3 VSOL 897/2015-A-10
KSBR 45 INS 15406/2015 3 VSOL 897/2015-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Lenky anonymizovano , anonymizovano , bytem Rousínov, V Sídlišti 335/2, PSČ 683 01, identifikační číslo osoby: 75655659, zastoupené Mgr. Pavlem Cikánkem, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2015, č. j. KSBR 45 INS 15406/2015-A-5,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenčním návrhem ze dne 10. 6. 2015 se dlužnice domáhá vydání rozhodnutí o úpadku a jako řešení navrhuje oddlužení. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, § 389 odst. 1 a odst. 2, § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), a především dovodil, že v daném případě, kdy má dlužnice dluhy z podnikání a současně netvrdí a nedokládá, že věřitel souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením, není dlužnice ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení. Je tak na místě , aby insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítl a rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Soud prvního stupně dále vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a uzavřel, že je nezbytné uložit dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť dlužnice nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky. Nelze přitom spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně, v případě nedostatku majetku dlužnice postačujícího alespoň na úhradu nutných nákladů a odměny insolvenčního správce, která v případě konkursu činí minimálně 45.000 Kč, z rozpočtových prostředků soudu.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Odvolatelka namítá, že návrh na povolení oddlužení jsou oprávněny podat také fyzické osoby za situace, že mají závazky z podnikání, pokud s tím souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávky jde. Souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení, proto nelze přičítat k tíži odvolatelky, pokud tento souhlas ke svému návrhu nepřipojila. Bude nezbytné postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ a v pochybnostech o tom, zda je dlužnice oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, bude třeba oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Podle odvolatelky za situace, kdy dosud žádný výslovný nesouhlas věřitele s pohledávkou, pocházející z podnikatelské činnosti dlužnice, s oddlužením dlužnice ze spisu nevyplývá, je tak závěr soudu prvního stupně předčasný. V tomto směru odkázala na závěry Vrchního soudu v Olomouci například v jeho rozhodnutí sen. zn. 1 VSOL 313/2014-A-14 a sen. zn. 1 VSOL 1197/2013-A-18. Nad rámec odvolatelka uvedla, že přímo oslovila svoje věřitele s žádostí o jejich stanovisko, žádné negativní vyjádření neobdržela, a tudíž doplňuje svoje skutková tvrzení dosud obsažená v návrhu na povolení oddlužení tak, že její věřitelé s oddlužením souhlasí . K odvolání dlužnice připojila sdělení soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, ze dne 2. 7. 2015 (k č. j. 015 Ex 376/2008-83)-zřejmě adresovaný odvolatelce-v němž exekutor sděluje, že jako věřitel ohledně dosud neuhrazené části nákladů dotčeného exekučního řízení souhlasí s povolením oddlužení jako řešení úpadku v řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 45 INS 15406/2015.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, došlým soudu dne 12. 6. 2015, se dlužnice domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla, že v současné době je nepodnikající fyzickou osobou, v období let 2004 až 2006 však podnikala. Její závazky pocházejí vesměs z období podnikatelské činnosti a souvisejí s její podnikatelskou činností. V současné době má vůči šesti věřitelům sedm závazků celkem ve výši 641.000 Kč, všechny tyto závazky jsou nezajištěné, vykonatelné. V návrhu dlužnice označila jednotlivé své věřitele, uvedla výši jednotlivých závazků a jejich splatnost. Dále uvedla, že od 1. 5. 2015 je zaměstnána na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou ve společnosti Austerlitz Golf s.r.o., bude mít stabilní měsíční příjem, který bude činit minimálně 13.000 Kč čistého. Dále by na splácení svých závazků použila dar od Radovana Čížka ve výši 2.000 Kč měsíčně. Za pět let by tak na své závazky zaplatila celkem 271.200 Kč, což činí více než 30 % hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů. Ke svým osobním poměrům uvedla, že není vdaná, vyživovací povinnost má k jednomu dítěti. K návrhu dlužnice připojila, mimo jiné, seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich úplnosti a správnosti. V seznamu závazků dlužnice označila jednotlivé své věřitele, uvedla důvod jednotlivých závazků, výši a splatnost jednotlivých závazků, údaj o tom, že se jedná o závazky vykonatelné a že tyto závazky nepopírá. Jako své věřitele označila věřitele Pivovary Staropramen s.r.o., GE Money Bank, a.s., PLAY CARD spol. s r.o., Jiřího anonymizovano , anonymizovano , Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky a Okresní správu sociálního zabezpečení Vyškov. Podle údajů uvedených v seznamu majetku nevlastní dlužnice žádný movitý či nemovitý majetek, nemá žádné dlužníky. Podle údajů uvedených v seznamu zaměstnanců nemá žádné zaměstnance.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 396, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

S ohledem na údaje, uvedené dlužnicí v návrhu a jeho přílohách (v seznamu závazků) lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopna plnit, neboť je-jak vyplývá z údajů uvedených v seznamu závazků-neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případě, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je tak určující posouzení správnosti předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení, jak navrhuje.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu-nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má, jako v této věci dlužnice, dluhy z podnikání. I když s účinností, od 1. 1. 2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem, případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání, musí zde být nicméně splněny podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Uvedené znamená, že pokud dlužník-fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku, pocházející z podnikání dlužníka, jde. Souhlasu není třeba pouze tehdy, jde-li o věřitele, který sice má vůči dlužníkovi pohledávku, pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka, tato jeho pohledávka je však zajištěna, nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ).

Námitkám odvolatelky je možno přitakat potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později s tím, že ustanovení § 397 odst. 1 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Nutno ovšem zdůraznit, že tento postup (postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se uplatní tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, to je, zda splňuje uvedená kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto nutno z tohoto důvodu již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a), písm. b) nebo písm. c) IZ nebrání. Takové skutečnosti však dlužnice ve svém návrhu na povolení oddlužení současně neuplatnila.

K argumentaci odvolatelky, v níž odkázala na závěry obsažené v dřívějších rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci, považuje odvolací soud za potřebné uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoli v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, to je na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení dlužníkova úpadku konkursem, nemohl by již dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy uložit, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by pak správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Soudní praxe insolvenčních soudů (prvního stupně) a Vrchního soudu v Olomouci, která se po novele insolvenčního zákona účinné od 1. 1. 2014 postupně vyvíjela, se proto ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá řešit svůj úpadek oddlužením a má závazky z podnikání (které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a nejde ani o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ustanovení § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ) by měl s věřiteli pohledávek, jež mají původ v podnikatelské činnosti dlužníka, jednat, seznámit je podrobně se svou majetkovou situací, včetně nabídky pro zvažované oddlužení a v dostatečném časovém předstihu souhlas s oddlužením od nich vyžádat tak, aby již ve svém návrhu na povolení oddlužení byl schopen tuto právně významnou skutečnost (to je souhlas věřitelů dle ustanovení § 389 odst. 1 písm. a/ IZ) nejen tvrdit, ale také i doložit.

Teprve v podaném odvolání odvolatelka doplnila svoje skutková tvrzení tak, že její věřitelé s oddlužením souhlasí, což je ovšem v rozporu s dalším údajem, uvedeným v odvolání, že přímo oslovila svoje věřitele , a že neobdržela žádné negativní vyjádření . Z toho, že věřitelé s pohledávkami, pocházejícími z podnikatelské činnosti dlužnice na výzvu dlužnice k vyjádření dosud nereagovali, ovšem souhlas těchto věřitelů ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ rozhodně dovozovat nelze.

Za tohoto stavu soud prvního stupně shodně se soudem uzavírá, že se jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu dlužnice na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na její majetek (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně také správně uložil dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť z údajů, uvedených v seznamu majetku, je zřejmé, že dlužnice nedisponuje pohotovými peněžními prostředky. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je tak v této věci nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužnice či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžením majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti také náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 16. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu