3 VSOL 842/2012-A-10
KSBR 27 INS 22628/2012 3 VSOL 842/2012-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka BIO VYSOČINA, odbytové družstvo v likvidaci, se sídlem Náměšť nad Oslavou, Ocmanice 99, PSČ 675 71, IČ: 25597043, zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova 50, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.9.2012 č.j. KSBR 27 INS 22628/2012-A-5

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě deseti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně soudu prvního stupně.

Na odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 17.9.2012 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona a uvedl, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit majetkovou podstatu s tím, že bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Soud prvního stupně uzavřel, že institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Odkázal na ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. s tím, že minimální odměna insolvenčního správce činí při konkursu bez hotových výdajů a bez DPH 45.000 Kč. Soud prvního stupně dále vyslovil názor, že odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce hradí stát pouze v krajním případě, a to tehdy, pokud není možno odměnu a náhradu hotových výdajů uhradit z majetkové podstaty či ze složené zálohy. Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě nelze zajistit prostředky k hrazení nákladů insolvenčního řízení jinak a že uložená výše zálohy odpovídá předpokládaným nákladům řízení. Soud prvního stupně závěrem uvedl, že nebude-li zaplacená záloha v insolvenčním řízení použita, bude insolvenčnímu navrhovateli vrácena, případně osoba, která zálohu zaplatila, může uplatnit její náhradu v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník včasné odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení. Dlužník namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nedůvodné a neúnosné s ohledem na poměry dlužníka, který nemá žádný majetek a nemá co nabídnout k prodeji, když pohledávky dlužníka jsou promlčené a jiná aktiva dlužník nemá. Dlužník tvrdil, že jeho pohledávky jsou neprodejné, nelze je vysoudit a nelze tedy získat exekuční titul. Dlužník uvedl, že likvidátorka se ujala své funkce v době, kdy již pohledávky byly promlčené a namítal, že likvidátorka by se bránila ustanovení do funkce likvidátorky, pokud by předpokládala, že bude zavázána k takovému finančnímu závazku. Dlužník vyslovil názor, že se v daném případě jedná o krajní případ, kdy by odměnu insolvenčního správce a náhradu hotových výdajů měl hradit stát, neboť je evidentní, že je není možné hradit z majetkové podstaty a lze s jistotou uzavřít, že není co zpeněžovat. Dlužník tvrdil, že částku 50.000 Kč nemá ve svém majetku k dispozici a nemá ji k dispozici ani likvidátorka. Uvedl, že likvidátorka není vedena v seznamu soudních likvidátorů. Dlužník namítal, že jsou na jeho straně dány důvody hodné zvláštního zřetele, když není možné hradit náklady ani ze složené zálohy ani z budoucí majetkové podstaty.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c) IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 17.9.2012 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka BIO VYSOČINA, odbytové družstvo v likvidaci, jímž se dlužník domáhal zjištění svého úpadku. Dlužník tvrdil, že nepodniká, je v likvidaci a je předlužen, neboť nemá žádný majetek ke zpeněžení. Dlužník uvedl, že Krajský soud v Brně zahájil usnesením sp. zn. 9Cm 127/2006 řízení o likvidaci družstva, neboť se přes snahu soudu nepodařilo docílit souladu zápisu údajů v obchodním rejstříku se skutečným stavem. Dne 27.3.2007 bylo vydáno usnesení o zrušení družstva s likvidací, které nabylo právní moci dne 15.5.2007, likvidátorkou byla ustanovena Ing. Květuše Hejátková. Dlužník tvrdil, že nepodniká a nemá žádné zaměstnance. Dlužník uvedl, že se likvidátorce nepodařilo dohledat žádný majetek, vyjma pohledávek, které jsou promlčené. Pohledávky byly v návrhu vyčísleny částkou 1.133.255,90 Kč. Dlužník dále uvedl, že společnost má z minulosti závazky, se kterými se nemůže vypořádat, protože nemá finanční prostředky k jejich zaplacení, a to ani v hotovosti ani na bankovním účtu, který byl z důvodu předlužení v minulosti zrušen. Dlužník v návrhu označil šestnáct věřitelů se závazky v celkové výši 3.310.223,60 Kč. Dlužník tvrdil, že veškeré závazky vůči věřitelům jsou promlčené. K návrhu dlužník připojil seznam majetku, z něhož se podává, že dlužník nemá žádný majetek. Seznam majetku je opatřen prohlášením, že je správný a úplný a je podepsán likvidátorkou dlužníka. K návrhu dlužník dále připojil seznam pohledávek s prohlášením, že je správný a úplný, opatřený podpisem likvidátorky dlužníka, v němž jsou uvedeny pohledávky dlužníka vůči třem věřitelům ve shodné výši, jak je uvedena v návrhu. Dlužník k návrhu připojil seznam závazků s prohlášením, že je správný a úplný, opatřený podpisem likvidátorky dlužníka, v němž dlužník uvedl své závazky shodně s insolvenčním návrhem. K návrhu dlužník dále připojil seznam zaměstnanců s prohlášením, že je správný a úplný, opatřený podpisem likvidátorky dlužníka, v němž prohlásil, že nemá žádné zaměstnance.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dojít k závěru, že dlužník je v úpadku, neboť dlužník má více věřitelů a jeho závazky převyšují jeho majetek a je tedy předlužen (§ 3 odst. 3 IZ). Vzhledem k tomu, že společnost dlužníka byla zrušena usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27.3.2007, č.j. 9Cm 127/2006-52, které nabylo právním moci dne 15.5.2007 (jak se podává z výpisu z obchodního rejstříku ohledně dlužníka a z tvrzení v insolvenčním návrhu), lze uzavřít, že dlužník je již ekonomicky nečinný a je zřejmé, že způsobem řešení jeho úpadku bude konkurs.

Za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak, když z insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník nedisponuje žádným likvidním majetkem. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by nebylo možno uhradit tyto výdaje z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení je třeba primárně zajistit prostřednictvím zálohy, v tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ustanovení § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné), postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Uložení zálohy není potřebné pouze za situace, že dlužník disponuje hotovými finančními prostředky, kterými lze krýt již počáteční náklady insolvenčního řízení, což v daném případě nebylo dlužníkem tvrzeno a ani se z obsahu spisu nepodává.

Z insolvenčního návrhu i ze seznamu majetku k němu připojenému vyplývá, že dlužník nedisponuje hotovými finančními prostředky v pokladně ani na běžných bankovních účtech. Je sice pravdou, že dlužník uvedl v insolvenčním návrhu i v připojeném seznamu majetku jako svůj majetek pohledávky v hodnotě přesahující 1.000.000 Kč, sám však tvrdil, že tyto pohledávky jsou promlčené a nedobytné. Není proto zřejmé, zda vůbec a v jakém časovém horizontu by případně bylo možné získat vymožením těchto pohledávek finanční částku k zajištění prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení a zda by vymožená částka k úhradě těchto nákladů vůbec postačovala.

V případě, že by vymožená částka k úhradě těchto nákladů nepostačovala, dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, jak bylo odůvodněno shora.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, jehož jménem podává insolvenční návrh likvidátor (byť ustanovený rozhodnutím soudu), musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, popřípadě nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu (což lze v daném případě s ohledem na tvrzení v insolvenčním návrhu předpokládat), pak při nezaplacení zálohy veškeré náklady insolvenčního řízení ponese stát, a to přesto, že by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1, písm. d/, § 312 odst. 3 IZ).

K odvolacím námitkám dlužníka je třeba uvést, že pro posouzení dané právní věci je zcela irelevantní, že by likvidátorka nesouhlasila se svým ustanovením do funkce likvidátora dlužníka v případě, že by si byla vědoma povinnosti v případě podání insolvenčního návrhu zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Dále je třeba uvést, že záloha na náklady insolvenčního řízení je samostatným institutem odlišným od soudního poplatku, a proto nelze aplikovat ustanovení § 138 o.s.ř. , které upravuje osvobození povinné osoby od placení soudních poplatků. Takový institut insolvenční zákon pro případ zálohy na náklady insolvenčního řízení nezná.

Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba dlužníku uložit zálohu v maximální výši 50.000,-Kč. Z obsahu insolvenčního návrhu vyplývá, že u dlužníka je jediným možným způsob řešení úpadku konkurz, neboť dlužník byl zrušen rozhodnutím soudu a jsou tedy již prováděny pouze úkony směřující k jeho likvidaci a dlužník již nevyvíjí ekonomickou činnost, nelze proto předpokládat reorganizaci (§ 316 odst. 1 IZ). Navíc dlužník je podnikatelem a nepřichází v úvahu ani řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Při řešení úpadku konkursem pak odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí nejméně 45.000,-Kč, přičemž je nutné počítat s tím, že správci vzniknou i hotové výdaje.

Závěrem je třeba uvést, že dlužník je právnickou osobou-ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 IZ proto bylo jeho povinností podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku a návrh měl podat včas, to je případně již před tím, než bylo soudem rozhodnuto o jeho zrušení a vstupu do likvidace, nikoliv až poté, co již nedisponuje ani hotovými prostředky na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 20. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu