3 VSOL 876/2015-A-9
KSBR 44 INS 19816/2015 3 VSOL 876/2015-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Rastislava anonymizovano , nar. 29.12.1986, bytem Otnice, Školní 480, PSČ 683 54, identifikační číslo: 74479300, a b) Markéty anonymizovano , anonymizovano , bytem Otnice, Školní 480, PSČ 683 54, identifikační číslo: 87929589, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.8.2015, č.j. KSBR 44 INS 19816/2015-A-4,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkům, aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že podáním, doručeným soudu dne 31.7.2015, se dlužník domáhá vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení. Poté, co soud prvního stupně citoval ustanovení § 389 odst. 1 a odst. 2, ustanovení § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), dále uvedl, že podle údajů v příloze návrhu část závazků dlužníka vznikla v souvislosti s jeho podnikatelskými činnostmi, a z dalších příloh vyplývá, že se jedná minimálně o závazek vůči věřiteli Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 182.778 Kč a o závazek vůči věřiteli Městské správě sociálního zabezpečení Brno ve výši 260.616 Kč. Dlužník však ve svém návrhu netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ nebrání. Soud prvního stupně dovodil, že vzhledem k tomu, že dlužník neprokázal svou aktivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení, je jediným možným způsobem řešení jeho úpadku konkurs. Pro krytí nákladů konkursu je třeba zajistit již v této fázi řízení finanční prostředky ve formě zálohy na náklady insolvenčního řízení. S ohledem na rozsahu majetku dlužníka, který v současné době nedisponuje pohotovými finančními prostředky k úhradě nákladů konkursu, a předpokládaným nákladům řízení při konkursu, postupoval podle ustanovení § 108 IZ a stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Odvolatelé zdůraznili, že soud prvního stupně nesprávně interpretuje novelizované znění insolvenčního zákona, účinné od 1.1.2014, neboť z důvodové zprávy k této novele insolvenčního zákona vyplývá, že je možné, aby se úspěšně domáhala oddlužení také fyzická osoba mající závazky z podnikatelské činnosti, pokud s řešením podnikatelských závazků oddlužením budou souhlasit věřitelé. Insolvenční zákon však v žádném ze svých ustanovení nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl zároveň předkládán písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení, takže i dlužník, který má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, je legitimní podat návrh na povolení oddlužení. Ustanovení 403 IZ naopak vyžaduje aktivní projev vůle věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, že s oddlužením takového dlužníka nesouhlasí, což plyne jednak z § 397 IZ, tak i zejména z ustanovení § 403 odst. 2 IZ. Soud prvního stupně požadavkem k doložení souhlasu věřitelů peněžitých závazků, které pochází z dlužníkovy podnikatelské činnosti, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením nerespektuje právní názory obsažené v ustálené rozhodovací praxi soudů vyšší instance. V této souvislosti odkázali odvolatelé na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.9.2014, sen. zn. 4 VSPH 1277/2014-A-28, ze dne 18.7.2014, sen. zn. 3 VSPH 517/2014, a ze dne 23.6.2014, sen. zn. 1 VSPH 1211/2014-A-17, z jejichž závěrů v odvolání citovali. Odvolatelé poukázali i na faktickou a logickou neochotu věřitelů vyjádřit se k možnosti oddlužení u dlužníků, jejichž závazky pocházejí také z podnikatelské činnosti s tím, že věřitelé ve stavu, kdy nejsou přihlášeny pohledávky ostatních věřitelů, nemohou vyhodnotit poměr pohledávek vzniklých z podnikání, neznají celkovou výši závazků přihlášených věřitelů, přesný dlužníkův příjem, ocenění dlužníkova majetku, a nemohou tedy rozhodnout, který způsob oddlužení vzhledem k uvedeným faktorům bude pro ně výhodnější. Tyto informace však na přezkumném jednání, popřípadě na schůzi věřitelů, již budou známy, a tudíž se mohou jasně rozhodnout, zda navrhnou konkurs nebo oddlužení. V této souvislosti odvolatelé dále citovali ze závěrů v rozhodnutích vrchních soudů, podle odvolatelů zásadních, a to v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.1.2014, sen. zn. 1 VSOL 1197/2013-A-17, ze dne 16.4.2014, sen. zn. 1 VSOL 297/2014-A-9, a ze dne 24.3.2014, sen. zn. 3 VSOL 15/2014-A-16, a v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.5.2014, sen. zn. 2 VSPH 961/2014, z nichž vyplývá, že není zapotřebí, aby dlužníci předkládali souhlasy věřitelů s pohledávkami, pocházejícími z podnikatelské činnosti dlužníka, s oddlužením dlužníka. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil, případně aby usnesení soudu prvního stupně změnil a uložil dlužníkům zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši maximálně 20.000 Kč.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohy nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužníci se insolvenčním návrhem spojeným se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 31.7.2015, domáhají zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedli, že jsou v úpadku, neboť mají více věřitelů, peněžité závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto nejsou schopni plnit, řada věřitelů zahájila proces vymáhání svých závazků. Celková výše závazků vzniklých v rámci společného jmění manželů činí 643.911 Kč, jde o závazky nezajištěné. Dlužníci současně specifikovali jednotlivé závazky označením věřitele, druhu závazku , uvedli výši a splatnost jednotlivých závazků, ve vztahu ke všem závazkům uvedli, že se jedná o závazky nezajištěné, a že tyto závazky nepopírají co do důvodu a výše. Dále uvedli, že dlužník má příjem jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 15.700 Kč čistého měsíčně, dlužnice pobírá mzdu v průměrné výši 12.483 Kč čistého měsíčně, kromě vzájemné vyživovací povinnosti mají vyživovací povinnost k jednomu dítěti. S přihlédnutím ke svým příjmům a k celkové výši nezajištěných závazků jsou schopni za dobu 5 let uhradit svým věřitelům alespoň 30 % hodnoty jejich nezajištěných pohledávek. K návrhu dlužníci připojili, mimo jiné, seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich úplnosti a správnosti. V seznamu závazků dlužníci označili jednotlivé své věřitele, uvedli údaj k druhu závazku , údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků, ve vztahu ke všem označeným závazkům uvedli, že se jedná o závazky nezajištěné a že tyto závazky nepopírají co do důvodu a výše. Z údajů, uvedených v seznamu majetku, vyplývá, že dlužníci nevlastní žádné nemovitosti, jsou vlastníky movitých věcí-obvyklého vybavení domácnosti celkem v odhadované hodnotě asi 22.800 Kč a dvou automobilů-jeden automobil je v odhadované hodnotě 10.000 Kč a druhý automobil v odhadované hodnotě 40.000 Kč. Podle údajů uvedených v seznamu zaměstnanců nemají dlužníci žádné zaměstnance. K návrhu bylo dále připojeno tzv. prohlášení dlužníka Rastislava anonymizovano a prohlášení dlužníka Markéty anonymizovano , v prohlášení dlužníka Rastislava anonymizovano je uvedeno, že ke dni podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení je podnikatelem a část závazků pochází z podnikatelské činnosti, v prohlášení dlužnice Markéty anonymizovano je uvedeno, že ke dni podání návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení je podnikatelem a její současné závazky nepochází z podnikatelské činnosti. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.

Po vyhodnocení údajů, uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu a v zákonem vyžadované příloze-seznamu závazků, lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nacházejí v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť mají peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit, neboť je neplní (jak vyplývá z údajů o datu splatnosti jednotlivých závazků) po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případě, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl o oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je tak určující posouzení správnosti předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužníkům nebude povoleno oddlužení, jak navrhují. Nutno přitom vycházet z toho, že v případě společného návrhu manželů na povolení oddlužení podle § 394a odst. 3 IZ mají manželé po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků, a považují se za jednoho dlužníka.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu-nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že dlužník má, jako v této věci (což odvolatelé nezpochybňovali), dluhy z podnikání. I když tedy s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem, případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání, musí zde být nicméně splněny podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Uvedené znamená, že pokud dlužník-fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku, pocházející z podnikání dlužníka, jde. Souhlasu není třeba pouze tehdy, jde-li sice o věřitele, který má vůči dlužníku pohledávku, pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka, tato jeho pohledávka je však zajištěna, nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1, písm. c/ nebo d/ IZ).

Námitkám odvolatele je možno přitakat potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později s tím, že ustanovení § 397 odst. 1 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Nutno ovšem zdůraznit, že tento postup (postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se uplatní tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, to je, zda splňuje uvedená kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto nutno z tohoto důvodu již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat,

že se jedná o dluhy, které řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a), písm. b) nebo písm. c) IZ nebrání. Takové skutečnosti však dlužníci ve svém návrhu na povolení oddlužení současně neuplatnili, naopak je zjevné, že s věřiteli, vůči nimž mají závazky z podnikání (přičemž se nejedná o pohledávky věřitelů, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, v němž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka a podle § 308 odst. 1, písm. c/ nebo d/ IZ, a nejde o pohledávky zajištěných věřitelů.) nejednali, a jejich stanoviska, pokud se týká jejich souhlasu s oddlužením, ani nezjišťovali.

Za tohoto stavu se tak jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu dlužníků na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jejich majetek (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně také správně uložil dlužníkům povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by ji nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze totiž přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho minimální odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

K argumentaci odvolatelů, v níž odkázali na citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, považuje odvolací soud za potřebné uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, tj. na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, nemohl by dlužníkovi zaplacení zálohy uložit, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení již zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by pak správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Soudní praxe insolvenčních soudů (prvního stupně) a Vrchního soudu v Olomouci, která se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 postupně vyvíjela, se proto ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá řešit svůj úpadek oddlužením a má závazky z podnikání [které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ], by měl s věřiteli pohledávek, jež mají původ v podnikatelské činnosti dlužníka, jednat, seznámit je podrobně se svou majetkovou situací, včetně nabídky pro zvažované oddlužení a v dostatečném časovém předstihu souhlas s oddlužením od nich vyžádat, tak aby ve svém návrhu na oddlužení byl schopen tuto právně významnou skutečnost (tj. souhlas věřitelů dle ustanovení § 389 odst. 1, písm. a/ IZ) tvrdit a případně také i doložit. Jinak řečeno, hodlá-li se dlužník v rámci oddlužení poctivě vyrovnat i s věřiteli, kteří mají vůči němu pohledávky z podnikání, neměl by pouze spoléhat na to, že se tito věřitelé se svými pohledávkami do insolvenčního řízení nepřihlásí (ať již vědomě či v důsledku neinformovanosti), nebo že v důsledku jejich pasivity v průběhu insolvenčního řízení založí svůj souhlas s oddlužením dlužníka.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 14. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu