3 VSOL 831/2013-A-19
KSBR 24 INS 32258/2012 3 VSOL 831/2013-A-19

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Vyškov, Puškinova 24, PSČ 682 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.7.2013 č.j. KSBR 24 INS 32258/2012-A-14

tak to :

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odův odně ní:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkovi, aby do pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník podal dne 20.12.2012 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, přičemž požádal o spojení svého insolvenčního řízení s insolvenčním řízením jeho manželky, jež je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS 32260/2012. Soud posoudil insolvenční návrh dlužníka a insolvenční návrh manželky dlužníka a uzavřel, že nejsou naplněny podmínky pro povolení oddlužení. V této souvislosti především konstatoval, že závazky dlužníka vzešlé z jeho podnikatelské činnosti-když dlužník přerušil podnikání 1.9.2012-nepředstavují překážku bránící uplatnění institutu oddlužení, neboť se jedná celkem o pět závazků z celkového počtu 56 závazků a tyto závazky v celkové výši 134.388,77 Kč činí pouze 3,38 % z celkových závazků ve výši 3.979.471,41 Kč. Soud prvního stupně však dovodil, že s ohledem na výši průměrného čistého měsíčního příjmu dlužníka 25.050 Kč, výši průměrného čistého měsíčního příjmu manželky dlužníka 11.045 Kč, počet vyživovacích povinností, které dlužník a jeho manželka mají, a s ohledem na celkovou výši nezajištěných závazků 3.979.471,41 Kč, po odečtení zálohy na odměnu a zálohy na hotové výdaje insolvenčního správce, by se za pět let trvání oddlužení dostalo nezajištěným věřitelům pouze 16,26 % jejich nezajištěných pohledávek (v případě, pokud by insolvenční správce nebyl plátcem daně z přidané hodnoty), respektive 15,98 % jejich nezajištěných pohledávek (v případě, pokud by insolvenční správce byl plátcem daně z přidané hodnoty). Za tohoto stavu pak uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro povolení oddlužení, neboť nezajištěným věřitelům se nedostane částka odpovídající nejméně 30 % jejich pohledávek. S odkazem na ustanovení § 396 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) soud prvního stupně uvedl, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je prohlášení konkursu na jeho majetek. Poté, co vyložil smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení dále uzavřel, že považuje uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení za nezbytné, neboť prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že zálohu ve výši 50.000 Kč, jak soudu prvního stupně musí být zřejmé, není schopen uhradit vzhledem k předluženosti. I pokud by tuto částku uhradil, nastala by situace, kdy bude zjištěn jeho úpadek a bude prohlášen konkurs, ze složené zálohy však bude zaplacen pouze insolvenční správce, věřitelé však neobdrží žádnou částku, neboť jediným majetkem dlužníka je příjem ze zaměstnání, nemá žádné pohotové finanční prostředky ani v hotovosti, ani na účtu. Podle odvolatele je zřejmé, že soud rozhodl (odvoláním napadeným usnesením) proto, aby uloženou povinnost uhradit zálohu nebyl schopen splnit, v důsledku čehož návrh zamítne a nebude se jím dále zabývat. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 13.12.2012, došlým soudu dne 20.12.2012, domáhá rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Současně navrhl spojení tohoto řízení s insolvenčním řízením manželky dlužníka Markéty Peřinové. V návrhu tvrdí, že má spolu se svou manželkou celkem padesát šest závazků vůči čtyřiceti věřitelům, jež jsou více jak 30 dní po lhůtě splatnosti a převážná část těchto závazků je již ve fázi výkonu rozhodnutí. Dlužník je zaměstnán, jeho průměrný čistý měsíční příjem u zaměstnavatele Izol-roof, s.r.o. (se sídlem Vyškov, Dobrovského 409/1, identifikační číslo: 28316401) činí 25.074,66 Kč. Dále uvedl, že je ženatý, kromě vzájemné vyživovací povinnosti s manželkou mají vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem. Podle údajů v seznamu závazků (jenž je opatřen prohlášením o jeho správnosti a úplnosti a podpisem dlužníka) má dlužník s manželkou ve společném jmění manželů celkem padesát šest nezajištěných závazků vůči čtyřiceti věřitelům v celkové výši 3.979.471,41 Kč. Z údajů, uvedených v seznamu majetku (rovněž opatřeného prohlášením o jeho úplnosti a správnosti a podpisem dlužníka), plyne, že dlužník žádné nemovitosti nevlastní, ve společném jmění manželů mají s manželkou pouze movité věci-obvyklé vybavení domácnosti, pohledávky za třetími osobami dlužník nemá. Z předložených výplatních listin vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem dlužníka za měsíce duben a květen 2013 činil 25.050 Kč.

Z insolvenčního rejstříku dále vyplývá, že téhož dne podala u Krajského soudu v Brně insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení i manželka dlužníka Markéta Peřinová (řízení je vedeno pod sp. zn. KSBR 24 INS 32260/2012). Ve vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek uvedla manželka dlužníka tytéž údaje, jako dlužník Petr Peřina. Uvedla, že spolu s manželem mají padesát šest závazků vůči čtyřiceti věřitelům, jež jsou více než 30 dní po lhůtě splatnosti a převážná část těchto závazků je již ve fázi výkonu rozhodnutí. Dále uvedla, že kromě vzájemné vyživovací povinnosti s manželem má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem. V průběhu insolvenčního řízení dlužnice doplnila vylíčení rozhodujících skutečností o údaj, že od měsíce května 2013 pracuje pro Českou pojišťovnu, a.s. s fixním platem cca 15.000 Kč hrubého, s tím že dokládá smlouvu o spolupráci a smlouvu o obchodním zastoupení. Doložila také, že za květen obdržela příjmy ve výši 11.045 Kč. Z obsahu spisu sp. zn. KSBR 24 INS 32260/2012 vyplývá, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2.7.2013 č.j. KSBR 24 INS 32260/2012-A-23 uložil dlužnici, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že soud prvního stupně uložil zálohu na náklady insolvenčního řízení z týchž důvodů, jako dlužníkovi Petru Peřinovi, když předběžně uzavřel, že dlužnici nelze povolit oddlužení, neboť s ohledem na příjmy dlužnice a jejího manžela, počet vyživovacích povinností, které mají, a s ohledem na výši jejich nezajištěných závazků, dlužnice nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, neboť nezajištěným věřitelům se nedostane

částka odpovídající nejméně 30 % jejich pohledávek, takže jediným možným řešením úpadku dlužnice je prohlášení konkursu na její majetek. I v tomto řízení soud prvního stupně uzavřel, že považuje složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za nezbytné, neboť prostředky ke krytí těchto nákladů nelze zajistit jinak. Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání z týchž důvodů, jako dlužník Petr Peřina. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15.10.2013, č.j. KSBR 24 INS 32260/2012, 1 VSOL 832/2013-A-28 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věta první, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Ve vztahu k námitkám odvolatele je třeba především uvést, že uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně nutno přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužníkovi nebude povoleno oddlužení.

Podle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Při hodnocení schopnosti dlužníka vyhovět podmínkám pro povolení řešení jeho úpadku oddlužením je insolvenční soud vázán ustanovením § 398 odst. 3, věty první, IZ a při úvaze, zda je dlužník schopen splnit požadavek stanovený v § 395 odst. 1, písm. b) IZ, musí vycházet z výše splátek odpovídající částkám, které by mohly být v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce sráženy z dlužníkova pracovního příjmu k uspokojení přednostních pohledávek (dle § 279 odst. 1 o.s.ř. se z čisté mzdy, která zbývá dlužníkovi po odečtení základní nepostižitelné částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádří se v celých korunách, srážejí dvě třetiny, třetí třetina zůstává dlužníkovi k volné dispozici).

Z údajů, uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu vyplývá, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů s peněžitými závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit.

Rozhodovací praxe soudů se již ustálila na závěru, že podají-li manželé samostatné insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení, pak, svědčí-li výsledky jejich insolvenčních řízení o tom, že mají majetek a závazky, jež spadají do jejich společného jmění manželů, insolvenční soud tyto jejich návrhy posoudí a projedná společně, to je dle ustanovení § 112 o.s.ř. je spojí ke společnému (jedinému) řízení. V jeho rámci soud o návrzích obou dlužníků-manželů společně rozhodne, tedy při splnění zákonem stanovených podmínek zjistí jejich společný úpadek a povolí jeho řešení oddlužením (s ustanovením jediného insolvenčního správce), uskuteční společné přezkoumání všech přihlášených pohledávek za dlužníky a projedná podmínky schválení jejich oddlužení, včetně formy jeho provedení; budou-li k tomu výsledky těchto jednání dávat podklad, schválí společné oddlužení těchto dlužníků. Pro rozhodování o záloze z toho plyne, že v uvedených případech lze teprve po spojení samostatně zahájených insolvenčních řízení manželů-dlužníků hodnotit podmínky pro uložení zálohy na náklady tohoto společného insolvenčního řízení, v jehož rámci bude soud, mimo jiné, posuzovat i přípustnost společného oddlužení obou manželů, tedy i to, zda oba společně splňují ekonomické podmínky oddlužení a zda jsou dány důvody k uložení jejich společné povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši (srov. např. závěry v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.3.2011 sp. zn. KSPH 37 INS 9533/2010, 3 VSPH 1159/2010).

Je třeba uvést, že v přezkoumávané věci insolvenční soud při svém rozhodování zcela správně skutečnost, že současně s dlužníkem podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení i jeho manželka Markéta Peřinová nepominul, dovodil však, že se věci insolvenčního řízení dlužníka a jeho manželky ke spojení nehodí, neboť s ohledem na příjmy dlužníka a na příjmy manželky dlužníka, počet vyživovacích povinností, které mají, a s ohledem na celkovou výši nezajištěných závazků, která představuje 3.979.471,41 Kč, by po odečtení pohledávek za majetkovou podstatou obdrželi nezajištění věřitelé méně jak 30 % jejich nezajištěných pohledávek.

S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje.

Předpisy upravující výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (část 6, hlava 2., zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský soudní řád, a nařízení vlády č. 595/2006 Sb.) nestanoví zvláštní úpravu pro výpočet srážek z příjmu obou manželů, a je proto nutno vycházet samostatně z vlastního příjmu každého z manželů.

V přezkoumávané věci je nutno vyjít z průměrného čistého měsíčního příjmu dlužníka, který činí 25.050 Kč a manželky dlužníka ve výši 11.045 Kč. Podle pravidel, uvedených ve shora citovaných ustanoveních § 398 odst. 3, věty první, IZ a § 279 odst. 1 o.s.ř. lze srazit z příjmu dlužníka částku 11.404 Kč měsíčně, což za pět let představuje částku 684.240 Kč, a z příjmů manželky dlužníka částku 286 Kč, což představuje za pět let částku 17.160 Kč, což je celkem 701.400 Kč. Dále je nutno uvést, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře činí odměna insolvenčního správce 750 Kč za každý započatý kalendářní měsíc a náhrada hotových výdajů 150 Kč za každý započatý kalendářní měsíc, tedy se celkem jedná o částku 900 Kč měsíčně (bez DPH) respektive (je-li správce plátcem daně z přidané hodnoty) o částku 1.089 Kč měsíčně, která představuje pohledávku za podstatou podle ustanovení § 168 IZ. Soud prvního stupně tudíž správně uzavřel, že oba dlužníci ze svých příjmů-po odečtení nároků správce-by nebyli schopni uhradit nezajištěným věřitelům 30 % jejich pohledávek, neboť za pět let oddlužení by uhradili (v případě, pokud by správce byl plátcem daně z přidané hodnoty) pouze 15,98 % těchto pohledávek.

Za tohoto stavu věci, kdy dlužníkovi nelze povolit oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť ze svého příjmu by nebyl schopen ani částečně uhradit závazky vůči nezajištěným věřitelům, přičemž oddlužení dlužníka není možné ani formou zpeněžení majetkové podstaty (když jediným majetkem je pouze obvyklé vybavení domácnosti, u něhož lze předpokládat nepatrný výnos zpeněžení), se jeví pravděpodobným zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ a prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je tak důvodný, neboť smyslem zálohy, jak správně vyložil i soud prvního stupně, je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustavení do funkce. Složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by také mohl náležet do majetkové podstaty.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši této zálohy. Kromě již uvedeného účelu slouží záloha i jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být odvolatelem namítaná skutečnost, že nemá dostatek finančních prostředků k její úhradě. Záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, dlužníka, jako insolvenčního navrhovatele, nelze od povinnosti k úhradě zálohy osvobodit, případně její výši snížit. Je-li složení zálohy zapotřebí, je nutno na jejím zaplacení trvat.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 30. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu