3 VSOL 944/2014-B-28
KSOL 10 INS 32789/2012 3 VSOL 944/2014-B-28

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužnice Kateřiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Žerotínova 415/85, Šumperk PSČ 787 01 (korespondenční adresa: Bratrušovská 11, Šumperk, PSČ 787 01), o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 16.7.2014, č.j. KSOL 10 INS 32789/2012-B-17,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že schválené oddlužení dlužnice se n e z r u š u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně zrušil schválené oddlužení dlužnice a na její majetek prohlásil konkurs s tím, že ten bude veden jako nepatrný a účinky jeho prohlášení nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (výroky I.-IV.).

Na odůvodnění uvedl, že dlužnice v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení (doručeném soudu dne 21.12.2012) uvedla, že má 17 věřitelů a 18 peněžitých závazků celkem ve výši 300.160 Kč, má tři vyživovací povinnosti vůči svým dětem, a její aktuální průměrný příjem je 15.000 Kč měsíčně. Usnesením ze dne 6.3.2013, č.j. KSOL 10 INS 32789/2012-A-10 soud rozhodl o úpadku dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením. Insolvenční správkyně ve zprávě doručené soudu dne 23.5.2013 sdělila, že dlužnice nevlastní žádný nemovitý majetek, má vyživovací povinnost ke 3 dětem a její průměrný příjem činí 16.303 Kč měsíčně. Do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 14 věřitelů, přihlášené nezajištěné pohledávky činily 532.818,76 Kč a soud dovodil, že dlužnice v průběhu pěti let uhradí 32,58 % pohledávek, proto usnesením ze dne 13.6.2013 č.j. KSOL 10 INS 32789/2012-B-5 schválil oddlužení formou splátkového kalendáře. Dne 3.3.2014 bylo soudu doručeno podání Miroslava Jaroše, ve kterém tvrdil, že dlužnice v seznamu závazků neuvedla existující a uznaný závazek vůči jeho osobě ve výši 101.878 Kč, v čemž shledává její nepoctivý záměr, pro který je třeba schválené oddlužení dlužnice zrušit. Svá tvrzení doložil kopií nájemní smlouvy, uzavřené mezi Miroslavem Jarošem a Alenou Jarošovou na straně pronajímatelů a dlužnicí jako nájemcem dne 15.11.2012, v jejímž článku V. dlužnice prohlásila, že je jí známa výše dlužného nájemného od 12/2010 do 10/2012 v celkové částce 73.159 Kč, přejímá tento dluh dle ust. § 531 obč. zákona a souhlasí se sjednaným splátkovým kalendářem k jeho úhradě. V listině o ukončení nájemní smlouvy ze strany nájemníků se dlužnice zavázala se, že uhradí závazky vzniklé z předcházejícího období ve výši 73.159 Kč, dlužné nájemné za leden 2013 ve výši 7.000 Kč a vyúčtování záloh na náklady spojené se správou a údržbou domu a službami za užívání bytu, které se provádí od 1.1.2012 do 31.12.2012, a to ke dni 31.1.2013. Na jednání soudu dne 28.5.2014 dlužnice uvedla, že byla nájemkyní bytu ve vlastnictví Miroslava Jaroše po dobu asi 7 let, přičemž 1 rok měla uzavřenou smlouvu, dalších 6 let byl byt užíván bezesmluvně. Nájemné platila složenkami a o vyúčtováních za služby neměla přehled . Insolvenční návrh jí připravovala paní Brožová, které poskytla všechny dokumenty, proč v insolvenčním návrhu a seznamu závazků není uvedena pohledávka Miroslava Jaroše, si nevzpomíná v té době to přišlo dlužnici vše hodně zmatené . Insolvenční správkyně sdělila, že dlužnice předložila doklady i o dluhu vůči Miroslavu Jarošovi, dlužnice řádně spolupracuje a očekávané uspokojení věřitelů činí 47 %, konkurs prohlášený na majetek dlužnice by bylo nutno zrušit pro nedostatek majetku. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že dlužnice k datu 21.12.2012, kdy podala u soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, o svém závazku z dlužného nájemného ve výši 73.159 Kč věděla, protože jej v nájemní smlouvě uzavřené dne 15.11.2012 potvrdila. Nejpozději k datu 31.1.2013 věděla rovněž o svém závazku na nájemném za měsíc leden 2013 ve výši 7.000 Kč a závazku z vyúčtování záloh na náklady spojené se správou a údržbou domu a službami za užívání bytu za dobu od 1.1.2012 do 31.12.2012, ve vyčíslené částce 21.719 Kč, které se ve výpovědi nájmu bytu výslovně zavázala uhradit. Závazek vůči Miroslavu Jarošovi byla v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, doručeném dne 21.12.2012, povinna vyčíslit (rovněž aktuální výši všech svých peněžitých závazků) a v seznamu závazků měla povinnost jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých jí bylo známo, že vůči ní mají pohledávky nebo jiná majetková práva. Dle výše závazků v návrhu 300.160 Kč a svému příjmu byla dlužnice v době posouzení insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení schopna uhradit cca 36,68% svých nezajištěných závazků. Do insolvenčního řízení dlužnice přihlásili věřitelé pohledávky v celkové výši 532.818,76 Kč, tedy o 232.660,88 Kč více, než dlužnice uvedla v návrhu. Pokud by dlužnice uvedla ve svém návrhu řádně všechny své závazky, včetně závazku vůči Miroslavu Jarošovi ve výši 101.878 Kč, pak při závazcích 634.696,76 Kč, třech vyživovacích povinnostech a průměrném měsíčním příjmu 15.000 Kč, by byla schopna uhradit svým nezajištěným věřitelům cca 17,35 % jejich pohledávek a nesplňovala by podmínku pro řešení úpadku oddlužením (§ 395 odst. 1, písm. b/ insolvenčního zákona). Proto skutečnost, že závazek vůči Miroslavu Jarošovi, který není zanedbatelný, dlužnice v insolvenčním návrhu neuvedla a svůj návrh do rozhodnutí o zjištění úpadku nedoplnila, mohla mít vliv na rozhodnutí soudu o povolení a následné schválení oddlužení. Proto soud dospěl k závěru, že dlužnice svým jednáním naplnila znaky nepoctivého záměru a rozhodl o zrušení schváleného oddlužení a řešení jejího úpadku konkursem.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala dlužnice odvolání, v němž namítala, že podaným návrhem na povolení oddlužení nesledovala nepoctivý záměr. V době jeho podání řešila otázku bydlení a následně se stěhovala, od února 2013 bydlí na současné adrese. Byla si vědoma dluhu na nájemném vůči panu Miroslavu Jarošovi, kterému podepsala jakýsi papír o dluhu , který si navýšil na 103.802 Kč, o navýšení se dověděla až po povolení oddlužení. Podle dlužnice měl Miroslav Jaroš dost času na to, aby svou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení, což neučinil. Dále dlužnice argumentovala změnou svých vyživovacích povinností, která se odrazí i v plnění schváleného oddlužení. V odvolacím řízení žádala změnu napadeného usnesení tak, aby schválené oddlužení nebylo zrušeno.

Insolvenční správkyně s odvoláním dlužnice souhlasila.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), a po té dospěl k závěru, že odvolání dlužnice nelze upřít důvodnosti.

Odvolací soud pro stručnost odkazuje na správné skutkové závěry z nájemní smlouvy a listiny o ukončení vztahu z ní, uvedené v odůvodnění napadeného usnesení, s tím, že listina o ukončení vztahu není datována. Ze seznamu závazků ze dne 12.12.2010, který dlužnice připojila k insolvenčnímu návrhu a opatřila doložkou správnosti a úplnosti, vyplývá, že dlužnice v něm neuvedla závazek ve výši 73.159 Kč vůči věřiteli Miroslavu Jarošovi z titulu dluhu za užívání bytu. V seznamu závazků dlužnice rovněž uvedla, že výše závazků je aktuální ke dni uvedeném na dokumentu , protože věřitelé, s výjimkou věřitele Home Credit a.s., se dlužnici již neozvali a nechtěli sdělit informace k danému závazku . K insolvenčnímu návrhu dlužnice připojila listiny, potvrzující její příjem za rok 2012 ve výši 15.969 Kč měsíčně.

U jednání odvolacího soudu dlužnice sdělila, že z důvodu péče o tři nezletilé děti, dvanáctihodinových pracovních směn a nedostatku spánku a také finančním problémům bylo období prosince roku 2012 v jejím životě chaotické . Smlouvu o nájmu ze dne 15.11.2011 s nájemcem podepsala v přítomnosti právníka a dluh na nájemném byl vyčíslen tak, že nájemce Miroslav Jaroš sepsal dlužné nájemné za jednotlivé měsíce, dlužnice k nim dokládala platby složenkami a pokud složenku dohledala, dluh byl snížen. Dlužnice nezpochybnila výši dluhu na nájemném.

Ze zprávy o plnění oddlužení č. 3 ze dne 23.6.2014 odvolací soud zjistil, že ke dni 30.6.2014 činilo uspokojení pohledávek věřitelů 8,97%, očekávaná míra uspokojení 44,84%. Došlo k přepočtu částek uhrazených na odměnu a hotové výdaje správkyně za dobu od července 2013 do února 2014, neboť správkyně byla zpětně registrována jako plátce DPH. Ve zprávě č. 4. ze dne 6.10.2014 insolvenční správkyně uvedla, že uspokojení pohledávek věřitelů za období červenec 2014-září 2014, pokud by dále trvaly účinky schváleného oddlužení splátkovým kalendářem, by činilo 9,96%, očekávaná míra uspokojení jejich pohledávek by dosáhla 39,84%, syn dlužnice nastoupil v červenci 2014 do pracovního poměru a dlužnici tak odpadla jedna vyživovací povinnost.

Podle § 395 odst. 1, odst. 2 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Podle § 405 odst. 1 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Podle § 418 odst. 3 IZ insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr.

Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.7.2011, sen. zn. NSČR 14/2009 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2012) ustanovení § 395 odst. 1, písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. V usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 86/2013 , které je aplikovatelné i na řízení vedená dle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014) Nejvyšší soud formuloval závěr, že povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení a po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. V této věci Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že z ustanovení § 104 odst. 2 IZ se jednoznačně podává, že dlužník je povinen v seznamu majetku uvést veškerý svůj majetek a z dikce § 104 odst. 3 IZ, že v seznamu závazků je povinen označit všechny své věřitele, o kterých je mu známo, že vůči němu mají nebo uplatňují své pohledávky. Ve skutečnosti, že dlužník v seznamu majetku neuvede část svého majetku a v seznamu věřitelů zamlčel některé své věřitele, pak lze spatřovat vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. Dále v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením je zásada poctivosti dlužníka a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení zda má být oddlužení schváleno, ale (dokonce) i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů, § 417 odst. 1 IZ). Ve stejném duchu je nutno vykládat povinnosti dlužníka při aplikaci ustanovení § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. To, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení neznamená, že dlužník není povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení.

Odvolací soud při přezkumu závěru soudu prvního stupně, zda dlužnice svým návrhem na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr, vyšel z obsahu v pořadí již pátého insolvenčního návrhu dlužnice podaného dne 21.12.2011. V něm dlužnice neuvedla svůj závazek vůči Miroslavu Jarošovi ve výši 73.159 Kč, o kterém prokazatelně věděla, neboť dne 15.11.2011 podepsala nájemní smlouvu. I kdyby však v návrhu tento závazek uvedla, splňovala by (dle údajů v návrhu) předpoklad pro povolení oddlužení dle § 395 odst. 1, písm. b) IZ, neboť by ze svého příjmu byla dle úpravy § 398 odst. 3 IZ (a dalších předpisů účinných v roce 2013) schopna uspokojit pohledávky těchto věřitelů ve výši 39,87% (v případě, že by byl insolvenční správce plátcem DPH). Následně dlužnice insolvenční správkyni předala doklady o tomto závazku. Závěr, že dlužnice v době do povolení oddlužení věděla o výši svého dalšího dluhu z vyúčtování nákladů za správu a údržbu domu a služby spojené s jeho užíváním, nelze z listiny o ukončení nájemního vztahu učinit, protože v něm výše této platby není uvedena. Z těchto důvodů odvolací soud nedovozuje, že dlužnice svůj závazek vůči Miroslavu Jarošovi ve výši 73.159 Kč neuvedla v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení proto, že byla vedena nepoctivým záměrem dosáhnout rozhodnutí o povolení oddlužení. Její jednání svědčí o tom, že nebyla při přípravě insolvenčního návrhu dostatečně dbalá povinnosti označit v insolvenčním návrhu (seznamu závazků) všechny své věřitele. Dlužnici rovněž nelze přičítat, že Miroslav Jaroš nepřihlásil včas svou pohledávku do insolvenčního řízení, čímž umožnil schválení oddlužení dlužnice (§ 395 odst. 1, písm. b/ IZ). Ani ve vztahu k rozhodnutí o schválení oddlužení však nelze kvalifikovat neuvedení dluhu vůči Miroslavu Jarošovi v insolvenčním návrhu jako nepoctivost.

Nedbalé konání dlužníka v době před podáním návrhu, vyšlé najevo do rozhodnutí o povolení oddlužení nebo jeho schválení, je samostatným důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nebo pro neschválení oddlužení (§ 395 odst. 2, § 405 IZ). Na rozdíl od nepoctivosti dlužníkova záměru sledovaného oddlužením (podaným návrhem na povolení oddlužení) není nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností při podání návrhu, vyšlý v insolvenčním řízení najevo až po schválení oddlužení, pokud nenaplňuje znaky nepoctivosti, důvodem pro zrušení schváleného oddlužení (§ 418 odst. 3 IZ). To však nezbavuje insolvenční soud povinnosti zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (viz R 86/2013).

Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že schválené oddlužení dlužnice nezrušil (§ 220 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenční správkyni, věřitelskému orgánu a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

Olomouc 14. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu