3 VSOL 93/2016-A-11
KSOS 39 INS 26458/2015 3 VSOL 93/2016-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Jakuba anonymizovano , anonymizovano , bytem Opava, Pekařská 80/6, PSČ: 746 01, identifikační číslo osoby: 73308251, o insolvenčním návrhu a) věřitelky Renáty anonymizovano , anonymizovano , bytem Orlová-Lutyně, Květinová 891, PSČ: 746 01, b) dlužníka samotného, o odvolání věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.11.2015, č.j. KSOS 39 INS 26458/2015-A-3,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů insolvenčního řízení (výrok II.).

Na odůvodnění uvedl, že insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 22.10.2015 se věřitelka domáhala zjištění úpadku dlužníka. V návrhu tvrdila svou směnečnou pohledávku za dlužníkem ve výši 25.000 Kč, splatnou dne 10.10.2014 a označila v něm další věřitele, a to Českomoravskou stavební spořitelnu a.s., Komerční banku a.s. a Dektrade a.s.

Na tomto základě soud uzavřel, že věřitelka v insolvenčním návrhu popsala okolnosti vzniku své pohledávky za dlužníkem. Z návrhu však nelze mít isir.justi ce.cz za osvědčené, že dlužník se nachází v úpadku, neboť věřitelka sice označila další věřitele dlužníka, neuvedla však žádné údaje o závazcích dlužníka vůči nim (jejich výši a splatnost). Z neúplných tvrzení neplyne, že dlužník má více věřitelů se závazky déle než 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit. Rovněž v něm chybí údaje o platební neschopnosti dlužníka pro některou z domněnek dle ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona (že dlužník neplní své splatné závazky déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti /správně po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti/ nebo že jeho závazky není možné uspokojit výkonem rozhodnutí nebo exekucí). Věřitelka v insolvenčním návrhu neuvedla rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly úpadek dlužníka, a soud proto její insolvenční návrh odmítl.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala věřitelka včasné odvolání. Namítla, že soud insolvenční návrh odmítl, aniž by ji vyzval k upřesnění nebo doplnění návrhu, přestože dle údajů v insolvenčním rejstříku probíhá řízení o insolvenčním návrhu dlužníka Jakuba anonymizovano a dlužník soudu oznámil své předlužení. Tvrdila, že insolvenční návrh byl odmítnut nezákonně. Další pochybení soudu spatřovala ve skutečnosti, že součástí insolvenčního spisu o insolvenčním řízení sp. zn. KSOS 39 INS 26458/2015, zahájeném dne 5.11.2015 návrhem dlužníka, je list vlastnictví č. 52 z něhož vyplývá, že dlužník má vůči věřiteli Českomoravská stavební spořitelna, a.s. dluh ve výši 600.000 Kč a 360.000 Kč, vůči věřiteli Komerční banka a.s. dluh ve výši minimálně 45.942,52 Kč a vůči věřiteli Jaroslavu Jaškovi, bytem Šťáblovice 200, PSČ: 747 82 dluh minimálně ve výši 5.100 Kč. Dále věřitelka v odvolání vyjmenovala dalších šest věřitelů dlužníka a uvedla výši jejich pohledávek. V odvolacím řízení navrhla, aby odvolací soud zrušil napadené usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Předně je třeba uvést, že dle údajů v insolvenčním rejstříku bylo insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 23855/2015, zahájené dne 22.9.2015 insolvenčním návrhem dlužníka, ukončeno dne 28.10.2015, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 6.10.2015, č.j. KSOS 39 INS 23855/2015-A-4 o odmítnutí insolvenčního návrhu dlužníka. Od uvedeného dne již nebrání překážka dříve zahájeného řízení (litispendence) postupu v tomto řízení, zahájeném ve věci dlužníka návrhem věřitelky.

Odvolací soud odkazuje na zjištění soudu prvního stupně o obsahu insolvenčního návrhu věřitelky, jak jsou uvedena v odůvodnění přezkoumávaného usnesení, na něž pro stručnost odkazuje a z nichž při posuzování správnosti napadeného usnesení vychází.

Po vydání napadeného usnesení dne 16.3.2016 byl soudu prvního stupně doručen insolvenční návrh dlužníka Jakuba anonymizovano , kterým žádal o zjištění svého úpadku a jeho řešení prohlášením konkursu. V návrhu obecně tvrdil, že má více věřitelů se splatnými pohledávkami déle než 30 dnů, své platby zastavil a není schopen své závazky splnit, když celková výše jeho závazků činí 903.859,20 Kč. Dále v něm označil své věřitele a výši jejich pohledávek.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). Dle odstavce 2, se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Judikatorní praxe byla při posuzování náležitostí věřitelského insolvenčního návrhu sjednocena především závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 21.12.2011 sen. zn. 29 NSČR 14/2011, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2012 (dále též R 44/2012), v němž Nejvyšší soud vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Jestliže věřitel v insolvenčním návrhu vedle údajů o své splatné pohledávce vůči dlužníku konkretizuje ještě další věřitele, splnil tím požadavek na uvedení více věřitelů dlužníka, není tím však splněn požadavek tvrzení, že dlužník má vůči alespoň dvěma věřitelům konkrétní peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti.

Jak vyplývá z obsahu insolvenčního návrhu věřitelky, ta v návrhu konkrétně označila svou pohledávku za dlužníkem její výší, důvodem vzniku a splatností. Skutečnosti, ze kterých plyne její oprávnění podat insolvenční návrh (§ 97 odst. 5, § 105 IZ), z návrhu vyplývají. K pohledávkám dalších tří označených věřitelů však neuvedla žádný konkrétní údaj a pouhé obecné tvrzení, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit, nepostačuje k tomu, aby soud mohl z návrhu dovodit, který z označených věřitelů má za dlužníkem jakou a kdy splatnou peněžitou pohledávku. Z návrhu věřitelky proto nelze dovodit znaky úpadku dle ustanovení § 3 odst.1 písm. a) a b) IZ, tedy že má více věřitelů (nejméně dva), vůči nimž má pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Rovněž z něj neplyne domněnka platební neschopnosti dlužníka ve smyslu ustanovení § 3 odst.1, odst. 2, písm. b) IZ. Závěr soudu prvního stupně, že insolvenční návrh věřitelky je vadný, je proto správný.

Odvolací námitka věřitelky, že soud ji měl před vydáním napadeného usnesení vyzvat k doplnění návrhu je nedůvodná, neboť takový postup vylučuje ustanovení § 128 odst. 1 IZ. Rovněž nedůvodná je její odvolací námitka, že soud měl údaje o výši pohledávek dalších věřitelů dlužníka zjistit z LV č. 52 , založeného v jiném insolvenčním spise. Jak uvedl Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí R 44/2012, pro posuzování zda má insolvenční návrh předepsané náležitosti nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda je dlužník v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada. Jinak řečeno, soud při posuzování insolvenčního návrhu není oprávněn sám pátrat po konkrétních údajích o pohledávkách dalších věřitelů, byť by vyplývaly z listin založených ve spise o jiném insolvenčním řízení. I kdyby však věřitelka až v odvolání doplnila tvrzení nejen o výši, ale i o splatnosti pohledávek dalších věřitelů dlužníka, nebylo by možno k těmto doplněným tvrzením z hlediska posouzení náležitostí insolvenčního návrhu přihlížet, neboť vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel právně významným způsobem odstranit nejpozději do dne, kdy insolvenční soud jeho insolvenční návrh odmítl (viz. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2008, sen. zn. 1 VSPH 5/2008, uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na závěru, že návrh věřitelky je vadný a je třeba jej odmítnout dle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, se nic nezměnilo ani tím, že dlužník dne 16.3.2014 přistoupil do řízení. Návrh na zahájení řízení, který se podle zákona považuje za přistoupení k řízení (zahájenému na jiný, dříve podaný návrh na zahájení řízení) nemá účinky zahájení řízení a nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem. To mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, další insolvenční návrh , který se podle § 107 odst. 1, věty první insolvenčního zákona považuje za přistoupení k řízení (o původním insolvenčním návrhu), nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenčního řízení, a že pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil (§ 107 odst. 2 IZ). Při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal (srov. závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2012, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2012). Tím, že dlužník přistoupil do řízení o (odmítnutém) návrhu věřitelky, nedošlo ke změně v tom smyslu, že z hlediska vylíčení skutečností o úpadku dlužníka by bylo možno posuzovat návrh věřitelky jako řádný.

S ohledem na chybějící náležitosti insolvenčního návrhu soud prvního stupně postupoval správně, pokud insolvenční návrh věřitelky podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ odmítl, protože neobsahuje všechny náležitosti a pro tyto nedostatky nemůže být věcně projednán (nelze pokračovat v řízení o něm). Odvolací soud proto napadené usnesení podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Věřitelka nebyla se svým odvoláním procesně úspěšná, dlužníkovi však žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; věřitelce a dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 23. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu