3 VSOL 935/2016-B-12
KSBR 26 INS 23806/2015 3 VSOL 935/2016-B-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem v Dubňanech, Na Močidlech 992, PSČ: 696 03, o neschválení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.5.2016, č.j. KSBR 26 INS 23806/2015- B-5,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně neschválil oddlužení dlužníka Romana anonymizovano (výrok I.), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (výrok II.) a rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok III.). V důvodech rozhodnutí uvedl, že jednou ze skutečností odůvodňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení je dle ust. § 395 odst. 1 insolvenčního zákona skutečnost, že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr. Podle soudu toto ustanovení nutno vyhodnotit podle konkrétních okolností daného případu a lze pod něj zahrnout i jednání dlužníka, kterým se před podáním návrhu na povolení oddlužení zbavil svého majetku, čímž znemožnil věřitelům, aby si zvolili způsob oddlužení, tj. buď oddlužení plněním splátkového kalendáře, nebo zpeněžením majetkové podstaty, tj. způsob oddlužení, který se za dané situace bude pro věřitele jevit jako výhodnější, případně rychlejší. Dlužník před zahájením insolvenčního řízení převedl nemovitosti; v průběhu řízení mu byla dána možnost, aby došlo k opětovnému převodu vlastnictví na jeho osobu, k tomu však nedošlo. Dlužník na schůzi věřitelů deklaroval sice svou schopnost uhradit věřitelům za použití daru isir.justi ce.cz splátkovým kalendářem až 100 % pohledávek, žádná konkrétní darovací smlouva však předložena nebyla. Za situace, kdy celková výše zjištěných závazků činí 613.506,95 Kč a hodnota nemovitostí cca 1.500.000 Kč, lze předpokládat, že pro věřitele by se možná jevilo výhodnějším a rychlejším oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Dlužník tím, že před podáním návrhu na povolení oddlužení daroval své nemovitosti osobě blízké, čímž s největší pravděpodobností naplnil skutkovou podstatu neúčinného právního úkonu, sledoval návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, což je důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Soud proto postupoval podle ust. § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a oddlužení dlužníka neschválil a současně na majetek dlužníka prohlásil konkurs.

Proti tomuto usnesení, výrokům I. a II., podal dlužník včasné odvolání, v němž uvedl, že je schopen za určitou dobu-nejdéle za 5 let-splatit 100 % pohledávek. Je již rozvedený a jeho vyživovací povinnost je 3.000 Kč měsíčně na syna stanovená soudem v Hodoníně, a je proto schopný splácet 15.000 Kč měsíčně. Z obsahu podaného odvolání lze dovodit, že dlužník se domáhá změny napadeného usnesení tak, že bude schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Podle ust. § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je nedůvodné.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Dlužník v návrhu uvedl, že ke konci roku 2014 byl propuštěn z práce a již nebyl dál schopný své závazky splácet. Přímo v insolvenčním návrhu dlužník označil své věřitele, uvedl výši jednotlivých závazků a splatnost svých závazků-z těchto údajů vyplývá, že dva závazky vůči věřiteli Home Credit a.s. byly splatné 28.2.2015 a další dva závazky vůči dvěma dalším věřitelům byly splatné 10.3.2015 a 20.3.2015. Dlužník deklaroval, že s ohledem na výši své měsíční čisté mzdy, výši závazků, které vyčíslil částkou 680.818 Kč a počtu vyživovacích povinností, je schopen v průběhu pěti let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojit své věřitele v minimálním rozsahu výše jejich pohledávek. Ze zprávy insolvenčního správce vyplývá, že dlužník dne 25.3.2015 převedl vlastnické právo ke svým nemovitostem na paní Ivetu

Lošinovou a tyto nemovitosti zatížil věcným břemenem doživotního užívání ve prospěch Terézie Hanákové. Jedná se o nemovitosti pozemek p.č. 1181 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům čp. 738, dále pozemek p.č. 1182 zahrada, pozemek p.č. 2544/61 orná půda a pozemek p.č. 34989/12 lesní pozemek. Insolvenční správce dále uvedl, že celková výše nezajištěných pohledávek věřitelů činí 613.506,95 Kč, z toho 30 % představuje částku 184.052,09 Kč. Při úhradě 397.680 Kč činí předpokládaná míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů 64,82 %. Dlužník na schůzi věřitelů uvedl, že koncem roku 2014 byl propuštěn z práce a sestra mu slíbila, že mu finančně vypomůže, když na ni převede nemovitosti. Žádné finanční prostředky mu však neposkytla, protože neobdržela peníze za prodej domu. Dlužník dále uvedl, že nemovitosti získal darem od rodičů a v té době měly nemovitosti hodnotu cca 1.500.000 Kč. Dlužník tvrdil, že je možné, aby byly nemovitosti převedeny na něho, a že by v případě splátkového kalendáře za použití daru byl schopen uhradit až 100 % pohledávek věřitelů. Soud prvního stupně dal dlužníku možnost k tomu, aby došlo ke zpětnému převodu nemovitostí do jeho vlastnictví, dlužník však této možnosti nevyužil.

Podle ust. § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ust. § 405 odst. 1 IZ, insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Podle ust. § 405 odst. 2 IZ, jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník podaným návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr.

Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že ust. § 395 odst. 1, písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ust. § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo), pak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak

řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 IZ, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1, písm. a) IZ mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít například o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájení insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně.

V dalším rozhodnutí ze dne 30.1.2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013 uveřejněném pod č. 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále uzavřel, že dlužník, který svým jednáním věřitele omezí ve volbě způsobu oddlužení, podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr.

Insolvenční zákon vychází z koncepce, podle níž dlužník, který splňuje stanovené předpoklady (§ 389, § 395 IZ) prosadí oddlužení bez ohledu na to, zda s tím jeho věřitelé souhlasí. Z ust. § 402 odst. 3 IZ vyplývá, že v rukou věřitelů je až rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobu oddlužení bude uplatněn. To, zda dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, není podstatné.

V dané věci odvolací soud vychází z toho, že v březnu 2015 byl dlužník ve stavu hrozícího úpadku, neboť, jak sám uvedl ve svém insolvenčním návrhu, koncem roku 2014 přišel o zaměstnání a nebyl dále schopen své závazky splácet. V té době však ještě dlužník disponoval nemovitým majetkem-rodinným domem včetně zahrady, orné půdy a lesního pozemku, přičemž hodnota těchto nemovitostí dle tvrzení samotného dlužníka, byla mnohem vyšší než hodnota jeho závazků. Dlužník nemovitý majetek bezplatně převedl na svou sestru, čímž se zbavil veškerého svého hodnotného majetku. Za tohoto stavu věřitelé nemají na výběr, pro který ze způsobu oddlužení se rozhodnou. Zpeněžením zbylého majetku dlužníka (sestávajícího z vybavení domácnosti a osobního automobilu nepatrné hodnoty) by nebyl výtěžek zpeněžení v rozsahu vyžadovaného ust. § 395 odst. 1, písm. b) IZ. Zbývá akorát plnění splátkovým kalendářem, v němž by sice, pokud by byla osvědčena tvrzení dlužníka, že došlo ke změně jeho osobního stavu a počtu vyživovacích povinností, věřitelé mohli být uspokojeni v rozsahu 100 % jejich pohledávek, avšak za delší dobu, než v případě zpeněžení nemovitostí. V řízení před soudem prvního stupně byla dána dlužníku možnost, aby došlo k opětovnému převodu nemovitostí na jeho osobu; dlužník této možnosti však nevyužil.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, neboť darováním nemovitostí v době, kdy byl již v úpadku, resp. hrozícím úpadku, před zahájením insolvenčního řízení, omezil své věřitele ve volbě způsobu oddlužení. Jsou proto dány důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, resp. neschválení oddlužení.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, zástupci věřitelů (věřitelskému výboru) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení, se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 21. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu