3 VSOL 901/2016-A-12
KSBR 39 INS 10929/2016 3 VSOL 901/2016-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Mojmíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Vrbovec 146, PSČ 671 24, zastoupeného JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 2575/31a, PSČ 120 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.6.2016, č.j. KSBR 39 INS 10929/2016-A-7

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení složil na blíže označený účet Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dne 9.5.2016 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, v němž dlužník, mimo jiné, tvrdil, že celková výše jeho závazků činí 690.066,63 Kč s tím, že některé závazky pocházejí z jeho dřívější podnikatelské činnosti, kterou ukončil v roce 2009, a že požádal své věřitele (s pohledávkami pocházejícími z podnikatelské činnosti dlužníka) o souhlas s řešením jeho úpadku oddlužením, přičemž někteří věřitelé s oddlužením souhlasili. Věřitelé, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, jsou Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Okresní isir.justi ce.cz správa sociálního zabezpečení Znojmo, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Český inkasní kapitál, a.s., Město Znojmo a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky. Dlužník přitom dokládá souhlasy pouze věřitelů Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Český inkasní kapitál, a.s. a Město Znojmo, další označení věřitelé, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, souhlas s dlužníkovým oddlužením neposkytli. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 389 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), předběžně uzavřel, že dlužníkovi nelze povolit oddlužení, neboť má dluhy z podnikání, které brání řešení jeho úpadku oddlužením, když někteří z věřitelů s pohledávkami, pocházejícími z podnikatelské činnosti dlužníka, s oddlužením dlužníka výslovně nesouhlasili. Dlužník tedy není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, a je zřejmé, že návrh na povolení oddlužení musí soud podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ odmítnout a současně podle ustanovení § 396 IZ rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Nad rámec soud prvního stupně konstatoval , že výše dlužníkových příjmů neumožňuje uhradit 30 % dlužníkových závazků za dobu pěti let. Za tohoto stavu pak s odkazem na ustanovení § 108 IZ soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nezbytné uložit dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč s přihlédnutím k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., přičemž insolvenční správce má dále právo na náhradu hotových výdajů dle § 7 téže vyhlášky.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýká, že jeho závěr o tom, že dlužníkovi nelze povolit oddlužení, je předčasný. Odvolatel namítá, že již v insolvenčním návrhu uvedl, že nemá žádný majetek a že pobírá čistou mzdu ve výši 11.203 Kč, takže není schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši zaplatit. Z důvodu absence majetku je zřejmé, že konkurs nepovede k uspokojení věřitelů a dlužník bude i nadále zatížen týmiž dluhy. Podmínky oddlužení tak nastanou po zrušení konkursu s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou podle § 308 odst. 1, písm. d) IZ, jelikož pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující. Paradoxně v rámci konkursu musí dlužník vynaložit pro neexistující souhlas věřitele 50.000 Kč, které by v případě povolení oddlužení mohl použít i pro uspokojení věřitelů. Pokud by soud prvního stupně již nyní rozhodl o řešení dlužníkova úpadku oddlužením, dosáhli by věřitelé lepšího částečného uspokojení v kratší době. Jestliže věřitelé přes prokázané majetkové poměry dlužníka, který má závazky z podnikání, odmítli souhlas s oddlužením dlužníka udělit, je to jejich právo, výkon tohoto práva by však neměl vzhledem k okolnostem případu požívat ochrany soudu, neboť je zřejmé, že tím dojde k neodůvodněnému zatížení majetku dlužníka, ale i k poškození zájmů jiných věřitelů dlužníka. Soud prvního stupně měl a mohl využít § 307 odst. 1 insolvenčního zákona (míněno zřejmě § 397 odst. 1 IZ) a oddlužení povolit a pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, včetně pochybnosti o důvodnosti neudělení souhlasu věřitele prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Podle odvolatele je nesprávný i závěr soudu prvního stupně, že výše dlužníkových příjmů neumožňuje uhradit 30 % jeho závazků během pěti let. Činí-li výše závazků 690.066,63 Kč a celkové příjmy dlužníka, které lze použít pro úhradu jeho závazků, nejméně 208.740 Kč, je schopen uhradit 30,25 % svých závazků. Kromě uvedených příjmů přitom dlužník získá částku 72.000 Kč, kterou mu dárkyně Soňa Říhová (matka syna dlužníka) poskytne jako dar ve výši 1.200 Kč měsíčně po dobu pěti let od povolení oddlužení. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že dlužníku se záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá. Ke svému odvolání připojil dlužník listinu, darovací smlouvu uzavřenou mezi Soňou Říhovou (dárce), a Mojmírem Skýpalou (obdarovaný), jíž se dárkyně zavázala poskytnout obdarovanému dar ve výši 1.200 Kč měsíčně po dobu pěti let od účinnosti této smlouvy. Smlouva je opatřena úředně ověřenými podpisy obou jejích účastníků.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, došlým soudu dne 9.5.2016, se dlužník domáhá zjištění úpadku a povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že je v úpadku, neboť má peněžité závazky vůči deseti věřitelům, některé z těchto závazků jsou závazky z podnikání, které dlužník ukončil v roce 2009. Celková výše závazků činí 690.066,63 Kč. V návrhu dlužník označil své věřitele, uvedl výši jednotlivých závazků a jejich splatnost a dále označil, které z těchto závazků jsou závazky z podnikání. Ke svým osobním poměrům uvedl, že má vyživovací povinnost k jednomu dítěti. Jeho předpokládaný čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 11.203 Kč, tedy hodnota plnění, které by se dostalo z tohoto příjmu nezajištěným věřitelům, činí nejméně 30 % jejich pohledávek. K návrhu dlužník připojil mimo jiné seznam závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich úplnosti a správnosti. V seznamu závazků dlužník řádně označil své věřitele, uvedl výši a splatnost jednotlivých závazků vůči těmto věřitelům a označil závazky z podnikání. Podle údajů u vedených v seznamu majetku vlastní dlužník pouze použité oblečení v pořizovací ceně 5.000 Kč. Podle údajů uvedených v seznamu zaměstnanců nemá dlužník žádné zaměstnance.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Na základě údajů, uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku, neboť má závazky vůči více věřitelům déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit, když (s ohledem na údaje, uvedené ohledně data splatnosti) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2, písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkovi nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhuje.

Podle ustanovení § 389 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Dlužník již v podaném návrhu na povolení oddlužení tvrdil, že některé z jeho označených závazků jsou závazky z podnikání, a také uplatnil tvrzení, že někteří z jeho věřitelů s pohledávkami, pocházejícími z podnikatelské činnosti dlužníka, s oddlužením dlužníka souhlasí. Doložil přitom, že souhlas s oddlužením dlužníka udělili věřitelé Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Český inkasní kapitál, a.s. a Město Znojmo.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde (a současně se nejedná o pohledávky uvedené v § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ), s tím souhlasí.

Nutno ovšem zdůraznit, že pokud má dlužník-fyzická osoba závazky z podnikání, musí s jeho oddlužením souhlasit každý nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku, pocházející z podnikání dlužníka jde.

V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že z věřitelů dlužníka, kteří mají vůči dlužníkovi pohledávky pocházející z jeho podnikatelské činnosti, udělili souhlas s oddlužením dlužníka pouze Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Český inkasní kapitál, a.s. a Město Znojmo, ostatní věřitelé, tj. Okresní správa sociálního zabezpečení, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky, tento souhlas nedali.

Je třeba uvést, že připouští-li insolvenční zákon, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem, případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání toliko za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ, mezi něž patří podmínka, že s oddlužením dlužníka souhlasí (všichni) věřitelé, o jejichž pohledávky jde (§ 389 odst. 2, písm. a/ IZ), je námitka odvolatele ohledně toho, že nesouhlas takového věřitele s oddlužením nemůže v konkrétním případě požívat ochrany soudu nepřípadná.

Argumentace odvolatele, že by otázka, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení měla být prozkoumána až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení podle ustanovení § 397 IZ rovněž neobstojí.

V této souvislosti odkazuje odvolací soud na závěry Vrchního soudu v Olomouci v usnesení ze dne 24.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, jež je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016 (a jež citoval v odůvodnění svého rozhodnutí i soud prvního stupně), podle nichž má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2, písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; postup podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že se jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 396 IZ).

Námitkami odvolatele, zpochybňujícími závěr soudu prvního stupně o nedostatečné ekonomické nabídce dlužníka z hlediska ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ se odvolací soud již nezabýval, neboť by to bylo s ohledem na shora uvedený závěr nadbytečné.

Soud prvního stupně také správně uložil dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, když dlužník vlastní pouze movité věci nepatrné hodnoty, pohotovými peněžními prostředky nedisponuje.

Účelem složené zálohy je-jak soud prvního stupně správně vyložil-především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, a rovněž také poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžením majetkové podstaty (což se s ohledem na strukturu majetku dlužníka jeví jako pravděpodobné), záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužník k jejich úhradě prostředky nemá, hradil podle ustanovení § 38 odst. 1 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti také náhrada jeho hotových výdajů, tj. cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 26. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu