3 VSOL 912/2014-A-15
KSBR 47 INS 3451/2014 3 VSOL 912/2014-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužníka Ing. Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Čs. brigády 444, 768 61 Bystřice pod Hostýnem, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.6.2014, č.j. KSBR 47 INS 3451/2014-A-10,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech usnesení uvedl, že v řízení zahájeném dne 11.2.2014 se dlužník domáhal, aby soud rozhodl o jeho úpadku a povolil mu oddlužení. Podáním ze dne 27.5.2014 předložil dlužník soudu prvního stupně kromě listin s označením závazků, které vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, a kromě dlužníkových žádosti o souhlas s povolením oddlužení adresovaných těm věřitelům, jejichž závazky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, i reakci Okresní správy sociálního zabezpečení Kroměříž na žádost o shora uvedený souhlas, v němž tento věřitel sdělil, že vyslovuje nesouhlas s povolením režimu oddlužení. Dlužník má tedy závazky z podnikatelské činnosti a je tu výslovný nesouhlas věřitele s řešením jeho dluhů formou oddlužení. Podle soudu prvního stupně není tedy dlužník osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, a je tak namístě, aby byl návrh na povolení oddlužení odmítnut, a současně aby bylo rozhodnuto o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Účelem zálohy je zejména umožnit výkon činností insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Za takové náklady lze především považovat poštovné a platby za telekomunikační služby, cestovné, náklady na soupis majetkové podstaty, na zajištění, pojištění a správu majetku, apod. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. S ohledem na okolnosti případu, kdy úpadek dlužníka může být řešen pouze konkursem, (když dlužník dle seznamu závazků má závazky z podnikání) a do zpeněžení majetkové podstaty by insolvenční správce zůstal zcela bez finančních prostředků potřebných k výkonu funkce a když z insolvenčního návrhu a z jeho příloh vyplývá, že dlužník v současné době nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky, postupoval soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) a uložil dlužníku zaplacení zálohy ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. V něm uvedl, že nemá dostatek finančních prostředků na splácení svých závazků, a proto se rozhodl vstoupit do insolvenčního řízení. Tvrdí, že s ohledem na požadavek Krajského soudu na uhrazení zálohy by se musel opět nově zadlužit, což je pro něho v jeho situaci těžko proveditelné. Navrhuje, aby odvolací soud zálohu na náklady insolvenčního řízení snížil na částku podstatně nižší a přiměřenou, popřípadě, aby zálohu zrušil úplně.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a po té dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhá rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu tvrdil, že má 68 závazků v celkové výši 2.256.425,90 Kč, nevlastní žádný nemovitý majetek a jeho movitý majetek je představován věcmi osobní potřeby a vybavením bytu v hodnotě 10.000 Kč. Usnesením ze dne 28.2.2014, č.j. KSBR 47 INS 3451/2014-A-6 byl dlužník vyzván k doplnění návrhu na povolení oddlužení s tím, aby doložil, k jakým konkrétním účelům použil finanční prostředky poskytnuté mu věřiteli a které z jeho závazků vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, s tím, že u těchto závazků je třeba doložit souhlas věřitelů, aby tyto pohledávky byly řešeny oddlužením. Podáním ze dne 27.3.2014 sdělila Okresní správa sociálního zabezpečení Kroměříž dlužníkovi svůj nesouhlas s povolením režimu oddlužení. Finanční úřad pro Zlínský kraj, územní pracoviště v Kroměříži dne 14.4.2014 dlužníkovi sdělil souhlas s řešením úpadku oddlužením.

Dle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Dle ustanovení § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne.

Podle ustanovení § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

V této věci soud prvního stupně vyzval dlužníka, nechť doloží souhlas věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením a na základě nesouhlasu jednoho z nich dovodil, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude třeba odmítnout proto, že dlužník není subjektivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení a jeho úpadek je řešitelný jen konkursem (§ 390 odst. 3, § 396 IZ).

Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně v tom směru, že pokud věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení Kroměříž, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s oddlužením dlužníka nesouhlasí, nejsou v této fázi řízení (před rozhodováním o úpadku) dány pochybnosti o tom, zda dlužník je či není subjektivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení. Protože není splněn předpoklad dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ je nepochybné, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn není, a nelze postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ, oddlužení dlužníka povolit a otázku jeho oprávnění podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Z tohoto důvodu nelze o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, a důvod k postupu podle ustanovení § 108 odst. 1, poslední věty IZ, podle něhož soud dlužníku neuloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, dán není. Soud je proto povinen zkoumat, zda je nutné zajistit krytí nákladů insolvenčního řízení zálohou, či zda lze prostředky k jejich krytí zajistit jinak.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku, a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Dlužník nemá žádný likvidní majetek a za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v počátečních fázích řízení v souvislosti s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), a s případným soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá. Vzhledem k dlužníkem uváděné hodnotě jeho movitých věcí cca 10.000 Kč nelze důvodně usuzovat, že výtěžek zpeněžení majetkové podstaty bude postačovat ke krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a dalších hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Proto je požadavek soudu na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Rovněž uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné. Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen vyhláška ), činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ustanovení § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ). Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně ze všech výše uvedených důvodů rozhodl o uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 24. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu