3 VSOL 838/2011-A-11
KSOS 22 INS 22301/2011 3 VSOL 838/2011-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužnice Pavly anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Horebečví 567, Karolinka, PSČ 756 05, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.12.2011, č.j. KSOS 22 INS 22301/2011-A-3,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na účet specifikovaný ve výroku rozhodnutí. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v současné době je příjem dlužnice (nepočítaje plnění ze smlouvy o důchodu ) nedostatečný k naplnění základní podmínky pro povolení oddlužení, tj. podmínky úhrady 30 % všech nezajištěných závazků dlužnice. Z rodičovského příspěvku ve výši 3.800,-Kč nelze přičíst věřitelům dlužnice na úhradu jejích pohledávek ničeho, protože z tohoto příjmu nelze provádět jakékoliv srážky. V případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře by veškeré náklady nesla třetí osoba-plátce důchodu a oddlužení prostřednictvím plnění splátkového kalendáře by tak v tomto případě bylo zcela postaveno na plnění, které by dlužnice získávala od této osoby. Na situaci, kdy závazky dlužníka i odměnu a náhradu hotových výdajů pro insolvenčního správce za dlužníka hradí jiná osoba, lze pohlížet jako na obcházení zákonné úpravy tohoto způsobu řešení úpadku a zároveň by byla porušena jedna ze zásad insolvenčního řízení stanovená v ust. § 5, písm. a) insolvenčního zákona, podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Dar lze dozajista použít pro účely oddlužení, avšak v době rozhodování o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře musí být podstatná část plnění oddlužení zajištěna dlužníkem z jeho vlastních příjmů. Soud vychází ze stávající situace, kdy dlužnice není schopna z vlastních příjmů zaplatit svým věřitelům ničeho a není schopna podílet se ani částečně na úhradě vzniklých nákladů tohoto řízení. Navíc v případě pokračování insolvenčního řízení by mohla nastat situace, ve které by byl návrh na povolení oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) insolvenčního zákona zamítnut pro nedostatečné plnění dlužnice vůči nezajištěným věřitelům a současně by bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Soud vzal do úvahy, že dlužnice nedisponuje majetkem, který by po prohlášení konkursu umožnil výkon činnosti insolvenčního správce. Z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že majetek dlužnice nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního správce. Je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí jen odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč. Soud proto považoval za nezbytné vyzvat dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Zaplacení zálohy umožní při prohlášení konkursu zajištění disponibilních prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení, zejména nákladů souvisejících se zjišťováním (prověřováním) stavu majetku dlužnice, odměny insolvenčního správce a jeho hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, ve kterém namítala, že je vlastnicí nemovitostí v hodnotě 740.000,-Kč, tedy i v případě prohlášení konkursu jsou zde dostatečné prostředky, ze kterých bude možno uhradit odměnu správce. Poukazuje na skutečnost, že pojem příjem dlužníka není insolvenčním zákonem nijak definován. Nemůže souhlasit s dělením příjmů na příjmy první kategorie a příjmy druhé kategorie, když toto dělení nemá žádnou oporu v insolvenčním zákoně. Podle jejího názoru není možné příjmy z daru stavět na nižší pozici než příjmy z pracovní činnosti, když navíc insolvenční zákon výslovně počítá, že příjmy z darů podléhají stejným principům jako jakékoliv jiné příjmy, a stejně tak počítá se spoludlužníky a ručiteli za oddlužení. Nemůže akceptovat názor, že se jedná o její pasivní příjem, když dárce sice zajišťuje příjem od zaměstnavatele, nicméně sama obstarává společnou domácnost a pečuje o společného syna. Ve světle těchto skutečností je vůbec otázkou, zda vyhodnocení příjmů učiněné soudem jako dar je vhodné, či zda jde spíše o odměnu za vedení společné domácnosti a výchovu syna . Poukazuje na skutečnost, že příjem skutečně již nyní dostává a fakticky byla jeho příjemcem i před podpisem dohody, když partnerův příjem je příjmem společné domácnosti. Tvrdí, že jakmile jí skončí mateřská dovolená, tak plánuje v práci pokračovat a opět se podílet na zvýšení příjmů společné domácnosti tak, aby byla schopna dostát svým závazkům v co největší části; zároveň plánuje přivydělávat si i při mateřské dovolené, jakmile se jí podaří zajistit hlídání syna. Skutečnost, že s dárcem jsou pouze partneři, a nikoliv manželé, je právě zaviněna

špatnou ekonomickou situací. Domnívá se, že spíše než paušálním odsouzením darů od třetí osoby by se soud měl zabývat jednotlivostmi každého konkrétního případu a rozhodovat vždy s přihlédnutím ke konkrétní životní situaci konkrétního dlužníka a snažit se plně využít možnosti institutu oddlužení, který zákonným způsobem umožňuje zadluženým fyzickým osobám začít po pěti letech nový život, pakliže se tato osoba projeví jako odpovědný občan, který se vážně snaží vyřešit svou nelichotivou ekonomickou situaci. Navrhuje, aby odvolací soud proto napadené usnesení zrušil, případně změnil tak, že jí bude uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno k návrhu dlužnice u Krajského soudu v Ostravě 1.12.2011, kdy dlužnice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Ve svém insolvenčním návrhu uvedla, že má pět věřitelů, všechny její závazky jsou po splatnosti déle než 30 dnů a své závazky není schopna plnit, některým věřitelům neplní déle než tři měsíce po splatnosti, a zároveň zastavila platby veškerých svých závazků, když při svém příjmu není objektivně schopna své závazky plnit. K insolvenčnímu návrhu dlužnice předložila též seznam závazků, ve kterém popsala své jednotlivé závazky i s uvedením konkrétní doby, od kdy nejsou jednotlivé splátky hrazeny. V návrhu na povolení oddlužení pak dlužnice uvedla, že její příjem činí 3.800,-Kč čistého měsíčně a je tvořen výlučně dávkami rodičovského příspěvku. Zároveň její druh pan František Zapalač se v dohodě zavázal hradit jí měsíční částku ve výši 5.200,-Kč, celkový čistý měsíční příjem pro případ povolení oddlužení tak tedy bude činit 9.000,-Kč. Uvedla, že celková výše závazků činí asi 915.000,-Kč, z toho zhruba částka 796.000,-Kč je zajištěna zástavním právem na nemovitosti, závazky ve výši cca 120.000,-Kč zajištěny nejsou. K insolvenčnímu návrhu dlužnice předložila smlouvu o důchodu ze dne 29.11.2011 uzavřenou mezi ní coby dlužníkem a Františkem Zapalačem coby plátcem, z obsahu této dohody vyplývá, že plátce se zavazuje, že bude hradit dlužníkovi v pravidelných měsíčních splátkách částku 5.200,-Kč, a to v období a za podmínek uvedených v článku 3 této dohody (dále jen dar ) a dlužník toto plnění v plné výši přijímá. Dar se zavazuje hradit vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce na účet insolvenčního správce; z článku 3 pak vyplývá, že plátci vzniká povinnost hradit dar v případě, kdy nabude právní moci usnesení insolvenčního soudu o tom, že dlužník je v úpadku, přičemž jako způsob řešení úpadku bude povoleno oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejích pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužnice se skutečně nachází v úpadku, protože má závazky vůči více věřitelům déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které vzhledem ke svým příjmům a hodnotě svého majetku není schopna splácet. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotových peněz, peněz na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře nejsou náklady řízení hrazeny postupně v průběhu dlouhodobého procesu, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Proto je pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy přezkoumat jeho předběžný závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení a její úpadek bude řešen konkursem.

Z návrhu na povolení oddlužení, z údajů, které uvedla dlužnice ohledně svého majetku, vyplývá, že dlužnice je vlastnicí bytové jednotky č. 567/5 v Karolínce. Tato nemovitost je však zatížena zástavním právem ve prospěch Hypoteční banky, a.s., oddlužení zpeněžením majetkové podstaty právě s ohledem na tuto skutečnost tak nepřichází do úvahy, protože ze zpeněžení předmětného bytu by byl uspokojen pouze tento zajištěný věřitel dlužnice, a nikoliv již věřitelé nezajištění. Soud prvního stupně při posuzování přípustnosti oddlužení plněním splátkového kalendáře nevycházel z předpokladu, že dlužnice nesplňuje ekonomické podmínky pro to, aby byla schopna splácet svým věřitelům na jejich pohledávky v rozsahu očekávaném v ust. § 395 odst. 1, písm. b) IZ, ale dospěl k závěru, že dlužnice by oddlužení plnila převážně z cizích zdrojů, a návrhem tedy sleduje nepoctivý záměr.

Dlužnice ve svém insolvenčním návrhu uvedla, že její příjem činí 3.800,-Kč měsíčně čistého a je tvořen výlučně dávkami rodičovského příspěvku. V rámci odvolacího řízení pak dlužnice předložila oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory, ze kterého vyplývá, že s účinností od 1.2.2012 se rodičovský příspěvek na dítě Filipa Zapalače zvyšuje z částky 3.800,-Kč na částku 6.400,-Kč měsíčně. Kromě toho pak dlužnice ještě uvedla a příslušnou smlouvou také doložila, že kromě příjmů z rodičovského příspěvku v případě schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře bude mít příjem 5.200,-Kč měsíčně na základě smlouvy o důchodu, když tuto částku se ji měsíčně ve formě daru zavázal platit pan František Zapalač.

Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že z rodičovského příspěvku dlužnice, a to ani ve výši 6.400,-Kč měsíčně, nelze přičíst věřitelům dlužnice na úhradu jejich pohledávek žádnou splátku, protože z tohoto příjmu nelze provádět jakékoliv srážky. Plnění věřitelům by dlužnice byla schopna realizovat pouze na základě příjmů vyplývajících ze smlouvy o důchodu uzavřené s panem Františkem Zapalačem.

Insolvenční zákon připouští, aby se na plnění oddlužení podílely osoby odlišné od dlužníka (výslovně v ust. § 392 odst. 3 IZ, které připouští účast spoludlužníka či ručitele), je však povinností dlužníka podílet se na plnění oddlužení zejména svými vlastními příjmy. To lze dovodit z ust. § 412 odst. 1 IZ, které stanoví povinnosti dlužníka během splátkového kalendáře, kdy jednou z povinností dlužníka je vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je dlužník nezaměstnaný, má o získání příjmu usilovat. Je zcela nepochybné, že v případě dlužnice částka rodičovského příspěvku 6.400,-Kč s ohledem na výši závazků vůči nezajištěným věřitelům je zcela nedostačující na to, aby z této částky byly věřitelům hrazeny jakékoliv splátky. Veškeré splátky věřitelům by tak byly hrazeny výlučně z částky, kterou dlužnice obdrží na základě uzavřené smlouvy o důchodu s panem Františkem Zapalačem. K námitce dlužnice, že dělení příjmů na příjmy první kategorie a příjmy druhé kategorie nemá oporu v IZ nutno uvést, že k žádnému takovému závěru ve svém rozhodnutí insolvenční soud nedospěl. Je však nutno zdůraznit, že institut oddlužení není využitelný pro každého dlužníka, nýbrž pouze pro takového dlužníka, který je zpravidla zaměstnán a má takové příjmy, že může po dobu pěti let snížit svou životní úroveň a splácet svým věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek, v důsledku čehož by se mu mělo dostat onoho dobrodiní v podobě odpuštění části jeho závazků (§ 414 IZ). Takový závěr, obecně řečeno, však nemůže platit v případě dlužníka, jehož splátky v rámci oddlužení by měly být hrazeny výlučně z příjmů jiné osoby, a to na základě uzavřené smlouvy o důchodu či darovací smlouvy. Při takovém způsobu plnění splátkového kalendáře v rámci oddlužení, by dlužník nebyl nikterak omezen, nemusel by žádným způsobem vyvíjet úsilí k tomu, aby se podílel na úhradě splátek svým věřitelům, v čemž lze tedy spatřovat ono nedovolené zvýhodnění ve smyslu ust. § 5, písm. a) IZ, na což zcela správně odkázal soud prvního stupně. Odvolací soud odmítá úvahy dlužnice na téma, že se v podstatě o žádný dar nejedná, ale že se jedná o odměnu za vedení společné domácnosti a výchovu syna. Při posuzování obsahu uzavřené smlouvy nutno vycházet z toho, jak je tato smlouva uzavřena, z obsahu uzavřené smlouvy nikterak nevyplývá, že by se mělo jednat o nějaký jiný příjem než příjem v podobě poskytnutého daru. Je také nerozhodné, že částka rodičovského příspěvku je v současné době vyšší než částka, která by měla být poskytována na základě smlouvy o důchodu. Pro výpočet splátek oddlužení se samostatně posuzuje nejdříve příjem dlužníka (například jeho mzda, invalidní důchod, rodičovský příspěvek apod.), z tohoto příjmu se pak vypočítává, kolik lze použít pro účely oddlužení, a teprve k této výsledné částce se pak připočte částka, kterou by měl dlužník dosahovat na základě darovací či jiné smlouvy od jiné osoby. Jak již bylo uvedeno výše, v případě dlužnice z částky 6.400,-Kč nelze pro účely plnění věřitelům použít vůbec žádnou částku, takže veškeré splátky věřitelům by skutečně byly hrazeny výlučně z příjmů na základě smlouvy o důchodu, tj. z příjmů, které dlužnici poskytuje jiná osoba, de facto by veškeré splátky oddlužení plnila jiná osoba než dlužnice.

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že návrh na povolení oddlužení by byl s největší pravděpodobností zamítnut podle ust. § 395 odst. 1, písm. b) IZ a současně by bylo dle ust. § 396 odst. 1 IZ rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem.

Soud prvního stupně správně uzavřel, že dlužnice nedisponuje majetkem, který by po prohlášení konkursu umožnil výkon činnosti insolvenčního správce. Je skutečností, že dlužnice má nemovitý majetek, tento majetek je však zatížen zástavním právem. Výtěžek z jeho zpeněžení bude použit primárně k úhradě pohledávky zajištěného věřitele, nákladů, které přímo souvisí se zpeněžováním této věci, a odměny insolvenčního správce související toliko s tímto zpeněžením (viz § 1 odst. 2 vyhl. č. 313/2007 Sb.). Výtěžku zpeněžených věcí sloužících k zajištění pohledávek lze dle ust. § 305 odst. 2, věty druhé IZ, použít k uspokojení pohledávek za podstatou (mezi které náklady insolvenčního řízení patří) teprve po plném uspokojení zajištěných věřitelů. Proto v této fázi řízení nelze spolehlivě uzavřít, zda bude výtěžek z nemovitosti postačovat též k úhradě nákladů insolvenčního řízení, které se zpeněžením zástavy nesouvisí. Lze proto dospět k závěru, že uložení zálohy je nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 108 odst. 1 IZ a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. V případě nedostatku výtěžku zpeněžení majetkové podstaty by dle ust. § 38 odst. 2 IZ nároky správce (tj. jeho odměnu a hotové výdaje, které nesouvisí se zpeněžením zajištěné nemovitosti) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. Soud prvního stupně také správně určil výši této zálohy, protože odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem dle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč a je nutné počítat s tím, že správci vzniknou hotové výdaje v řádu nejméně tisíců Kč. Lze proto uzavřít, že 50.000,-Kč představuje zcela přiměřenou výši zálohy, a záloha nižší by nezajistila úhradu nákladů insolvenčního řízení v dostatečném rozsahu, proto nelze vyhovět návrhu dlužnice, aby jí byla záloha snížena na částku 30.000,-Kč.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 12. března 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu