3 VSOL 923/2013-A-53
KSOS 22 INS 30237/2012 3 VSOL 923/2013-A-53

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Radima anonymizovano , anonymizovano , bytem v Opavě-Město, U Jaktařské brány 456/8, PSČ 746 01, zastoupeného advokátkou Mgr. Magdalenou Gebauerovou, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, PSČ 746 01, o insolvenčních návrzích navrhovatelů a) Ing. Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem v Opavě-Město, U Jaktařské brány 456/8, PSČ 746 01, zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Brudným, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, PSČ 702 00, b) Mariána anonymizovano , anonymizovano , bytem v Českém Těšíně, Nádražní 15/11, PSČ 737 01, zastoupeného Mgr. Marcelou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Havířově-Město, Dlouhá třída 17/470, o odvolání navrhovatelů a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.5.2013 č.j. KSOS 22 INS 30237/2012-A-20

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. m ě n í takto:

Z a m í t á se insolvenční návrh navrhovatele a).

Navrhovatel a) je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.346,71 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky dlužníka.

II. Ve výroku II. se usnesení soudu prvního stupně p o t v r z u j e. III. Navrhovatel a) je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.451,72 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky dlužníka.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh (výrok I.), navrhovateli Ing. Jiřímu Zemanovi uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí (výrok II.) a dále uložil navrhovateli zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8.109,42 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právní zástupkyně dlužníka (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem navrhovatele-věřitele Ing. Jiřího anonymizovano , který se domáhal toho, aby soud rozhodl o úpadku dlužníka. Soud se nejdříve zabýval tím, zda navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku za dlužníkem a za tím účelem provedl důkaz spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 17Cm 437/2009 ze kterého zjistil, že žalobce Ing. Jiří Zeman se domáhá vůči žalovaným DRAFT-OVA a.s. a Radimu Masnému zaplacení směnečné sumy vydáním směnečného platebního rozkazu, kterým by byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 3.360.000 Kč spolu s příslušenstvím. Soud rekapituloval obsah spisu s tím, že ve věci nebylo pravomocně rozhodnuto, poté, co rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, soud nařídil ústní jednání, ke kterému předvolal navrhované svědky, kteří svou neúčast u jednání opakovaně omlouvali a vzhledem k tomu, že všichni účastníci navrhli přerušení řízení, soud rozhodl podle ustanovení § 110 o.s.ř. o přerušení řízení. Insolvenční soud uzavřel, že nepovažuje pohledávku navrhovatele za dlužníkem za osvědčenou. Konstatoval, že smyslem insolvenčního řízení není, aby toto řízení nahrazovalo řízení nalézací. V insolvenčním řízení není možné provádět rozsáhlé dokazování, například výslechy svědků apod., jelikož takové dokazování by odporovalo účelu insolvenčního řízení. Uzavřel, že takové dokazování bude pravděpodobně předmětem řízení nalézacího, když toto řízení již u Krajského soudu v Ostravě probíhá pod sp. zn. 17Cm 437/2009. Soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to konkrétně rozhodnutí senátní značky 29 NSČR 30/2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 14/2011. Jelikož nebylo v řízení osvědčeno, že navrhovatel má za dlužníkem splatnou existující pohledávku, nebyla osvědčena jeho aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu a soud se tedy nezabýval tím, zda další věřitelé mají za dlužníkem splatné pohledávky a návrh zamítl. Podle procesní úspěšnosti rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti navrhovatele zaplatit soudní poplatek z žaloby.

Proti tomuto usnesení podali včasná odvolání navrhovatelé a) a b). Navrhovatel a) ve svém odvolání namítal, že se s rozhodnutím soudu prvního stupně neztotožňuje. Tvrdí, že osvědčil o jakou splatnou pohledávku vůči dlužníku se jedná, doložil příslušná rozhodnutí soudů ve směnečné věci a zároveň označil i další věřitele dlužníka. Poukazuje na to, že soud ve věci provedl důkaz spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 17Cm 437/2009, rovněž tak měl možnost deklarovat existenci směnky a je již nerozhodné, zda bylo řízení pravomocně ukončeno a je zde k dispozici vykonatelný exekuční titul. Poukazuje na to, že je nesprávné se domnívat, že by navrhovatel, který podává insolvenční návrh, měl disponovat pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Argumentuje tím, že nelze insolvenční návrh zamítnout jen proto, že pohledávka insolvenčního navrhovatele není pravomocně přiznána. Tvrdí, že postačí jen určitá pravděpodobnost úspěchu v soudním řízení. Zdůrazňuje, že do řízení přistoupil další věřitel, který navíc osvědčil, že má za dlužníkem splatnou a vykonatelnou pohledávku, avšak jeho návrh byl zamítnut . Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a navrhuje, aby odvolací soud usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že se zjišťuje úpadek dlužníka, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Věřitel b) ve svém odvolání namítal, že považuje postup soudu, který jeho insolvenční návrh ze dne 7.6.2013 posoudil jako přistoupení k řízení za nesprávný a odporující zásadám insolvenčního řízení. Závěr soudu prvního stupně o neosvědčení existence pohledávky navrhovatele a) považuje za nesprávný. Namítá, že podmínkou osvědčení pohledávky za dlužníkem není její vykonatelnost, to je přiznání pravomocným soudním rozhodnutím. Tvrdí, že pokud soud prováděl důkaz spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 17Cm 437/2009, pak měl zejména provést důkaz předloženou směnkou a na základě této směnky pak považovat pohledávku navrhovatele a) za osvědčenou a dále zkoumat další předpoklady pro rozhodnutí o úpadku. Zdůrazňuje, že pokud by odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně vyhodnotil jako správnou, pak je nutno zkoumat rovněž to, zda on, jako další navrhovatel, má aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, respektive zda osvědčil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku. Tvrdí, že jeho tvrzené pohledávky za dlužníkem jsou splatné a vykonatelné, přiznané pravomocnými soudními rozhodnutími. Zdůrazňuje, že k osvědčení pohledávek dalšího navrhovatele za dlužníkem musí soud i s ohledem na zásady insolvenčního řízení přihlížet. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že se zjišťuje úpadek, případně aby věc vrátil prvostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dlužník ve vztahu k podaným odvoláním navrhl potvrzení napadeného usnesení soudu prvního stupně jako věcně správného.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), opakoval dokazování a dospěl k závěru, že odvolání věřitelů nejsou důvodná.

V projednávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno u Krajského soudu v Ostravě 30.11.2012 insolvenčním návrhem věřitele Ing. Jiřího anonymizovano , který se domáhá zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek a tvrdí, že má vůči dlužníku pohledávku, která je zajištěna vlastní směnkou vystavenou dlužníkem dne 1. prosince 2005. Touto směnkou se dlužník zavázal společně a nerozdílně se společností DRAFT-OVA a.s. zaplatit směnečnou sumu ve výši 3.360.000 Kč se splatností 31.12.2006. Přestože směnka byla v den splatnosti předložena v místě placení, na směnku nebylo ničeho zaplaceno. Tvrdí, že směnka kryje jeho pohledávku, když poskytl dlužníku peněžitou půjčku ve výši 3.000.000 Kč, přičemž podle dohody měl dlužník vrátit spolu s jistinou i úrok ve výši 12 %, tedy 360.000 Kč a k zajištění pohledávky vystavil směnku. Ohledně směnečné pohledávky je vedeno u krajského soudu řízení pod sp. zn. 17Cm 437/2009; věc nebyla dosud pravomocně skončena. Navrhovatel dále uvedl, že dlužník má i další věřitele se splatnými pohledávkami více než 30 dnů, své závazky není schopen plnit. Insolvenční navrhovatel označil další čtyři věřitele dlužníka a uvedl, že okolnosti nasvědčují tomu, že dlužník je skutečně v úpadku, protože má více věřitelů, řada věřitelů své pohledávky vymáhá již řadu měsíců v exekučních řízeních, z čehož je zřejmé, že se jedná o závazky více než 30 dní po splatnosti a dlužník není schopen plnit své splatné závazky po dobu delší než tři měsíce.

Dlužník ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu uvedl, že navrhovatel neosvědčuje svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, když tvrzená pohledávka je předmětem soudního řízení, které není dosud pravomocně skončeno. Uvádí, že v souladu se svými tvrzeními nadále setrvává na tom, že navrhovateli ničeho nedluží. Má za to, že skutečnosti, které namítal v řízení sp. zn. 17Cm 437/2009 nelze prokazovat v tomto insolvenčním řízení, a tudíž insolvenční navrhovatel nemá postavení insolvenčního věřitele, když vůči němu nemá splatnou pohledávku. Odmítá, že by se nacházel ve stavu úpadku, když tvrdí, že vlastní majetek-nemovitosti a pohledávky v takových hodnotách, že je schopen plnit své peněžité závazky.

Odvolací soud opakoval důkaz spisem Krajského soud v Ostravě sp. zn. 17Cm 437/2009 z něhož zjistil, že u tohoto soudu k návrhu žalobce Ing. Jiřího anonymizovano proti žalovaným 1) DRAFT-OVA a.s. a 2) Radimu Masnému bylo zahájeno řízení s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, kdy žalobce se domáhá po žalovaných zaplacení směnečné pohledávky ve výši 3.360.000 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdí, že dne 1.12.2005 vystavili žalovaní vlastní směnku, kterou se zavázali zaplatit na řad žalobce společně a nerozdílně směnečnou sumu ve výši 3.360.000 Kč se splatností dne 31. prosince 2006. Protože směnečný peníz zaplacen nebyl, domáhají se vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by byli žalovaní zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 3.360.000 Kč s 6% úrokem od 1.1.2007 do zaplacení a dále částku 11.200 Kč jako odměnu směnečného peníze. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a rozhodl směnečným platebním rozkazem, který žalovaní napadli včas podanými námitkami, ve kterých namítali mimo jiné, že půjčka peněz ve výši 3.000.000 Kč nebyla nikdy žalobcem žalovanému 1) ani 2) poskytnuta, vystavení směnky proto postrádalo jakýkoliv význam a směnky se tak s největší pravděpodobností zmocnil žalobce svévolně. Dále namítali, že směnka nebyla nikdy vydána jako cenný papír, nekryje žádný dluh, nebyla vystavena ani jako směnka platební a byla neoprávněně doplněna o datum splatnosti rokem 2006. Rovněž tak namítali, že žalovaný 2) nebyl v době podpisu směnky oprávněn zavazovat žalovaného 1) a namítali, že žalovaný 2) nepodepsal předmětnou směnku jako její výstavce, jako fyzická osoba, ale vždy jako domnělý statutární zástupce žalovaného 1). Soud prvního stupně na základě podaných námitek rozhodl o zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu rozsudkem ze dne 18.5.2011 č.j. 17Cm 437/2009-112. Na základě podaného odvolání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16.2.2012 č.j. 4Cmo 447/2011-176 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že bylo třeba na místě v souladu s ustanovením § 118a poučit žalované o povinnosti doplnit skutková tvrzení obsažená v námitkách v rozsahu přicházejícím s ohledem na koncentraci řízení, tedy k dotvrzení námitek, že půjčka, o jejímž poskytnutí žalobce s žalovaným 1) jednali, nebyla poskytnuta a že žalobce se směnky zmocnil svévolně. Nato bylo reagováno doplněním skutkových tvrzení s návrhem na výslech dalších svědků, a to Marie Baránkové, Martiny Laryšové a Martiny Masné. V dalším řízení soud prvního stupně tyto svědkyně předvolal ke svědeckému výslechu, účastníci však shodně navrhli, aby řízení bylo přerušeno, krajský soud proto usnesením ze dne 17.5.2013 č.j. 17Cm 437/2009-270 řízení přerušil.

Podle ustanovení § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníku splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Doložením splatné pohledávky insolvenční navrhovatel prokazuje ve smyslu § 97 odst. 2 IZ své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) a současně zčásti naplňuje základní předpoklad podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, neboť zjištění existence splatné pohledávky navrhovatele má význam jakožto jedno ze zjištění potřebných k osvědčení úpadku dlužníka.

Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ, insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že věřitel a) svou tvrzenou pohledávku vůči dlužníku nedoložil. Věřitel a) v podaném insolvenčním návrhu tvrdil, že má vůči dlužníku pohledávku ze směnky, která mimo jiné byla vystavena dlužníkem na směnečnou sumu 3.360.000 Kč se splatností 31.12.2006 s tím, že tato směnka byla vystavena k zajištění pohledávky věřitele a) ze smlouvy o půjčce, na základě které věřitel a) poskytl finanční prostředky ve výši 3.000.000 Kč. Stejná pohledávka uplatněná věřitelem a) v insolvenčním návrhu je též předmětem řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17Cm 437/2009. V tomto insolvenčním řízení, stejně tak, jako v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17Cm 437/2009, se dlužník brání jednak směnečnými námitkami, když mimo jiné namítá, že směnku nevystavil, jednak se brání námitkami kauzálními, když tvrdí, že půjčka peněz ve výši 3.000.000 Kč mu nebyla nikdy věřitelem a) poskytnuta.

Soud prvního stupně správně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 30/2009, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011 poukázal na to, že insolvenční soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na zjištění úpadku vedl dokazování o tom, zda pohledávka navrhujícího věřitele po právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky. Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2 věta první IZ) nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V situaci, kdy insolvenční zákon, oproti zákonu o konkursu a vyrovnání (jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.

K prokázání existence své splatné pohledávky navrhovatel a) pouze doložil vystavenou směnku ze dne 1.12.2005. Směnka samotná, však s ohledem na námitky, kterými se dlužník brání jak vůči směnce samotné, tak také vůči pohledávce směnkou zajištěné, existenci pohledávky navrhovatele a) prokázat nemůže. K prokázání existence splatné pohledávky navrhovatele a) by bylo třeba provádět další dokazování, a to zcela nepochybně výslechy svědků, kteří byli označeni v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17Cm 437/2009. Takové dokazování výslechy svědků, by však bylo v rozporu s účelem insolvenčního řízení a ve své podstatě by nahrazovalo řízení sporné. Soud prvního stupně, jak se mylně domnívají odvolatelé, neučinil žádný právní závěr v tom směru, že věřitel, který podává insolvenční návrh, by měl disponovat pravomocným a vykonatelným titulem. Insolvenční navrhovatel, který podává insolvenční návrh, nemusí mít k dispozici pravomocný a vykonatelný titul, musí však existenci své pohledávky doložit s tím, že za doloženou pohledávku je třeba rozumět takovou pohledávku, o které nemá soud z věřitelem předložených listin jakékoliv pochyby. Soud prvního stupně proto rozhodl zcela správně, jestliže insolvenční návrh navrhovatele a) zamítl, protože se jedná o pohledávku spornou, k jejímuž prokazování by bylo třeba provádět další obsáhlé dokazování.

V projednávané věci však nelze přehlédnout, že po vydání napadeného usnesení, avšak ještě před jeho doručením navrhovateli a) a dlužníku, byl podán u insolvenčního soudu další insolvenční návrh vůči dlužníku. Jedná se o insolvenční návrh navrhovatele b), který svým insolvenčním návrhem přistoupil k řízení ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1, 2 IZ a jako další insolvenční navrhovatel byl také osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele a). Námitky dlužníka, že další insolvenční návrh nelze považovat za přistoupení, když tento insolvenční návrh byl veden u insolvenčního soudu pod jinou spisovou značkou nutno odmítnout jako zcela nedůvodné. Skutečnost, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když zřejmě v důsledku omylu nepřiřadil insolvenční návrh navrhovatele b) ihned do tohoto insolvenčního řízení, nemá vliv na správnost závěru, že se jedná o přistoupení k řízení, protože byl podán další insolvenční návrh na majetek téhož dlužníka, a to dříve, než insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku. To, že doposud ve smyslu ustanovení § 107 odst. 5 nebyl dlužníku doručen do vlastních rukou stejnopis dalšího insolvenčního návrhu, nemá také vliv na další postup v řízení.

Za situace, kdy po vydání napadeného usnesení přistoupil do řízení o původním insolvenčním návrhu věřitele a) další věřitel dlužníka, dospěl odvolací soud k závěru, že jsou dány podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu toliko insolvenčního navrhovatele a). V řízení o insolvenčním návrhu navrhovatele b) bude totiž nutno pokračovat, a to pod stejnou spisovou značkou. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. a napadené usnesení ve výroku I. změnil tak, že se zamítá pouze insolvenční návrh navrhovatele a).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi dlužníkem a navrhovatelem a) soud prvního stupně správně určil, že podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. má dlužník vůči navrhovateli a) nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nesprávně však určil výši těchto nákladů řízení. Dlužník je zastoupen advokátkou, ta v řízení před soudem prvního stupně v roce 2013 učinila dva úkony právní služby, a to přípravu a převzetí věci a účast u jednání soudu 28.5.2013. Za tyto dva úkony právní služby jí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1, písm. a) a písm. g) vyhl. č. 177/96 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif ) náleží odměna, která se podle § 9 odst. 4, písm. c) advokátního tarifu vypočítává z částky 50.000 Kč, čemuž podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu přísluší sazba odměny za jeden úkon ve výši 3.100 Kč. Za dva úkony právní služby se jedná o částku 6.200 Kč, dále pak se jedná o dva režijní paušály á 300 Kč (ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhradu za ztrátu času 4 půlhodiny á 100 Kč (§ 14 odst. 1, písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu), a dále cestovné osobním automobilem z Opavy do Ostravy a zpět v celkové výši 1.351 Kč. Celkem se jedná o částku 8.551 Kč zvýšenou o 21% daň z přidané hodnoty, když advokátka dlužníka osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložené náklady řízení dlužníkem představují částku 10.346,71 Kč, kterou je povinen zaplatit navrhovatel a) dlužníku ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky dlužníka (§ 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Ve výroku III. odvolací soud proto změnil napadené usnesení tak, že uložil navrhovateli a) zaplatit dlužníku na nákladech řízení částku 10.346,71 Kč. Ve výroku II., kterým soud rozhodl o povinnosti navrhovatele a) zaplatit soudní poplatek z návrhu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

O nákladech odvolacího řízení mezi dlužníkem a věřitelem a), pro něhož se řízení končí, rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. Navrhovatel a) nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, a proto je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení odměnu za právní zastoupení. Advokátka dlužníka v odvolacím řízení učinila pouze jeden úkon právní služby-účast u nařízeného odvolacího jednání, za tento jeden úkon právní služby podle ustanovení § 11 odst. 1, písm. g), § 9 odst. 4, písm. c) a § 7 bodu 5 jí přísluší odměna 3.100 Kč, k tomu 1 x 300 Kč režijní paušál, dále 600 Kč jako náhrada za ztrátu času a cestovné k jednání odvolacího soudu, když cesta byla konána osobním automobilem BMW registrační značky 3T6 2417, z Opavy do Olomouce a zpět ujeto 200 km, při průměrné spotřebě 7,93 litrů na 100 km benzínu 98 ve vyhláškové ceně 38,60 Kč. Celkem cestovné představuje částku 1.332 Kč, dohromady náklady řízení představují 5.332 Kč zvýšené o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.119,72 Kč, se jedná o částku 6.451,72 Kč, kterou je povinen navrhovatel a) dlužníku zaplatit taktéž ve lhůtě do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky dlužníka.

O nákladech odvolacího řízení mezi dlužníkem a přistoupivším navrhovatelem b) odvolací soud nerozhodoval, protože jeho účast v insolvenčním řízení nekončí.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřitelům se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 10. prosince 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu