3 VSOL 873/2017-B-49
KSOS 39 INS 17483/2012 3 VSOL 873/2017-B-49

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Vítězslava anonymizovano , anonymizovano , bytem v Drahotuších, Hranická 245, PSČ 753 61, zastoupeného JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní Lán 29, o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.4.2017, č.j. KSOS 39 INS 17483/2012-B-44,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, a dále od placení pohledávek věřitelů, kteří pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 29.9.2015, č.j. KSOS 39 INS 17483/2012-B-23, vzal soud na vědomí splnění oddlužení a současně zprostil insolvenčního správce funkce a osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. K odvolání přihlášených věřitelů odvolací soud výrok o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem, aby se zabýval výší příjmů dlužníka, která by mohla být v průběhu insolvenčního řízení sražena, pokud by řešením úpadku dlužníka byl konkurs. Soud vyzval dlužníka, aby předložil své příjmy za období od zahájení insolvenčního řízení, to je od 9.7.2012. Z podání dlužníka má za osvědčené, že měsíční příjem dlužníka v roce 2012 činil 12.681 Kč, v roce 2013 isir.justi ce.cz

činil 12.835 Kč, v roce 2014 činil 12.880 Kč a v roce 2015 činil 13.117 Kč. Soud dále postupoval tak, že od měsíčních příjmů dlužníka odečetl nezabavitelnou částku skládající se z životního minima ve výši 3.410 Kč, a dále vypočetl normativní náklady na bydlení a dospěl k závěru, že zabavitelná částka za rok 2012 činí 3.586 Kč, za rok 2013 3.502 Kč, za rok 2014 3.434 Kč a za rok 2015 3.646 Kč, a zjistil, že za dobu od schválení oddlužení do schválení konečné zprávy by do majetkové podstaty náležela částka 101.402 Kč. Celková výše pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka je 1.530.383,13 Kč; pohledávka zajištěného věřitele ve výši 938.919,34 Kč byla uspokojena z předmětu zajištění ve výši 646.831 Kč. Neuspokojené pohledávky dlužníka jsou ve výši 883.552,13 Kč, v případě, že by řešením dlužníkova úpadku byl konkurs, byly by pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny ve výši 11 %. Soud uvedl, že při postupu dle § 415 insolvenčního zákona musí být naplněny dvě podmínky, první z nich je prokázání toho, že dlužník svým jednáním nezavinil, že nezajištění věřitelé nedosáhli požadované hodnoty plnění, a druhou podmínkou je, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Soud se zabýval otázkou příjmů dlužníka náležejících do majetkové podstaty v případě, že by řešením dlužníkova úpadku byl konkurs, a dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění druhé podmínky podle ustanovení § 415 insolvenčního zákona umožňující přiznání osvobození dlužníka, a proto návrh zamítl.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž uvedl, že s rozhodnutím soudu nesouhlasí, neboť má za to, že svým jednáním nezavinil, že prodejem majetkové podstaty, ačkoliv její hodnota byla znalcem oceněna na částku 1.100.000 Kč , se dosáhlo částky 369.718 Kč, a došlo tak k uspokojení pouze zajištěných věřitelů. Poukazuje na to, že ve svém insolvenčním návrhu jako způsob oddlužení navrhoval plnění splátkového kalendáře, na základě kterého by se uspokojili věřitelé minimálně do výše 30 % jako nezajištění věřitelé a zajištění věřitelé by se uspokojili prodejem majetkové podstaty. Není tak jeho vinou, že insolvenčnímu správci se podařilo prodat nemovitosti za cenu hluboko pod jejich odhadem, a nikoliv za jejich obvyklou cenu, a z těchto důvodů nebyly vůbec uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů. Navrhuje proto, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno tak, že soud ho osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

S účinností od 1.7.2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení Článku II. bodu 1. Přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno před účinností novely insolvenčního zákona, postupoval odvolací soud při projednání a rozhodnutí o odvolání dlužníka podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30.6.2017.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení dne 19.7.2012, v němž dlužník uvedl, že společně s manželkou mají celkem dvacet osm nezajištěných závazků v rámci SJM ve výši 709.065,80 Kč a jeden zajištěný závazek -zástava na byt ve výši 802.741,30 Kč. Uvedl, že má příjem ze starobního důchodu, a navrhl, aby oddlužení bylo řešeno plněním splátkového kalendáře. Jako přílohu ke svému insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení předložil dlužník znalecký posudek na nemovitost, bytovou jednotku v katastrálním území Hlubočky, a podle tohoto znaleckého posudku zpracovaného ke dni 11.1.2010 tržní hodnota nemovitosti činí 1.530.000 Kč. Usnesením ze dne 30.8.2012, č.j. KSOS 39 INS 17483/2012-A-7, bylo rozhodnuto o zjištění úpadku a povoleno oddlužení. Dne 20.11.2012 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů; na schůzi věřitelů insolvenční správce přednesl zprávu o své činnosti, v níž uvedl, že rozhodnutí o způsobu oddlužení ponechává na nezajištěných věřitelích, upozornil však, že odhadní cena nemovitostí, která byla stanovena ke dni 11.1.2010, nemusí být aktuální, protože podle jeho názoru došlo od tohoto data k poklesu cen nemovitostí a odhadní cena 1.530.000 Kč nemusí být v současné době cenou tržní. Na schůzi věřitelů si přítomní věřitelé odhlasovali jako způsob povoleného oddlužení zpeněžení majetkové podstaty. Usnesením ze dne 23.11.2012, č.j. KSOS 39 INS 17483/2012-B-3, rozhodl insolvenční soud o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením ze dne 14.4.2015, č.j. KSOS 39 INS 17483/2012-B-19, schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů správce ze dne 23.1.2015, podle které celkový výnos zpeněžení majetkové podstaty činí 369.718 Kč, zajištěným věřitelům bylo vyplaceno 337.537,50 Kč a pro přihlášené nezajištěné věřitele zbývá 0 Kč. Podáním z 20.7.2015 požádal dlužník o osvobození od pohledávek dle ustanovení § 415 IZ. Uvedl, že po celou dobu insolvenčního řízení spolupracoval s insolvenčním správcem, když cenu prodeje nemovitostí zapsaných do majetkové podstaty nemohl svým jednáním nikterak ovlivnit. Domnívá se, že do ceny zpeněžovaných nemovitých věcí se promítla aktuální situace na trhu s nemovitými věcmi v období, ve kterém byly zpeněžovány. Nadto ve svém návrhu navrhoval, aby byl jeho úpadek řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře. Soud nařídil slyšení, ke kterému předvolal insolvenčního správce a dlužníka; u tohoto jednání insolvenční správce uvedl, že dlužník s ním aktivně spolupracoval, což potvrdil i dlužník, a uvedl, že dlužníku nevznikl žádný nový závazek a zpeněžen byl veškerý jeho majetek zahrnutý do majetkové podstaty. Usnesením ze dne 29.9.2015 pod č.j. KSOS 39 INS 17483/2012-B-23, soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka Vítězslava anonymizovano , schválil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce ve výši 54.450 Kč, zprostil ho funkce a osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení. K odvolání věřitelů byl odvolacím soudem výrok o osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení zrušen a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady pro přiznání osvobození podle ustanovení § 415 IZ.

Podle ustanovení § 415 IZ, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníků od placení zbytku dluhů.

Výkladem ustanovení § 415 IZ se zabýval Nejvyšší soud ČR již v usnesení ze dne 28.2.2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří 1) návrh dlužníka, 2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a 3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

V dané věci není pochyb o tom, že předpoklad ad 1) je splněn, neboť dlužník podal návrh na osvobození od placení zbytku dluhů.

Podle odvolacího soudu je splněn i předpoklad ad 2). Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2014, sen.zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněném pod č. 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 47/2014). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn, je plně v rukou věřitelů. Rozhodne-li o způsobu oddlužení schůze věřitelů, insolvenční soud již nepřezkoumává, zda je zvolený způsob oddlužení pro věřitele či dlužníka výhodný, není právně významné, zda dlužník prosazoval jiný než přijatý způsob oddlužení, a insolvenční soud není oprávněn rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu oddlužení měnit. Neshledá-li důvod neschválení oddlužení, rozhodne podle § 406 insolvenčního zákona o schválení oddlužení způsobem, o němž rozhodla schůze věřitelů. Nejvyšší soud dále uvedl, že nepředpokládá, že se budou věřitelé chovat neekonomicky , a v situaci, kdy bude dlužníkova ekonomická nabídka dostatečná pro jeden ze způsobů oddlužení, se schůze věřitelů usnese na druhém způsobu. Přesto, kdyby taková situace nastala, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu řešitelná postupem podle § 415 insolvenčního zákona. Prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění, které při splnění oddlužení by obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoliv při dlužníkem prosazovaném jiném (druhém) způsobu oddlužení by bylo možné předpokládat, že tato podmínka bude splněna, bude zpravidla možné uzavřít, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil.

V usnesení ze dne 30.11.2016, sen. zn. 29 NSČR 127/2014 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud k závěrům plynoucím z R 47/2014 dodal, že i kdyby se v insolvenčním řízení prosadil způsob oddlužení, při kterém by již v době jeho schválení bylo zřejmé, že hodnota plnění, které by při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (aniž by šlo o případ, kdy se věřitelé s dlužníkem dohodli na nižším plnění), musí se tato skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci testu nastaveného ustanovením § 415 IZ (při úvaze, zda se prokázalo, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem).

V dané věci dlužník navrhoval jako způsob oddlužení plnění splátkového kalendáře, schůze věřitelů si však odhlasovala oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. V průběhu řízení se nemovitost prodala za velmi nízkou částku tak, že výtěžek z prodeje nepostačoval ani na plné uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů, přičemž na nezajištěné věřitele z výtěžku tohoto zpeněžení nepřipadla žádná částka-nezajištění věřitelé tak nebyli uspokojeni vůbec. Podle odvolacího soudu lze uzavřít, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Současně však nelze uzavřít, že již v době schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Dlužník společně s insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení předložil i znalecký posudek na cenu nemovitosti (bytové jednotky) odhadnuté na částku 1.530.000 Kč. Insolvenční správce ve své první zprávě upozornil na to, že cena nemovitosti stanovená znaleckým posudkem nemusí být cenou aktuální, když došlo k poklesu cen nemovitostí, sám v soupise majetkové podstaty odhadl cenu nemovitosti (bytové jednotky) na částku 1.100.000 Kč. Do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásili věřitelé s pohledávkami ve výši 1.530.386,13 Kč-zajištění věřitelé s pohledávkami ve výši 953.041,34 Kč a nezajištění věřitelé s pohledávkami ve výši 577.344,79 Kč, s tím, že insolvenční správce současně ve své zprávě upozornil také na to, že někteří věřitelé se přihlásili do insolvenčního řízení dvakrát, to je jak do insolvenčního řízení dlužníka, tak do souběžně probíhajícího insolvenčního řízení jeho manželky. Pokud si nezajištění věřitelé na schůzi věřitelů odhlasovali na základě informací, které měli k dispozici a které vyplývaly z obsahu spisu, jako způsob oddlužení zpeněžení majetkové podstaty, nelze uzavřít, že by již v době schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, neboť předpokládaná cena nemovitosti k takovému závěru vést nemohla.

Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda je splněn i třetí předpoklad pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů, tedy zda bylo prokázáno, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

V případě řešení úpadku konkursem náleží do majetkové podstaty i majetek nabytý dlužníkem (zásadně kdykoliv) v průběhu insolvenčního řízení (§ 205 odst. 1 a 2 IZ)-tedy i příjmy dlužníka (§ 206 odst. 1, písm. i/ IZ) náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 207 odst. 2 IZ). Při stanovení částky, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je třeba zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem.

Soud prvního stupně správně zjistil, že dlužník měl příjmy ze starobního důchodu. V roce 2012 činil jeho příjem ze starobního důchodu 12.681 Kč, v roce 2013 12.835 Kč, v roce 2014 12.888 Kč a v roce 2015 13.177 Kč. Po odečtení nezabavitelné částky sestávající z životního minima ve výši 3.410 Kč a normativních nákladech na bydlení ve výši 5.352 Kč v roce 2012, ve výši 5.687 Kč v roce 2013, ve výši 5.873 Kč v roce 2014 a ve výši 5.767 Kč v roce 2015, vychází, že v roce 2012 (od zahájení insolvenčního řízení, to je od 19.7.2012) by bylo získáno do majetkové podstaty z příjmů ze starobního důchodu celkem 19.723 Kč, v roce 2013 42.024 Kč, v roce 2014 41.208 Kč a v roce 2015 3.646 Kč (do doby podání konečné zprávy)-celkem 106.601 Kč. Pokud jde o výtěžek zpeněžení nemovitostí, ty by byly zpeněženy za stejnou částku jako v případě zpeněžení majetkové podstaty a odměna z tohoto zpeněžení pro insolvenčního správce by byla též stejná jako při zpeněžení v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Od celkových příjmů ve výši 106.601 Kč by bylo třeba odečíst zapodstatovou pohledávku podle konečné zprávy ve výši 7.851,50 Kč a dále odměnu insolvenčního správce určenou podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve výši 54.450 Kč Po odpočtu těchto zapodstatových pohledávek by pro nezajištěné věřitele zůstala částka ve výši 44.299,50 Kč. Vzhledem k tomu, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezajištění věřitelé neobdrželi vůbec žádnou částku, je nepochybné, že při řešení úpadku konkursem by uspokojení věřitelů bylo vyšší než v případě řešení úpadku oddlužením zpeněžením majetkové podstaty. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklad ad 3) splněn není, a proto nelze dlužníku přiznat osvobození od placení zbytku dluhů.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 20. prosince 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu