3 VSOL 828/2013-A-10
KSBR 24 INS 19936/2013 3 VSOL 828/2013-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka BECHPOM s.r.o.-v likvidaci, se sídlem v Brně, Laštůvkova 720/43, PSČ 635 00, IČ 49683217, o insolvenčním návrhu věřitelů a) JUDr. Aleše Ondruše, advokáta se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 943/9, PSČ 613 00, IČ 66237661, b) JUDr. Romana Vaňka, advokáta se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 943/9, PSČ 613 00, IČ 66235529, o odvolání věřitele a) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.7.2013, č.j. KSBR 24 INS 19936/2013-A-5,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve vztahu k věřiteli a) p o t v r z u j e.

II. Ve vztahu mezi věřitelem a) a dlužníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh věřitelů ze dne 15. července 2013 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.)

V důvodech rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že insolvenční zákon zpřísnil požadavky na formální a obsahové náležitosti insolvenčních návrhů, zejména z hlediska jejich určitosti, srozumitelnosti a úplnosti. Insolvenční návrh věřitelů neobsahuje podstatné náležitosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, jelikož v něm nejsou úplně vylíčeny rozhodující skutečnosti osvědčující

úpadek dlužníka, insolvenční návrh je neurčitý a obsahuje rozporná tvrzení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu insolvenční soud uzavřel, že insolvenční návrh obsahuje nedostatky, které brání pokračování v řízení. Navrhovatelé ve vztahu ke svým pohledávkám za dlužníkem uvedli, že v období od 1. do 31. května 2013 poskytli dlužníku právní služby na základě uzavřených dohod o poskytování právní pomoci a tyto právní služby dlužníku fakturovali-věřitel a) fakturou číslo 2021/2013 na částku 2.420 Kč a věřitel b) fakturou číslo 84761632 na částku 2. 420 Kč. Z tvrzení věřitelů není zřejmé, zda jejich pohledávky uplatněné vůči dlužníku jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, protože věřitelé ohledně splatnosti tvrzených pohledávek v insolvenčním návrhu mlčí. Listiny, které věřitelé k insolvenčnímu návrhu přiložili, nejsou jeho součástí a nemohou nahradit tvrzení, která jsou věřitelé povinni uvést přímo v insolvenčním návrhu. S ohledem na charakter tvrzených poskytnutých právních služeb, které měly vyústit ve zpracování insolvenčního návrhu a jeho příloh, lze rovněž vyslovit domněnku, zda se náhodou nejedná o pohledávky z téhož právního vztahu, protože dohody o poskytování právních služeb nebyly věřiteli doloženy. Věřitelé dále shodně prohlásili, že dlužník má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Takové prohlášení je pouhou citací části zákonné definice úpadku a bez uvedení konkrétních tvrzení je neurčité. Navíc je v rozporu s tvrzením věřitelů, že dlužník se nachází ve stavu hrozící platební neschopnosti. Dlužník se může nacházet buď ve stavu úpadku, nebo ve stavu hrozícího úpadku, nikoliv však v obou formách úpadku současně, přičemž jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Jelikož ve vztahu k insolvenčnímu návrhu nelze použít ustanovení § 43 občanského soudního řádu, soud postupoval podle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a insolvenční návrh věřitelů odmítl a rozhodl o nákladech řízení.

Proti tomuto usnesení podal navrhující věřitel a) včasné odvolání, ve kterém poukázal na to, že nezbytným předpokladem pro odmítnutí insolvenčního návrhu je i současně závěr, že vady insolvenčního návrhu brání dalšímu pokračování v řízení. Tvrdí, že v insolvenčním návrhu oba navrhovatelé specifikovali své pohledávky, jejichž existenci doložili řádnými daňovými doklady s vyznačením data splatnosti, které výslovně označili jako důkazy. Poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který se zabýval projednatelností žalob ve smyslu ustanovení § 79 o.s.ř. a připustil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít-zprostředkovaně-i původ v odkazu na listinu (listinný důkaz), kterou žalobce připojí k žalobě jako její přílohu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2003 sp.zn. 29 Cdo 1089/2000 uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2 ročník 2003, pod číslem 35). Tvrdí, že napadeným postupem insolvenčního soudu došlo ze zcela formalistických důvodů k odmítnutí insolvenčního návrhu řádných insolvenčních věřitelů. Má za to, že rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu je rozhodnutím v důsledku interpretace insolvenčního soudu, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Poukazuje na to, že insolvenční soud v důvodech svého rozhodnutí nerespektuje obsah listin uložených v insolvenčním rejstříku. Odvolatel s odkazem na ustanovení § 3 občanského soudního řádu a dále s odkazem na nálezy Ústavního soudu České republiky (číslo. I ÚS 722/04 ze dne 29. 1.2005 a č. I ÚS 50/03) závěrem navrhuje, aby odvolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, když má za to, že v souladu s citovanými nálezy Ústavního soudu je třeba, aby se insolvenční soud vypořádal při posuzování projednatelnosti žaloby se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a měl být také respektovat to, že při výkladu právní normy obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost a některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání navrhujícího věřitele a) není důvodné.

Z přezkoumávané věci z obsahu spisu vyplývá, že dne 16.7.2013 u Krajského soudu v Brně byl podán společný insolvenční návrh dvou věřitelů JUDr. Aleše Ondruše a JUDr. Romana Vaňka vůči dlužníku BECHPOM s.r.o. v likvidaci. Navrhující věřitelé tvrdí, že dlužník je společností s ručením omezeným v likvidaci, jejímž jediným společníkem, statutárním orgánem i likvidátorem byl Mgr. Martin Podrápský, který zemřel dne 8.5.2013 po těžké nemoci. Před svou smrtí předal věřitelům veškeré účetní a právní doklady ohledně společností BECHPOM s.r.o. v likvidaci a uzavřel s nimi dohodu o poskytování právních služeb v oblasti správy společnosti a vedení účetnictví s dohodnutou měsíční sazbou 2.000 Kč plus DPH pro každého z věřitelů. Tvrdí, že v období od 1.5.2013 do 31.5.2013 poskytli dlužníku právní služby dle uzavřené dohody a za tyto služby vystavili faktury-věřitel a) fakturu číslo 2021/2013 na částku 2.420 Kč za poskytnuté právní služby v oblasti posouzení právního stavu společnosti a jejího hrozícího úpadku, včetně přípravy insolvenčního návrhu a věřitel b) fakturu číslo 84761632 na částku 2.420 Kč za poskytnuté právní služby v oblasti převzetí účetních dokladů a přípravy majetkových příloh k případnému insolvenčnímu návrhu. Navrhovatelé dále tvrdí, že aktuální stav společnosti dlužníka je takový, že společnost dlouhodobě nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, má nulový majetek a zemřel jediný společník a likvidátor společnosti. Pro případné pokračování likvidace s jiným likvidátorem pak neexistují žádné majetkové předpoklady, neboť společnost nevlastní žádné nemovitosti ani movitý majetek. Navrhující věřitelé citují ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona a prohlašují, že společnost BECHPOM s.r.o. v likvidaci má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a nachází se v existující i hrozí platební neschopnosti. Dále uvádí, že podali ke Krajskému soudu v Brně návrh na zrušení společnosti BECHPOM s.r.o. v likvidaci s tím, že další postup v řízení bude odvislý od postupu nově jmenovaného likvidátora dlužníka.

Podle ustanovení § 103 odst. 1 IZ, insolvenční návrh musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců. Fyzická osoba musí být označena jménem, příjmením a bydlištěm (sídlem) a v případě, že jde o podnikatele, též identifikačním číslem. Právnická osoba musí být označena obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem. Je-li navrhovatelem stát, musí insolvenční návrh obsahovat označení příslušné organizační složky státu, která za stát před insolvenčním soudem vystupuje.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 3 odst. 3 IZ, dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Po vyhodnocení obsahu insolvenčního návrhu dospívá odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že návrh neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka.

Při posuzování náležitostí insolvenčního návrhu nutno vyjít ze závěrů, které formuloval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27.1.2010, senátní značka 29 NSČR 1/2008, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2010. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že v poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně 2), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srovnej § 3 odst. 1 IZ). Přitom v otázce (ne) schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/ IZ) nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2, písm. c/ IZ).

V přezkoumávané věci, vzhledem k tomu, že se jedná o věřitelský návrh, nutno také vyjít ze závěrů Nejvyššího soudu ČR vyjádřených v jeho rozhodnutí ze dne 21.12.2011 senátní značka 29 NSČR 14/2011, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/2012 a v němž Nejvyšší soud uzavřel, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v závěru o tom, že insolvenční návrh věřitele neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka. Z obsahu podaného insolvenčního návrhu je možno dovodit, že dlužník má nejméně dva věřitele (to je kromě odvolatele se jedná o druhého navrhujícího věřitele b/) ze skutkových tvrzení uvedených v insolvenčním návrhu však již nelze dovodit, že vůči těmto dvěma navrhujícím věřitelům má dlužník peněžité závazky, jež by byly po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, protože tak, jak správně uvedl soud prvního stupně, v insolvenčním návrhu věřitelé žádné konkrétní informace o splatnosti svých pohledávek neuvedli. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že pouze obecné tvrzení, respektive citace insolvenčního zákona o tom, že dlužník má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a nachází se v platební neschopnosti, náležitostem ustanovení § 103 odst. 2 IZ nevyhovuje a na základě takových obecných tvrzení nelze učinit závěr, zda se dlužník skutečně nachází v úpadku pro tvrzenou platební neschopnost.

Soud prvního stupně také správně uzavřel, že listiny, které předložili věřitelé k insolvenčnímu návrhu nejsou jeho součástí a nemohou nahradit tvrzení, která jsou věřitelé povinni uvést přímo v insolvenčním návrhu. Judikatura soudů se již ustálila v závěru (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009 sen. zn. 29 NSČR 7/2008, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 91/2009), že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Chybějící náležitosti ohledně tvrzeného úpadku dlužníka nelze proto hledat v listinných důkazech, které odvolatel označil v podaném insolvenčním návrhu. Pro poměry insolvenčního řízení neplatí závěr v tom směru, že vylíčení rozhodujících skutečností, může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě jako její přílohu, a to vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob (srovnej opět R 91/2009).

Odvolací soud se neztotožňuje s odvolatelem, že ze strany insolvenčního soudu došlo ze zcela formalistických důvodů k odmítnutí insolvenčního návrhu. Insolvenční návrh odvolatele postrádá vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka a tento vadný insolvenční návrh byl důvodem pro odmítnutí. Odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli ani v tom, že rozhodnutí insolvenčního soudu by bylo v rozporu s jím citovanou judikaturou Ústavního soudu.

Soud prvního stupně nepochybil, pokud insolvenční návrh věřitele a) odmítl podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ proto, že neobsahuje všechny náležitosti a pro tyto nedostatky nemůže být věcně projednán (nelze pokračovat v řízení o něm)

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k věřiteli a) jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Odvolatel nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, dlužníku podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřiteli a) se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 27. září 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu