3 VSOL 86/2011-A-16
KSBR 45 INS 499/2011 3 VSOL 86/2011-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Jiřího Sobotky, bytem Roštěnice 109, Vyškov, PSČ 682 01, IČ: 72299894, o insolvenčním návrhu věřitele K.Z.D. s.r.o., se sídlem Pražského 661/40, Praha 5, PSČ 152 00, IČ: 27216373, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.1.2011, č.j. KSBR 45 INS 499/2011-A-

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil navrhovateli-věřiteli, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. V důvodech rozhodnutí uvedl, že s ohledem na okolnosti projednávaného případu, když není zřejmé, jaký majetek dlužník vlastní a v jaké výši, a do zpeněžení majetkové podstaty by tak insolvenční správce zůstal zcela bez finančních prostředků potřebných k výkonu funkce rozhodl soud tak, že uložil navrhovateli-věřiteli zaplatit zálohu 50.000,-Kč, která umožní působení insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení, které zatím nelze krýt z výtěžků zpeněžení. Bez pohotových finančních prostředků zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel včasné odvolání ve kterém uvedl, že s ohledem na situaci, kdy dlužník má několik desítek věřitelů se nejeví jako pravděpodobné, že by z majetkové podstaty došlo k jeho uspokojení alespoň ve výši soudního poplatku. Opačný postup by dle jeho názoru byl v rozporu s obecnou zásadou ekonomie řízení.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ) se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.) aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele důvodné není.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle ustanovení § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu věřitele, který ve svém návrhu tvrdil, že má pohledávku vůči dlužníku z uzavřené kupní smlouvy se splatností 10.4.2009 v celkové výši 170.000,-Kč, kterou mu dlužník nezaplatil. Uvedl, že dlužník má kromě něho ještě další věřitele, které v návrhu označil a tvrdí, že dlužník je v úpadku, protože má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. V době vydání napadeného usnesení soud prvního stupně neměl k dispozici vyjádření dlužníka, pokud jde o jeho majetkové poměry, protože výzvu dlužníku, aby se vyjádřil ke svým poměrům-respektive aby předložil seznamy svého majetku, svých závazků a svých zaměstnanců učinil až po vydání napadeného usnesení. Ke svým poměrům se tedy dlužník vyjádřil až v rámci odvolacího řízení, přičemž z jeho vyjádření odvolací soud zjistil, že dlužník nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek. Za této situace nutno považovat rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné. V případě, že dlužník nedisponuje žádnými pohotovými finančními prostředky ze kterých by bylo možno, aby insolvenční správce hradil své počáteční náklady, soud prvního stupně zcela správně rozhodl, jestliže uložil navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Soud prvního stupně zcela správně uvedl, že smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit činnost insolvenčního správce od počátku jeho ustanovení do funkce a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního

řízení, které zatím nelze krýt z výtěžku zpeněžení. Bez pohotových finančních prostředků zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat včetně prověřování majetku dlužníka popřípadě majetku jiných osob, který by z hlediska institutů odporovatelnosti a neúčinnosti právních úkonů mohl též náležet do majetkové podstaty.

K námitce odvolatele, že je pravděpodobné, že v případě zaplacení zálohy by s ohledem na množství věřitelů dlužníka nebyl uspokojen ani ve výši zaplacené zálohy nutno uvést, že v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, odměnu a hotové výdaje správce by byl nucen hradit stát, na něhož však nelze paušálně přenášet náklady insolvenčního řízení. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu (v části týkající se ustanovení § 144 IZ) kde je výslovně uvedeno, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmo, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů . Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně postupoval v souladu s insolvenčním zákonem, jestliže uložil insolvenčnímu navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Soud prvního stupně také správně stanovil výši této zálohy částkou 50.000,-Kč, a to s ohledem na minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem dle vyhl. č. 313/2007 Sb., která činí 45.000,-Kč, přičemž je nutno počítat s dalšími náklady s konkursem spojenými, jako jsou například hotové výdaje správce.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; insolvenčnímu navrhovateli a dlužníku se však také doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 23. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu