3 VSOL 860/2015-A-15
KSBR 26 INS 15429/2015 3 VSOL 860/2015-A-15

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Radky anonymizovano , anonymizovano , bytem Podlesí II/5609, Zlín, PSČ 760 05, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.7.2015, č.j. KSBR 26 INS 15429/2015-A-6,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se pot vr z uje .

Odův odně ní:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu. Na odůvodnění uvedl, že dne 12.6.2015 dlužnice soudu doručila insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V něm uvedla, že má šest věřitelů, vůči nimž má sedm závazků v celkové výši 910.720,42 Kč s tím, že některé pocházejí z podnikatelské činnosti. Jedná se například o závazek vůči věřiteli Česká správa sociálního zabezpečení ve výši 46.000 Kč a vůči věřiteli Česká průmyslová zdravotní pojišťovna ve výši 70.124 Kč. Dlužnice se blíže v návrhu k těmto závazkům nevyjádřila, pouze tvrdila, že je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení. Vzhledem k tomu, že v návrhu na povolení oddlužení chybí prohlášení dlužnice o tom, že věřitelé závazků pocházejících z podnikatelské činnosti souhlasí s řešením úpadku dlužnice oddlužením, nejsou v něm uvedeny rozhodné skutečnosti pro posouzení nároku dlužnice na řešení jejího úpadku oddlužením. Dlužnice proto není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení a lze předběžně předpokládat, že její návrh na povolení oddlužení bude podle ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona odmítnut. V případě odmítnutí návrhu na povolení oddlužení je jediným možným způsobem řešení jejího úpadku konkurs. Podle seznamu majetku dlužnice vlastní pouze osobní automobil značky Peugeot 206, aniž by soudu byla známa aktuální cena či rok jeho výroby, proto je třeba zajistit zálohou pohotové finanční prostředky nutné pro řádný výkon funkce insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. S pomocí těchto prostředků bude překlenut prvotní nedostatek finančních prostředků na úhradu nákladů insolvenčního řízení, bez kterých nemůže správce svou funkci řádně vykonávat. Záloha bude sloužit rovněž k zajištění úhrady odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce v případě, že v majetkové podstatě nebude dostatek finančních prostředků. Vzhledem k výši odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000 Kč dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., soud prvního stupně stanovil dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala dlužnice odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro odmítnutí jejího návrhu na povolení oddlužení kvůli závazkům vzniklým z podnikatelské činnosti. Odkazovala na úpravu ustanovení § 397 odst. 1 insolvenčního zákona a § 403 odst. 2 a 3 tohoto zákona. Podle názoru dlužnice v insolvenčním zákoně ve znění účinném od 1.1.2014 zákonodárce akcentoval závěry soudní praxe vyjádřené například v usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 79/2010 (správně R 79/2009). Podle této úpravy dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na vůli věřitelů takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením (ustanovení § 403 insolvenčního zákona). Při rozhodování o povolení oddlužení by proto soud měl vzít v úvahu úpravu ustanovení § 397 insolvenčního zákona a v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Při výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona ve vzájemných souvislostech je dle dlužnice vyloučeno interpretovat ustanovení § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů pohledávek vzniklých z podnikatelské činnosti dlužníka s řešením úpadku oddlužením. Takový požadavek, který zákon nestanoví, by měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení naprosté většiny subjektů, které mají závazky vzniklé z podnikání. V odvolacím řízení dlužnice navrhla, aby odvolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu, mimo správných zjištění soudu prvního stupně o dosavadním průběhu insolvenčního řízení, počtu věřitelů, závazků a jejich výši a o majetku dlužnice, dále vyplývá, že dlužnice v bodě 07 insolvenčního návrhu uvedla mimo jiné svůj závazek vůči věřiteli Česká správa sociálního zabezpečení ve výši 46.000 Kč, který byl splatný 20.1.2012, a závazek ve výši 70.124 Kč vůči věřiteli Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, který byl splatný 10.1.2012. V bodě 15 návrhu jako svůj majetek označila osobní automobil Peugeot 206 v pořizovací ceně 262.865 Kč. V seznamu závazků dále označila svých sedm nezajištěných závazků, které všechny pocházejí z podnikání. Závazky popsala jejich věřiteli (údaji dle ustanovení § 103 odst. 1 IZ), výší a splatností. U vykonatelných závazků označila i titul, o který se opírá jejich vykonatelnost, důvod vzniku každého závazku potom uvedla v bodu 07 insolvenčního návrhu. V seznamu majetku, datovaném dne 12.6.2015, dlužnice mimo osobního automobilu Peugeot 206, jehož aktuální cenu odhadla na 60.000 Kč, uvedla rovněž hotovost 3.000 Kč. Dále k insolvenčnímu návrhu připojila seznam zaměstnanců. Připojené seznamy jsou opatřeny doložkou správnosti a úplnosti a podpisem dlužnice.

V průběhu odvolacího řízení dlužnice předložila vyjádření věřitele České republiky-České správy sociálního zabezpečení ze dne 5.8.2015 ke svému oddlužení, v němž věřitel uvádí, že souhlasí s oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona za předpokladu, že hodnota plnění, které obdrží při oddlužení, bude v plné výši přihlášené pohledávky. Dále dlužnice připojila vyjádření věřitele Česká průmyslová zdravotní pojišťovna ze dne 29.7.2015, kterým se vyjadřuje k žádosti dlužnice a uvádí, že souhlasí s řešením úpadku oddlužením.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 403 odst. 2, IZ, věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Na základě zjištění učiněných z insolvenčního návrhu dlužnice lze uzavřít, že insolvenční návrh obsahuje dostatečná skutková tvrzení o jejím úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť z něj vyplývá, že má závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ). Dále je zřejmé, že dlužnice má dluhy (závazky) z podnikání. Ke svým závazkům z podnikání netvrdí žádnou ze skutečností, uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by umožňovala, přestože závazky z podnikání má, řešit úpadek oddlužením. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že dlužnice není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, čímž je odůvodněn postup podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, tj. odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, a podle ustanovení § 396 IZ, tj. rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice prohlášením konkursu. S názorem dlužnice, že ust. § 389 odst. 2 IZ nelze vykládat tak, že předpokladem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení dle insolvenčního zákona je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s oddlužením, odvolací soud souhlasí. Zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má dluh z podnikání, ke svému návrhu na povolení oddlužení dokládal písemný souhlas věřitele, vůči kterému má dluh z podnikání, s oddlužením (§ 392 odst. 1 IZ). Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se však sjednotila v názoru, že dlužník, který má dluhy z podnikání a v návrhu na povolení oddlužení netvrdí souhlas jejich věřitelů s řešením těchto dluhů cestou oddlužení, netvrdí okolnosti o své subjektivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení a takový návrh je třeba odmítnout (srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2014, sen. zn. 2 VSOL 213/2014 či jeho usnesení ze dne 20.2.2014, sen. zn. 3 VSOL 1125/2014). Soud prvního vstupně svůj předpoklad, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude odmítnut, nedovodil ze skutečnosti, že ke svému návrhu nepřipojila souhlasy věřitelů podnikatelských dluhů s oddlužením, ale z toho, že takový souhlas ani netvrdila (viz strana 2, odstavec pátý odůvodnění, v němž soud uvádí, že v návrhu chybí prohlášení dlužnice, že věřitelé jejích závazků z podnikání souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením). Pokud dlužnice v návrhu ani netvrdí, že věřitelé s pohledávkami vzniklými z jejího podnikání souhlasí s řešením úpadku oddlužením, nelze dospět k jinému závěru, než že dlužnice není subjektivně legitimována k podání návrhu na povolení oddlužení, její návrh bude třeba odmítnout jako podaný neoprávněnou osobou (§ 390 odst. 3 IZ) a případný úpadek je řešitelný jen prohlášením konkursu (§ 396 IZ).

K argumentaci dlužnice úpravou ustanovení § 403 odst. 2 IZ odvolací soud uvádí, že tato úprava umožňuje, aby se soud otázkou oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení zabýval opětovně ve fázi věcného projednání návrhu

(o schválení oddlužení) a umožňuje mu korigovat již jednou přijatý závěr, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn je (který soud vyjádřil tím, že oddlužení povolil). Pokud však soud již při posuzování návrhu na povolení oddlužení dovodí nedostatek subjektivní legitimace dlužníka k jeho podání a návrh odmítne dle ust. § 390 odst. 3 IZ, schůze věřitelů, která by rozhodovala o způsobu oddlužení, vůbec neproběhne a věřitelé nebudou mít možnost namítat nedostatek oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení. Z oprávnění věřitele vznášet námitky dle ust. § 403 odst. 2 IZ proto nelze dovozovat, že dlužník není povinen již v návrhu na povolení oddlužení uvést tvrzení, že k podání takového návrhu oprávněn je.

V průběhu odvolacího řízení dlužnice předložila vyjádření věřitele České republiky-České správy sociálního zabezpečení, v němž souhlasí s oddlužením dlužnice, ovšem za předpokladu plného uspokojení své pohledávky. Souhlas věřitele s oddlužením dlužnice vázaný na podmínku 100% uspokojení pohledávky nelze akceptovat proto, že ze zákona (ust. § 389 odst. 2, písm. a/ IZ) vyplývá souhlas bezpodmínečný, to je takový, jehož účinky nastanou ještě před povolením oddlužení, nikoli (případně) až v průběhu trvání účinků schváleného oddlužení. Navíc dlužnice dle návrhu na povolení oddlužení svým věřitelům nabízí uspokojení v poměru 30,18% jejich pohledávek.

V popsané situaci nelze o insolvenčním návrhu dlužnice bez zbytečného odkladu rozhodnout tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, jak má na mysli ust. § 108 odst. 1, věta třetí IZ, aniž by byl oprávněn uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Naopak soud je povinen posuzovat, zda na základě zjištění o rozsahu a majetku dlužnice lze důvodně předpokládat, že krytí nákladů insolvenčního řízení je zajištěno z jiných zdrojů či je jejich krytí nutno zajistit prostředky zálohy.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotovost nebo prostředky na účtech) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Totéž pak platí i při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty. S ohledem na majetkovou situaci dlužnice, která dle seznamu majetku ke dni 12.6.2015 vlastní osobní automobil Peugeot 206 v odhadované ceně 60.000 Kč a má k dispozici finanční prostředky 3.000 Kč, soud prvního stupně správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníka či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Odvolací soud proto shledává, že soud prvního stupně správně podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Vzhledem k zanedbatelné výši pohotových finančních prostředků dlužnice a tomu že o výši výtěžku zpeněžení osobního automobilu dlužnice nelze předem činit žádné odůvodněné závěry, shledává odvolací soud zálohu ve výši 50.000 Kč jako přiměřenou. Mimo zajištění úhrady počátečních nákladů insolvenčního řízení budou prostředky zálohy sloužit i jako jistota pro úhradu odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce. Výše odměny při způsobu řešení úpadku konkursem činí nejméně 45.000 Kč (bez DPH), výše náhrady hotových výdajů obvykle dosahuje nejméně 5.000 Kč, což je odvolacímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti (§ 1 odst. 5, § 7 vyhlášky č. 313/2007 Sb., odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučen í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se doručuje prostřednictvím insolvenčního rejstříku, dlužníku se však doručuje také zvláštním způsobem.

Olomouc 17. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu