. 1 až odst. 3 insolvenčního zákona a dále na ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a uzavřel, že insolvenční návrh dlužníka je neprojednatelný, neboť obsahuje pouze nedostačující obecná tvrzení o mnohosti věřitelů, které však dlužník ani řádně neoznačil. Soud prvního stupně konstatoval, že se nemůže opřít ani o přílohy návrhu, neboť dlužník žádné přílohy k návrhu nepřipojil. Soud prvního stupně uvedl, že bez konkrétních údajů nelze uzavřít, zda se dlužník nachází v úpadku. Soud prvního stupně navíc vytýkal insolvenčnímu návrhu dlužníka, že z něj není patrno, čeho se dlužník domáhá, když pouze z označení návrhu lze dovozovat, že se domáhá zahájení insolvenčního řízení. Soud prvního stupně proto insolvenční návrh dlužníka dle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítl se závěrem, že vady návrhu brání pokračování v řízení a nelze postupovat dle ustanovení § 43 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, jímž se domáhal zrušení napadeného usnesení s odůvodněním, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a věc nesprávně právně posoudil v rozporu se zákonem a v rozporu s konstantní judikaturou, neboť jeho návrh na zahájení insolvenčního řízení je úplný a dostačující.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že dne 8.8.2012 byl soudu prvního stupně doručen insolvenční návrh dlužníka. Dlužník tvrdil, že je fyzickou osobou nepodnikající a že dospěl k závěru, že narostlou výši závazků a jejich příslušenství již není schopen reálně uspokojovat a že je zjevný stav jeho úpadku ve formě předlužení, neboť jeho závazky převyšují jeho pohledávky. Dlužník uvedl, že má více věřitelů a má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Dlužník v návrhu prohlásil, že nedisponuje finančními prostředky, z nichž by mohl hradit náklady insolvenčního řízení.

Podle § 103 odst. 1 IZ, insolvenční návrh musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců. Fyzická osoba musí být označena jménem, příjmením a bydlištěm (sídlem) a v případě, že jde o podnikatele, též identifikačním číslem. Právnická osoba musí být označena obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem. Je-li navrhovatelem stát, musí insolvenční návrh obsahovat označení příslušné organizační složky státu, která za stát před insolvenčním soudem vystupuje.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má: a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je b) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 3 odst. 3 IZ, dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Po vyhodnocení obsahu insolvenčního návrhu dospívá odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že návrh neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka.

Při posuzování náležitostí insolvenčního návrhu nutno vyjít ze závěrů, které formuloval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27.1.2010, senátní značka 29 NSČR 1/2008, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88/2010. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že v poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srovnej § 3 odst. 1 IZ). Přitom v otázce (ne) schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1, písm. c/ IZ) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2, písm. a/ IZ), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2, písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2, písm. c/ IZ).

Nutno souhlasit se soudem prvního stupně v závěru o tom, že insolvenční návrh dlužníka neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka či hrozící úpadek dlužníka a je tudíž neprojednatelný. Insolvenční návrh dlužníka neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž by bylo možné dovodit, že dlužník má více věřitelů (tj. nejméně dva), kteří vůči němu mají peněžité pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že tyto závazky není schopen plnit (§ 3 odst. 1 IZ). Jak správně dovodil soud prvního stupně, pouze obecné tvrzení o tom, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, náležitostem ustanovení § 103 odst. 2 IZ nevyhovuje a na základě takových obecných tvrzení nelze učinit závěr, zda se dlužník skutečně nachází v úpadku.

Nadto je třeba uvést, že úpadek ve formě předlužení přichází v úvahu pouze u právnické osoby nebo u fyzické osoby-podnikatele, nikoliv u nepodnikající fyzické osoby, a proto tvrzení dlužníka o tom, že je v úpadku ve formě předlužení, jsou irelevantní, navíc ani v tomto směru insolvenční návrh dlužníka neobsahuje konkrétní tvrzení o mnohosti věřitelů, výši jeho závazků a hodnotě majetku.

Soud prvního stupně tudíž postupoval správně, pokud insolvenční návrh dlužníka jako nesrozumitelný a neurčitý dle ustanovení § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná dlužníku běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 19. prosince 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu