3 VSOL 840/2013-A-12
KSOS 34 INS 22427/2013 3 VSOL 840/2013-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Servis 22, spol. s r.o., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Jílová 1913/14, PSČ 702 00, identifikační číslo: 27769178, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.8.2013 č.j. KSOS 34 INS 22427/2013-A-4

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil navrhovateli-dlužníku zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno návrhem dlužníka doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 13.8.2013, přičemž z insolvenčního návrhu a jeho příloh je zřejmé, že dlužník je v úpadku nejméně ve formě předlužení a sám navrhuje zjištění svého úpadku. Soud uložil dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, protože z obsahu zjistil, že je to nutné ke krytí budoucích nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Z údajů uvedených samotným dlužníkem vyplývá, že dlužník nemá finanční hotovost v pokladně a ani na bankovních účtech a rovněž tak nevlastní žádné nemovité, movité věci a nemá žádné pohledávky. Smyslem zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce od počátku jeho ustavení do funkce s tím, že složená záloha správci umožní vymoci pohledávky dlužníka nebo zpeněžit jeho majetek a uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, popřípadě jiných osob, který by z hlediska institutu neúčinnosti právních úkonů mohl náležet též do majetkové podstaty dlužníka a rovněž tak složená záloha slouží k úhradě odměny správce a jeho hotových výdajů. Uložení zálohy není podmíněno pouze tím, že dlužník nemá žádný majetek, ale též tím, že nemá žádný pohotový majetek, který by bylo možné použít právě k úhradě nákladů vzniklých po rozhodnutí o úpadku, ale před zpeněžením majetku. Až na zákonem odůvodněné výjimky by měla povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení postihovat každého insolvenčního navrhovatele, aby v případě nedostatečnosti majetkové podstaty nebyla povinnost k úhradě těchto nákladů přenášena na stát. Soud dále podotkl, že povinností dlužníka dle ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona bylo podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém uvedl, že již od roku 2010 fakticky nevykonává žádnou činnost, jeho příjmy a výdaje byly 0 Kč. Tvrdí, že až do pravomocného rozhodnutí ve věci proti Aleši Královi rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.4.2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.2.2013, který nabyl právní moci dne 18.4.2013 neměl žádné nezaplacené splatné závazky, neměl žádné věřitele. Má za to, že mu vznikla povinnost podat insolvenční návrh až po právní moci a vykonatelnosti rozsudku, to je po 21.4.2013. Vzhledem k tomu, že od roku 2010 fakticky nevykonává žádnou činnost a neměl žádné příjmy, nemohl podat insolvenční návrh v dostatečném časovém předstihu před tím, než se ocitne v situaci, když již nebude mít ani na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Tvrdí, že nemá k dispozici částku 50.000 Kč k zaplacení zálohy a neměl ji již od roku 2010. Má za to, že v tomto případě je namístě aplikace § 144 odst. 1, písm. d) insolvenčního zákona dle kterého insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil zpět Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval

odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno k návrhu dlužníka u Krajského soudu v Ostravě 13.8.2013. Dlužník tvrdí, že je obchodní společností, která fakticky již od roku 2010 nevykonává žádnou činnost a k 8.4.2013 byly předměty podnikání vymazány i z obchodního rejstříku. Tvrdí, že má závazek vůči věřiteli Aleši Královi, svému bývalému zaměstnanci, se kterým byl rozvázán pracovní poměr s tím, že tento zaměstnanec se domáhá v soudním řízení určení, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné a nakonec byl v tomto soudním řízení úspěšný. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.4.2012 č.j. 85C 69/2010-122 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.2.2013 č.j. 16Co 215/2012-182, který nabyl právní moci dne 18.4.2013 bylo rozhodnuto, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné a byl zavázán zaplatit svému bývalému zaměstnanci z titulu náhrady mzdu částku 89.630 Kč spolu s úrokem z prodlení. Tuto částku nezaplatil, a proto je vůči němu vedena exekuce. Má kde dni podání insolvenčního návrhu více věřitelů, jejichž pohledávky jsou po splatnosti, která přesáhla 30 dnů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Navrhuje, aby byl zjištěn jeho úpadek. Ze seznamu majetku, který dlužník opatřil podepsaným prohlášením o správnosti a úplnosti vyplývá, že dlužník nemá ve vlastnictví žádné movité věci, žádné nemovité věci a nemá tak rovněž žádné pohledávky za dlužníky. Ze seznamu zaměstnanců, který dlužník taktéž opatřil podepsaným prohlášením o správnosti a úplnosti vyplývá, že nemá žádné zaměstnance a ze seznamu závazků rovněž tak podepsaného prohlášením o správnosti a úplnosti vyplývá, že má dva věřitele, a to Aleše Krále, vůči kterému má závazek z titulu náhrady mzdy dle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.4.2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.2.2013, výše závazku je 89.630 Kč spolu s úrokem z prodlení dle rozsudku Krajského soudu v Ostravě s tím, že splatnost závazku nastala 21.4.2013 a druhým věřitelem je Česká republika, právním důvodem závazku je povinnost zaplatit soudní poplatek dle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.2.2013 ve výši 4.590 Kč s tím, že splatnost závazku nastala 21.4.2013.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že z údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu s přihlédnutím k předloženému seznamu závazků je možno dospět k závěru, že dlužník je v úpadku, když má více věřitelů, vůči nimž má peněžité závazky, které jsou více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti, které dlužník nehradí více jak tři měsíce. Jak správně uvedl soud prvního stupně, vzhledem k tomu, že dlužník podle svého vlastního prohlášení nemá žádný majetek, je složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení v dané věci nezbytné, protože prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce nelze zajistit jinak. Soud prvního stupně správně uzavřel, že účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty (což se vzhledem k údajům uvedeným v návrhu jeví jako velmi pravděpodobné), záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužník k jejich úhradě prostředky nemá, hradil dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Dlužník který podal insolvenční návrh, tedy musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, popřípadě nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak při nezaplacení zálohy veškeré náklady insolvenčního řízení ponese stát, a to přesto, že by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo smysl. Pokud odvolatel tvrdí, že povinnost podat insolvenční návrh mu vznikla až po právní moci a vykonatelnosti rozsudku, to je po 21.4.2013 s tím, že insolvenční návrh podal 13.8.2013 tak k tomu nutno uvést, že ustanovení § 98 IZ je založeno především na tom, že takový insolvenční návrh má být podán včas, tedy v době, kdy měl dlužník takový majetek, který bylo možné použít k hrazení nákladů řízení a alespoň k poměrnému uspokojení jeho věřitelů. Dovolává-li se dlužník toho, že v jeho případě je na místě aplikovat ustanovení § 144 IZ o zamítnutí insolvenčního návrhu, tak k tomu nutno uvést, že rozhodnout o zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dlužníka dle ustanovení § 144 IZ je možné pouze za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení pod písm. a) až e), což v první řadě znamená, že dlužník musí být obchodní společností nebo družstvem, který byl zrušen rozhodnutím soudu a insolvenční návrh jménem dlužníka podává likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců (podmínky uvedené v ustanovení § 144 IZ pod písmeny a/ a b/). Nestačí tedy pouhý závěr, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Pokud jde o výši zálohy insolvenční soud správně stanovil výši požadované zálohy, protože dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000 Kč (bez DPH) a lze očekávat, že insolvenčnímu správci vedle toho vzniknou i hotové výdaje, takže záloha v maximální výši 50.000 Kč je odpovídající.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 14. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu