3 VSOL 94/2012-A-9
KSOS 38 INS 576/2012 3 VSOL 94/2012-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka CAR GUYS s.r.o. v likvidaci , se sídlem Havířov-Šumbark, Jarošova č. 1214/29a, PSČ 736 01, IČ: 27823245, zastoupeného Mgr. Alicí Jeziorskou, advokátkou se sídlem Havířov-Město, ul. Svornosti 2, PSČ 736 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.1.2012, č.j. KSOS 38 INS 576/2012-A-3

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, vyzval dlužníka, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na blíže označený účet Krajského soudu v Ostravě.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník vykazuje znaky úpadku, avšak současně není zřejmé, zda je zde majetek, který by postačoval alespoň k úhradě nákladů insolvenčního správce (když podle vyhl. č. 313/2007 Sb. činí jen odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč). V majetku dlužníka se nacházejí pouze pohledávky, které však dlužník považuje za nedobytné. Soud proto považoval za nezbytné zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že insolvenční soud může, nikoliv musí, před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit navrhovateli, aby zaplatil zálohu až do částky 50.000,-Kč. Podle názoru odvolatele soud prvního stupně v daném případě nevzal v úvahu všechny okolnosti, nezdůvodnil, proč byla uložena záloha v maximální možné výši, tedy ve výši 50.000,-Kč. Poukázal také na to, že to nebyl nynější jednatel a likvidátor společnosti, kdo zapříčinil úpadek společnosti, nýbrž Martin Konečný, který společnost zadlužil, a v důsledku toho pak soud nařídil a vydal usnesení o zrušení a likvidaci společnosti. Nynější jednatel společnosti Vladimír Khýr nemohl této situaci nijak zabránit, neboť onemocněl, pobýval dlouhodobě v nemocnici a o stavu společnosti se dozvěděl právě v souvislosti s rozhodnutím o zrušení společnosti s likvidací. Nynější jednatel společnosti (a současně likvidátor) přitom není schopen uhradit uvedenou zálohu, a to s ohledem na nepříznivý zdravotní stav, pro který je v předčasném důchodu. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil a uložil dlužníkovi zaplatit zálohu maximálně do výše 10.000,-Kč.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se návrhem, který byl Krajskému soudu v Ostravě doručen dne 10.1.2012, domáhá rozhodnutí, kterým bude prohlášen konkurs na majetek dlužníka s odůvodněním, že poté, co usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.3.2011, sp. zn. 29 Cm 162/2010 bylo rozhodnuto, že se obchodní společnost CAR GUYS s.r.o. zrušuje a nařizuje se její likvidace s tím, že jejím likvidátorem byl jmenován Vladimír Khýr, bylo z účetních záznamů společnosti z její mimořádné účetní závěrky-výkazů zisků ztráty a rozvahy, a dále z knih pohledávek a závazků a předvahy analytické a zároveň z kontroly movitého majetku zjištěno, že společnost je předlužena a není schopna uspokojit žádné z pohledávek věřitelů této společnosti, kteří se přihlásili. Podle údajů, uvedených v seznamu majetku a závazků společnosti, společnost nevlastní žádný majetek, pokud se týká pohledávek, tyto jsou v podstatě nevymahatelné, neboť se jedná o pohledávky vůči společnostem s ručením omezeným, které již nepodnikají, nebo vůči osobám, které ničeho nevlastní.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze uzavřít, že dlužník je v úpadku, přičemž je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem.

Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Sám dlužník ve svém návrhu tvrdí, že nemá žádný majetek, proto bude věcí insolvenčního správce, aby toto tvrzení prověřil (§ 211 IZ). K této své činnosti proto správce bude nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které je nutno zajistit zálohou na náklady insolvenčního řízení. Institut zálohy má totiž především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a současně také poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu potřebném alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení.

V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (konkrétně k ustanovení § 144 IZ) uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Z uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal. Dlužník, který podává insolvenční návrh, tudíž musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud přesto by rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal, a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak při nezaplacení zálohy by veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Insolvenční řízení by tak ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1, písm. d, § 312 odst. 2 IZ).

K námitce odvolatele, že společnost nemá dostatek prostředků k úhradě zálohy (a že tyto prostředky nemá ani likvidátor a jednatel společnosti), důvodné nejsou. Z ustanovení § 98 odst. 1 IZ vyplývá, že dlužník, který je právnickou osobou v likvidaci je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě předlužení. Okolnost, že nynější jednatel společnosti nemohl těmto problémům zabránit, případně že on sám je nezpůsobil, je přitom bez významu.

Pokud se týká výše uložené zálohy, odvolateli je možno přitakat potud, že soud prvního stupně dostatečně nezdůvodnil, proč byla záloha uložena v maximální výši 50.000,-Kč. Nicméně i podle přesvědčení odvolacího soudu byla výše požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení stanovena soudem prvního stupně správně. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem totiž (jak konstatoval i soud prvního stupně) pouze odměna insolvenčního správce činí minimálně 45.000,-Kč podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Kromě toho ovšem insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti také náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky). Z tohoto důvodu nelze proto vyhovět žádosti dlužníka o snížení zálohy maximálně do výše 10.000,-Kč.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 22. března 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu