3 VSOL 851/2016-A-15
KSOL 16 INS 2266/2016 3 VSOL 851/2016-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníků a) Stanislava anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 67814930 a b) Martiny anonymizovano , anonymizovano , obou bytem v Olomouci, I. P. Pavlova 435/31, PSČ: 779 00, obou zastoupených Mgr. Štěpánem Poulíkem, advokátem se sídlem v Praze, Říčanská 1984/5, PSČ: 101 00, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 28.4.2016, č.j. KSOL 16 INS 2266/2016-A- 10,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet. Na odůvodnění uvedl, že dne 1.2.2016 bylo insolvenčním návrhem dlužníků spojeným se společným návrhem dlužníků-manželů na povolení oddlužení zahájeno insolvenční řízení. Dlužníci v návrhu řádně vylíčili rozhodující skutečnosti osvědčující jejich úpadek pro platební neschopnost a k výzvě soudu doložili doplněný seznam závazků, v němž uvedli, které z jejich nezajištěných závazků vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností. Žádné relevantní skutečnosti, na jejichž základě by soud mohl uzavřít, že závazky z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením, však netvrdili. isir.justi ce.cz

S odkazem na ustanovení § 389 odst. 1, § 389 odst. 2, písm. a) a § 390 odst. 3 insolvenčního zákona soud uzavřel, že dlužníci nejsou oprávněni podat návrh na povolení oddlužení, jediným způsobem řešení jejich úpadku je proto konkurs. Z insolvenčního návrhu a přiložených listin nevyplývá, že dlužníci mají v majetku disponibilní peněžní prostředky, je proto nezbytné zálohou zajistit prostředky na krytí nákladů insolvenčního řízení, a to jak nákladů vzniklých v jeho počátečních fázích s výkonem činnosti insolvenčního správce, tak jeho odměny, která v konkursu činí min. 45.000 Kč. Soud tudíž dlužníkům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejíž výši stanovil v maximální možné částce, a to na základě poznatků známých z úřední činnosti.

Proti usnesení soudu prvního stupně podali dlužníci odvolání, v němž namítli, že se neztotožňují se závěrem soudu, podle kterého nejsou oprávněni podat návrh na povolení oddlužení, který je dle nich vykonstruovaný . Postup soudu považují za účelový, neboť zcela ignoruje zásadu, že právo na oddlužení má každý dlužník-fyzická osoba, přičemž pokud oddlužení brání dluhy z podnikání, nechť postup určí sami věřitelé. Tvrdili, že do textu aktuálně platného ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona, byla promítnuta judikatura Nejvyššího soudu České republiky, podle které fyzická osoba s dluhy z podnikání není bez dalšího neoprávněna podat návrh na povolení oddlužení. V duchu logiky zákazu neodůvodněné diskriminace bylo navíc konstruováno novelizované znění § 403 odst. 2, poslední věta, které předpokládá, že věřitelé se k dluhům z podnikání fyzické osoby výslovně vyjádří do skončení schůze věřitelů. V této souvislosti dlužníci odkázali na závěry formulované v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.4.2014, sen. zn. 1 VSOL 313/2014, v němž soud vyslovil, že souhlas věřitelů není povinným dokladem k návrhu na povolení oddlužení a je nezbytné postupovat dle ust. § 397 odst. 1 insolvenčního zákona a oddlužení povolit. K obdobnému závěru dle dlužníků dospěl i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 15.5.2014, sen. zn. 4 VSPH 1288/2014, podle něhož v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolené oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. V této věci však insolvenční soud uzavřel, že insolvenční navrhovatel-fyzická osoba s dluhy z podnikání-musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona nebrání. Podle dlužníků nemá takový požadavek oporu v zákoně a odporuje judikovaným závěrům, že oddlužení má být v pochybnostech povoleno, a teprve následně má soud prostřednictvím věřitelů hodnotit, zda dlužník je opravdu oprávněn návrh na povolení oddlužení podat. Navíc požadavek soudu splnili svým prohlášením v bodě 07 návrhu na povolení oddlužení. Dlužníci soudu vytýkali, že pokud posoudil jejich návrh na povolení oddlužení jako neúplný, případně nedoložený potřebnými přílohami, pak je měl dle procesních postupů vyzvat k doplnění návrhu. Takovou výzvu však soud dosud neučinil. V této souvislosti dlužníci odkázali na insolvenční návrh, jímž bylo zahájeno již skončené insolvenční řízení ve věci dlužníka a) vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 16 INS 13426/2015, k němuž byly připojeny žádosti o poskytnutí souhlasu s oddlužením adresované nezajištěným věřitelům dluhů z podnikání. Dlužníci setrvali na tom, že jsou osobami oprávněnými k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud měl proto na základě jejich návrhu bez zbytečného odkladu rozhodnout o úpadku a oddlužení dlužníků povolit s tím, že nadále ponechá pokračování v oddlužení na věřitelích . V odvolacím řízení dlužníci navrhli zrušení napadeného usnesení.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud pro stručnost odkazuje na správná zjištění soudu prvního stupně o dosavadním průběhu řízení. Skutkový stav věci je třeba doplnit jen tak, že v bodu 07 insolvenčního návrhu dlužníci mimo jiné uvedli závazek vůči věřiteli ESSOX s.r.o., identifikační číslo osoby: 26764652 ve výši 46.051 Kč, s jehož úhradou jsou v prodlení od roku 2009 a závazek vůči věřiteli GE Money Bank, a.s., identifikační číslo osoby: 25672720 (nyní MONETA Money Bank, a.s.), ve výši 96.934,98 Kč splatný ke dni 31.1.2015. V tomto bodu insolvenčního návrhu dlužníci také uvedli, že: S ohledem na znění ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona dlužník Stanislav Kokoška oslovil v měsíci dubnu 2015 jednotlivé věřitele se žádostí o poskytnutí souhlasu s oddlužením. Ve výzvě bylo uvedeno, že pokud věřitel neodpoví zamítavě, má se za to, že vyslovuje souhlas. Dlužník neobdržel žádné zamítavé stanovisko. Má se proto za to, že věřitelé souhlasí a dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením. Nechť insolvenční soud pokud možno dále pokračuje ve smyslu ustanovení § 403 odst. 2, věty in fine, IZ . Z doplněného seznamu závazků vyplývá, že dlužníci mají celkem šestnáct závazků, z nichž jen dva nevznikly v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Ze seznamu majetku vyplývá, že vlastní movité věci-vybavení domácnosti-v odhadované ceně cca 11.000 Kč, pohotové finanční prostředky v hotovosti či na účtech nemají.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 403 odst. 2, IZ, věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že insolvenční návrh dlužníků je bezvadný a obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností o jejich úpadku pro platební neschopnost (ust. § 103 odst. 2, § 3 odst. 1, odst. 2, písm. b/ IZ), neboť jak plyne ze skutkových tvrzení v bodu 07, dlužníci mají peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. K návrhu jsou rovněž připojeny přílohy dle zákona (ustanovení § 104 IZ). Soud prvního stupně tudíž správně přistoupil k posouzení, zda je třeba krytí nákladů insolvenčního řízení zajistit prostředky ze zálohy, a v této souvislosti se zabýval otázkou předpokládaného způsobu řešení úpadku dlužníka a povahou a rozsahem jejich majetku.

Soud prvního stupně v této věci uzavřel, že dlužníci v návrhu netvrdí žádné relevantní skutečnosti, na jejichž základě by mohl uzavřít, že jejich závazky z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením. Dlužníci s tímto závěrem nesouhlasí a odkazují na své tvrzení v bodu 07 návrhu, v němž dovozují, že na základě tam uvedených skutečností lze mít za to, že věřitelé jejich dluhů z podnikání vyslovují souhlas s oddlužením. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení o tom, že dlužník a) na základě své žádosti o souhlas neobdržel od věřitelů dluhů z podnikání žádné zamítavé stanovisko, ačkoli v žádosti výslovně uvedl, že pokud věřitel neodpoví zamítavě, má se za to , že vyslovuje souhlas, není tvrzením o tom, že věřitelé dluhů z podnikání s řešením svých pohledávek cestou oddlužení souhlasí. Takové tvrzení vyjadřuje domněnku dlužníků o udělení souhlasu dotčených věřitelů, nikoli to, že souhlas věřitelů dluhů z podnikání byl dán. Přestože zákon nestanoví formu souhlasu, z dikce ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ vyplývá, že souhlas věřitelů dluhů z podnikání musí být dán nepochybně a bezpodmínečně. To z tvrzení dlužníků v bodu 07 nevyplývá.

Nelze souhlasit ani s odvolací námitkou dlužníků, že postup soudu je vykonstruovaný a zcela ignoruje zásadu , že právo na oddlužení má každý dlužník -fyzická osoba, a pokud oddlužení brání dluhy z podnikání nechť postup určí sami věřitelé . Právo podat návrh na povolení oddlužení (nikoli právo na oddlužení ) má dlužník-fyzická osoba (i podnikatel), který nemá dluhy z podnikání (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ). Pokud takové dluhy dlužník má, ty nebrání podání návrhu na oddlužení v případech upravených v § 389 odst. 2 IZ. Pokud se nejedná o dluhy z podnikání, které zůstaly neuspokojeny, přestože byly řešeny v dřívějším insolvenčním řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem zrušeným dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, nebo o dluhy vůči zajištěným věřitelům, je jedinou možností jak překonat zákaz stanovený v § 389 odst. 1 IZ souhlas jejich věřitelů s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Takový souhlas je dlužník povinen výslovně tvrdit již v návrhu na povolení oddlužení, neboť se jedná o skutečnost významnou pro rozhodnutí o povolení oddlužení. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015 sen. zn. 1 VSOL 918/2015, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016 (dále též jen R 49/2016 ). Odvolací námitka dlužníků, že požadavek soudu , aby souhlasy nezajištěných věřitelů dluhů z podnikání byly tvrzeny již v návrhu na povolení oddlužení, nemá oporu v zákoně a odporuje závěrům judikatury, je zcela nedůvodná.

S dlužníky lze souhlasit potud, že z textu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 (tj. ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) plyne, že fyzická osoba s dluhy z podnikání není bez dalšího neoprávněna podat návrh na povolení oddlužení . Námitka dlužníků, že do něj byla promítnuta předchozí judikatura Nejvyššího soudu České republiky k otázce subjektivní legitimace dlužníka s dluhy z podnikání k podání návrhu na povolení oddlužení, však důvodná není. Závěry Nejvyššího soudu k oprávnění dlužníka s dluhy z podnikání k podání návrhu na povolení oddlužení, formulované v jeho usnesení ze dne 21.4.2009 sen. zn. 29 NSČR 3/2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2009 (dále R 79/2009), již po 1.1.2014 v rozhodovací činnosti soudů aplikovat nelze právě pro od nich odlišnou následnou zákonnou úpravu, která stanoví předpoklady, při jejichž splnění dluhy z podnikání oddlužení nebrání.

Námitku dlužníků, že oddlužení má být v pochybnostech povoleno (§ 397 IZ), a teprve následně má soud prostřednictvím věřitelů hodnotit, zda dlužník je opravdu oprávněn návrh na povolení oddlužení podat, rovněž nelze mít za důvodnou. Pokud dlužníci již v návrhu na povolení oddlužení netvrdili takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit souhlas věřitelů dluhů z podnikání s oddlužením, je nepochybné , že takový návrh nejsou oprávněni podat a nezbývá než návrh na povolení oddlužení odmítnout jako podaný neoprávněnou osobou (ustanovení § 390 odst. 3 IZ). K námitce, podle které novelizované znění § 403 odst. 2, poslední věta bylo konstruováno v duchu logiky zákazu neodůvodněné diskriminace je třeba uvést, že institut oddlužení je primárně konstruován k řešení spotřebitelských dluhů a insolvenční zákon do 31.12.2013 podnikatelům neumožňoval návrh na povolení oddlužení podat (§ 389 odst. 1 IZ ve znění účinném do 31.12.2013), přičemž soudní praxe byla při řešení této otázky usměrněna závěry v R 79/2009. V duchu logiky zákazu neodůvodněné diskriminace bylo následně přijato novelizované znění ustanovení § 389 IZ tak, aby z oddlužení nebyly vyloučeny fyzické osoby, které, přestože jsou podnikateli, mají jen spotřebitelské dluhy .

K argumentaci dlužníků úpravou § 403 odst. 2 IZ odvolací soud dále uvádí, že z něj nelze dovozovat, že soud by se měl souhlasem věřitelů dluhů z podnikání zabývat až na schůzi věřitelů svolané za účelem projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Zákon umožňuje, aby se soud otázkou oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení zabýval opětovně ve fázi projednání schválení oddlužení, a umožňuje mu korigovat již jednou přijatý závěr, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn je (který vyjádřil tím, že oddlužení povolil). Pokud však soud již při posuzování návrhu na povolení oddlužení dovodí nedostatek subjektivní legitimace dlužníka k jeho podání a návrh odmítne dle § 390 odst. 3 IZ, schůze věřitelů, která by rozhodovala o způsobu oddlužení, vůbec neproběhne, věřitelé nebudou mít možnost namítat nedostatek oprávnění dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení a úprava dle § 403 odst. 2 IZ se neuplatní. Rovněž proto odvolací soud nesouhlasí s argumentací dlužníků, kteří odkazují na vyjmenovaná rozhodnutí obou vrchních soudů, vydaná ještě před publikací R 49/2016.

Ve vztahu k námitce dlužníků, že soud je měl vyzvat k doplnění tvrzení v návrhu, odvolací soud opětovně odkazuje na závěry formulované v již zmiňovaném R 49/2016. Pokud namítli, že měli být vyzváni k doplnění příloh, je nutno uvést, že souhlas věřitele dluhu z podnikání s oddlužením není dle zákona přílohou návrhu na povolení oddlužení, jak vyplývá z § 392 odst. 1 IZ. Pokud dlužník s dluhy z podnikání spolu s návrhem nedoloží (písemný) souhlas věřitele dluhu z podnikání, nelze postupovat podle ustanovení § 393 odst. 2 IZ. Soud prvního stupně ve výzvě učiněné usnesením ze dne 1.4.2016 č.j. KSOL 16 INS 2266/2016-A-7 postupoval správně, když dlužníky k doložení souhlasů věřitelů jejich dluhů z podnikání nevyzval.

Odvolací soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že předběžný závěr soudu prvního stupně, že případný úpadek dlužníků je řešitelný pouze konkursem, neboť nejsou oprávněni k podání návrhu na povolení oddlužení a jejich návrh bude třeba odmítnout dle § 390 odst. 3 IZ, je správný. Dále se zabýval přezkumem správnosti jeho závěru, že krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak než z prostředků zálohy a rovněž její potřebnou výší.

Jak vyplývá ze seznamu majetku, dlužníci nemají k dispozici pohotové finanční prostředky na krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení, které pravidelně vznikají bezprostředně po prohlášení konkursu v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce (zejména zjišťováním a zajišťováním majetku majetkové podstaty, poštovné, cestovné hovorné atp.). Jiná možnost jejich krytí než z prostředků zálohy proto není. Vzhledem ke struktuře majetku dlužníků, sestávajícího z použitých movitých věcí v odhadované ceně cca 11.000 Kč, nelze důvodně soudit, že z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (bude-li jaký) bude možno uhradit konečné náklady insolvenčního řízení spočívající zejména v odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce. Jak správně uvedl soud prvního stupně, výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí nejméně 45.000 Kč (pokud insolvenční správce není plátcem DPH, § 1 odst. 5, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném od 1.1.2014 dále jen vyhláška ). K této částce je třeba připočítat náhradu hotových výdajů insolvenčního správce, které obvykle dosahují výše cca 5.000 Kč (což je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti, § 7 vyhlášky). Odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dlužníkům je třeba uložit zálohu ve výši 50.000 Kč.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a) a dlužnici b) se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 31. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu